Zprávy z diecéze

Listopadová bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi bude mít unikátní podobu společné modlitby Židů a křesťanů. Uskuteční se 18. listopadu v 18.00 hodin v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Modlitbu společně povedou apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl a rabín David Maxa, který působí mj. v místní židovské komunitě. Společně se Stanislavem Přibylem patří k pravidelným účastníkům modlitebního setkání Červená středa (25. listopadu), při níž se věřící shromažďují k připomínce obětí nábožensky motivovaného násilí a pronásledování.Židé v LiberciV Liberci žila před druhou světovou válkou významná židovská komunita, která se podílela na obchodním, průmyslovém, kulturním i společenském životě města. Kromě německých antifašistů pak první týdny po Mnichovské dohodě trpěla pod vlnou násilností právě tato komunita. V noci z 9. na 10. listopadu 1938, během tzv. křišťálové noci se stalo cílem útoků také židovské obyvatelstvo Liberce. Po běsnění davu zůstala vypálená synagoga, přičemž shořelo i veškeré vnitřní vybavení (částečně ohořelou se podařilo zachránit jen tóru). „Synagoga byla později srovnána úplně se zemí. Po válce byla v Liberci obnovena alespoň židovská modlitebna. Ve válečných letech zahynulo ve vyhlazovacích táborech více než 700 libereckých Židů a domů se jich vrátily po roce 1945 jen asi tři desítky,“ popisuje Jaroslav Šebek z Historického ústavu České akademie věd.  Připomíná také, že velký pogrom tzv. křišťálové noci významně zasáhl svými důsledky všechny obsazené části československého pohraničí. Na místě vypálené synagógy se nyní nachází Krajská vědecká knihovna a v jejím sousedství nově vystavěná synagoga, která byla slavnostně otevřena 9. listopadu 2000, tedy ve výroční den jejího zničení zfanatizovaným davem. „Vznik nové synagógy přesvědčivě dokládá, že zkáza a nenávist nemá poslední slovo a do života liberecké židovské komunity byl tak vedle příběhu zloby napsán také příběh nové naděje a duchovního růstu, která se upíná do budoucnosti,“ zdůrazňuje Jaroslav Šebek.  Němci v LiberciZ hlediska skladby obyvatelstva dominovala v dnešním krajském městě před válkou německá populace. Liberec se stal místem expanzivního technologického a průmyslového rozvoje, stejně tak i městem, kde se odehrávaly ostré česko-německé spory a konflikty, které pokračovaly i po vzniku československého státu v roce 1918. V roce 1922 se v Liberci konal sjezd německých „křesťanských sociálů“, což byla jedna ze stran politického katolicismu v tehdejším československém státě. „Tento sjezd se stal jednou z křižovatek, kde proběhl zásadní názorový střet mezi zastánci a odpůrci česko-německého sbližování. Z něj tehdy vyšli vítězně příznivci česko-německé spolupráce. Postupně se však i v důsledku zhoršené sociální situace kvůli ekonomické krizi prosazovala ve všech společenských oblastech, včetně té církevní a duchovní, nacionální hlediska a prostoru pro hledání nadnárodního dialogu ubývalo,“ vysvětluje historik Šebek. Jak připomíná, ve 30. letech navíc město patřilo k hlavním centrům tzv. henleinovského hnutí, které postupně přecházelo na pozice blízké hitlerovské politice. Vrcholem pak byla politická a národnostní krize v roce 1938, jejímž kulminačním bodem byl podpis Mnichovské dohody, na jejímž základě muselo Československo pod tlakem západních spojenců a hrozbou války postoupit své pohraničí Německu. A Liberec byl plánován jako hlavní město Říšské župy Sudety, která na obsazeném území vznikla.Poválečná situacePo skončení války se ve městě a okolí odehrála řada násilností proti německému obyvatelstvu, včetně násilného zabavování majetku a panovala značná nejistota z dalšího vývoje. Odhaduje se, že šest stovek Němců spáchalo v poválečném období sebevraždu. Odborné práce uvádějí, že počet vysídlených Němců z Liberce a bezprostředního okolí se pohyboval kolem tří desítek tisíc. „V rámci nynější poutě smíření a tváří tvář dramatickým změnám, které v současné době prožívá nejen evropský kontinent, by měly být zmíněné historické peripetie, v níž se prosazoval radikální nacionalismus, nesnášenlivost, netolerance k odlišnosti a také narůstající antisemitismus, varováním i zamyšlením nad tím, abychom dokázali rozpoznat rizika, plynoucí z toho, že jsou nenávistné extrémní názory ve veřejném prostoru tolerovány a omlouvány. Je proto dobře, že arcibiskup Stanislav Přibyl inicioval tento projekt snahy o usmíření historických křivd, bolestí a nespravedlností. Nejedná se jen o nějakou historickou reflexi a úvahy nad minulostí, ale o způsob, jak reagovat i na problémy současnosti,“ uzavírá Jaroslav Šebek. Plakátek listopadové modlitby Roku smíření (*.pdf).

Na Červenou středu se chystají i farnosti a církevní společenství v litoměřické diecézi. Letos nejen nasvícením kostelů, bohoslužbami či průvodem se svíčkami. Křesťanské církve, které působí v biskupském městě, zvou na promítání dokumentárního filmu reportéra Tomáše Etzlera Nebe. Uskuteční se 25. listopadu v 18.00 v Kinoklubu Ostrov HUB v Kulturním a kreativním centru Litoměřice. „Společně jsme se domluvili, že bychom rádi připravili program, který by oslovil širší veřejnost, než jen naše komunity, které situaci pronásledovaných křesťanů vesměs znají,“ vysvětluje litoměřický evangelický farář Benjamin Roll. Do Litoměřic proto přijede se svým filmem Nebe novinář, reportér a dokumentarista Tomáš Etzler, který pracoval mimo jiné pro CNN a byl také dlouholetým zahraničním zpravodajem v Číně. Proslul reportážemi o porušování lidských práv v této komunistické zemi a také dokumentárními filmy, z nichž jeden představí právě při Červené středě v Kinoklubu Ostrov. Promítání doprovodí následná beseda.  „Celou akci pořádáme ve spolupráci se zmíněným Kinoklubem Ostrov, kterému moc děkuji za zařízení filmu i další technické zajištění celého večera,“ dodává Roll.  Červená středa je součástí mezinárodní kampaně Red Week (Červený týden), kterou pořádá organizace Církev v nouzi (ACN). Její součástí jsou modlitební setkání, svědectví pronásledovaných křesťanů, konference a symbolické nasvícení kostelů i veřejných budov červenou barvou, která připomíná krev mučedníků a všech, kdo trpí pro svou víru.Podle posledních údajů organizace Církev v nouzi se přibližně 413 milionů křesťanů nachází v zemích, kde jsou závažně porušované náboženské svobody. Zhruba 220 milionů z nich je přímo vystaveno pronásledování. Zpráva Religious Freedom in the World 2025 zároveň upozorňuje, že více než 5,4 miliardy lidí, tedy téměř dvě třetiny světové populace, žije ve státech, které náboženskou svobodu plně nezaručují. Zdroj: cirkev.czNebe je celovečerní dokumentární film (70 minut) Tomáše Etzlera, který vznikl ve spolupráci s Adélou Špaljovou. Etzler v něm vychází ze svých sedmi let života a práce v Číně. Ústředním motivem je sirotčinec v odlehlé severočínské vesnici, vedený řeholními sestrami, které pečují o opuštěné a postižené děti. Prostřednictvím tohoto příběhu film ukazuje širší témata současné Číny: politiku jednoho dítěte, lidská práva, náboženskou svobodu, korupci a dopady komunistického režimu na každodenní život. Zároveň je také příběhem lidskosti, obětavosti a lásky k opomíjeným. Nebe není film o nebi v náboženském smyslu, ale o malém ostrůvku dobra uprostřed tvrdé reality současné Číny. „Je to velmi autentický vhled do tamní situace. Snímek nemá nějakou skrytou agendu, ale ukazuje realitu tamního života. Je trošku burcující, protože tím, co nakupujeme, se často nevědomky podílíme na podpoře čínského režimu,“ upozorňuje farář. Tomáš Etzler nevypráví o víře teoreticky ani ji neobhajuje. Ukazuje konkrétní řeholnice, které v náročných podmínkách pečují o děti, o něž se nikdo jiný nestará. „Je zajímavé, že ač se autor snímku nehlásí k žádné církvi a má k nim i výhrady, tak vydává svědectví o křesťanské práci a ukazuje v přímém světle, jak tato komunita umí dělat dobré dílo v zemi, která náboženský život potlačuje,“ doplňuje duchovní.  V kontextu Červené středy je podle jeho slov také důležité, že připomíná univerzálnost křesťanství. „Ukazuje, že tato víra není jen evropská záležitost, ale tvoří živé společenství přítomné i tam, kde by ho člověk nečekal,“ vyzdvihuje Benjamin Roll. Pro českého diváka tak může být až překvapivé poznat práci a život řeholnic v odlehlé části Číny. Snímek obsahuje také silný motiv naděje. Etzler bývá známý spíše jako reportér upozorňující na bezpráví a tvrdou realitu totalitních režimů. V Nebi vedle těchto skutečností ukazuje i dobro, soucit a lidskou důstojnost. Film nepředstavuje náboženské poučky, ale životní styl, který z nich vychází – zejména hledá odpověď na otázku, co vede člověka navzdory útlaku k nezištné službě druhým. Setkání začne a skončí společnou modlitbou za pronásledované křesťany. Plakát akce (*.pdf) Informace a vstupenky kinoostrov.cz.

V litoměřické katedrále sv. Štěpána začne rekonstrukce vnitřních prostor. V neděli 15. listopadu v 10.00 v ní bude apoštolský administrátor litoměřické diecéze Stanislav Přibyl celebrovat poslední mši svatou před opravami. Hned poté se hlavní chrám litoměřické diecéze zhruba na dva roky uzavře. „Odstartuje celková rehabilitace prostoru lodi, oratoří, bočních kaplí – mimo jiné nové rozvody elektřiny, osvětlení, renovace požárních hlásičů a zabezpečení, odhalení a oprava barokních hlazených omítek, návrat k původní růžovo-šedé barevnosti, obnova iluzivní výmalby, oprava balustrád a kamenických prvků,“ popsal při tiskové konferenci v pátek 6. listopadu architekt Richard Cibik, který připravoval projektovou dokumentaci. Arcibiskup Stanislav Přibyl připomněl, že litoměřická katedrála je jediná ze všech v České republice, která v novodobé historii dosud neprošla zásadní obnovou. „Těším se jak to dopadne a hlavně na nové prosklené zádveří, které umožní nahlédnout lidem do chrámu mnohem lépe, než je tomu dnes,“ uvedl.Zavřeno bude do října 2028Předání staveniště je naplánované na týden po poslední bohoslužbě – a sice firmě, která zvítězila ve veřejné soutěži. „Práce začnou stěhováním a ochranou mobiliáře pod dohledem organologa a památkářů. Pak zaplní chrám lešení,“ popsal vedoucí stavebního oddělení biskupství Martin David. Závěr stavby předpokládá v říjnu 2028.   Obnova interiéru katedrály navazuje na revitalizaci Dómského náměstí a Biskupské zahrady. „Dokončení první etapy, tedy prostoru před chrámem, očekáváme ještě v letošním roce,“ přiblížil stavební postup P. Radek Jurnečka, delegát ad omnia (někdejší generální vikář). Jak informoval probošt kapituly P. Jozef Szeliga, během uzavření katedrály budou bohoslužby ve všední den v kapli kanovnického domu č.p. 3 a nedělní mše svaté se přesunou do kostela sv. Vojtěcha. Bohoslužebný provoz ve farnosti Všech svatých na Mírovém náměstí zůstává beze změn.Sbírka na katedrálu Celkové náklady na rekonstrukci přesáhnou částku 64 milionů Kč. „Dotace Evropské unie v rámci Integrovaného regionálního operačního programu pokryje 95% nákladů. Zbývajících přibližně 3,5 milionů korun je třeba zajistit z vlastních zdrojů a darů,“ popsal projektový manažer Lukáš Tomko. S žádostí o podporu se Biskupství litoměřické obrátí jak na věřící, tak i na širokou veřejnost. Kampaň na dofinancování rekonstrukce začne po 15. listopadu a zahrnuje sbírku na darujme.cz s názvem „Společně vraťme katedrále sv. Štěpána krásu“. „V příštím týdnu spustíme web s podrobnými informacemi a odkazy. Čeká nás také série benefičních koncertů, které připravujeme ve spolupráci se ZUŠ Litoměřice a informační videa na sociální sítě,“ uzavřela fundraiserka biskupství Vojtěcha Beránková. Snímky jmn a Karel Pech.

Jak budovat společenství, které roste ve víře, dokáže přijímat nové lidi a společně sloužit druhým? Právě těmto otázkám věnovala farnost v Mladé Boleslavi víkend v polovině října. Do města přijeli zástupci bratislavského katolického společenství Martindom. Nápad uspořádat takové setkání přišel od místních farníků pod vedením místního duchovního správce P. Pavla Poláčka. Spojuje je zájem o budování společenství více do hloubky a hledání cest, jak ve farnosti rozvíjet zdravé a živé vztahy i společnou službu. K nim se přidali další zájemci z okolních farností. Celkem se setkání zúčastnilo více než 40 lidí z Mladé Boleslavi, Mimoně, Nymburka a Bělé pod Bezdězem. Připojili se také bratři z Církve bratrské, takže víkend měl i ekumenický rozměr.Od evangelizace k budování společenstvíMladoboleslavská farnost má za sebou řadu aktivit zaměřených na evangelizaci a duchovní obnovu, například Enter the Godzone, Otcovo srdce nebo seminář Život v Duchu. Vedle těchto akcí ale vyvstala důležitá otázka: Jak pečovat o lidi, kteří přicházejí, a budovat společenství, ve kterém mohou dlouhodobě růst ve víře a zapojovat se do služby? Právě proto přijel Martindom, jedno z nejdéle působících katolických společenství na Slovensku, které má téměř třicetileté zkušenosti s budováním společenství, formací lídrů a s evangelizací. Za Martindom přijeli Mário Tomášik, Martina Belejová, Boris Nyers a Timotej Pollak. Účastníci tak mohli slyšet pohled dlouholetých členů i těch, kteří se ke společenství připojili později.Malé skupinky, společné posláníV přednáškách zazněla především témata umenšování ega jednotlivců, společných cílů, provázanosti jednotlivých skupin a služby společenství uvnitř i navenek tak, aby byla zajištěna péče o stávající i nově příchozí členy. Jak zaznělo: „Osamelí jazdci často končia v pasci.“ Velké společenství totiž není cílem samo o sobě. „Smyslem růstu je, aby se do služby mohlo zapojit více lidí a aby společenství dokázalo společně dělat větší věci pro Boha a druhé. Výmluvným příkladem byl samotný Martindom, jehož členové během stejného víkendu sloužili kromě Mladé Boleslavi také na dalších třech místech na Slovensku a na Ukrajině,“ popsal jeden z organizátorů, Tomáš Šopor. Účastníci nezůstali jen u teorie. Prakticky si vyzkoušeli, jak může vypadat setkání malé modlitební skupinky – takzvaného stretka. Společná modlitba, Boží slovo, osobní sdílení a vzájemné žehnání vytvářejí prostor, kde člověk může být poznán a přijat a zároveň růst ve víře a přenášet ji do každodenního života.Večer chval otevřený všemVíkend vyvrcholil sobotními otevřenými chválami v Arciděkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie. K Martindom Worship se připojily také Eva Hrešková se sestrou Aničkou. Mário Tomášik pronesl duchovní slovo a prostor dostala i přímluvná modlitba, do které se zapojili místní. Silným momentem bylo také Borisovo svědectví o tom, jak ho Ježíš v okamžiku, kdy chtěl ukončit svůj život, zastavil a později vysvobodil ze závislosti na drogách. Večer nabídl prostor pro chválu, ztišení a osobní setkání s Bohem a zároveň otevřel dveře kostela široké veřejnosti.Společná cesta pokračujeSetkání s Martindomem nemělo být jen jednorázovou konferencí. Jeho cílem bylo otevřít další cestu společného přemýšlení o tom, jak může farnost zdravě růst, lépe spolupracovat a vytvářet prostředí, ve kterém se lidé nejen setkávají, ale také duchovně dozrávají a přebírají svůj díl zodpovědnosti. „Právě na této cestě chceme v naší farnosti pokračovat,“ uzavírá Tomáš Šopor. Snímky Tomáš Válka.

Mše svatá 8. listopadu v 18.00 v kostele Všech svatých v Litoměřicích připomene sto let od narození 18. litoměřického biskupa Josefa Koukla. Celebrovat ji bude delegát ad omnia P. Radek Jurnečka. Josef Koukl se narodil 8. listopadu 1926 v Brně. Dětství a mládí však prožil v Břeclavi, kde jeho otec učil na gymnáziu. Mladý Josef se však ke gymnaziálním studiím vrátil právě do Brna a přerušil je pouze kvůli tzv. nucenému nasazení v průmyslové výrobě na sklonku druhé světové války.Vojna u PTP a první působištěJeště v roce 1945 se přihlásil na studium teologie na pražské Karlově univerzitě, čímž se životní osudy moravského rodáka nasměrovaly do Čech. Po absolutoriu přijal dne 23. dubna 1950 v seminárním kostele sv. Vojtěcha v Praze-Dejvicích kněžské svěcení. Stalo se tak v tíživé situaci komunistického útlaku církve, jen deset dnů předtím byly v rámci Akce K obsazeny státní mocí mužské kláštery. Takřka rok již byl ve své rezidenci internován pražský arcibiskup Josef Beran a řada duchovních už čelila tvrdé perzekuci. Ani Kouklovo první působení v duchovní správě na postu kaplana v Sokolově nemělo dlouhého trvání, protože byl už v září 1950 povolán k výkonu prezenční vojenské služby, kterou až do konce roku 1953 strávil u Pomocných technických praporů.. Na počátku roku 1954 se vrátil do pastorace v pražské arcidiecézi. Nejprve přímo v Praze a od roku 1958 v západočeských Kladrubech, odkud administroval i řadu okolních farností. Již v této době začal církvi pomáhat i v její struktuře. Pražským apoštolským administrátorem Františkem Tomáškem byl v roce 1966 jmenován členem Arcibiskupské liturgické komise pro obor hudební, v čemž se nepochybně odrážela Kouklova celoživotní láska k hudbě, ostatně byl i zručným varhaníkem. O tři roky později pak byl také jmenován okrskovým vikářem tachovského vikariátu.Do litoměřické diecézeTo už se však blížilo jeho přeložení do Litoměřic. Zdaleka ne na biskupství, ale do tamního kněžského semináře, kde byl v listopadu 1970 jmenován spirituálem, tedy osobou zodpovědnou za duchovní vedení a formaci bohoslovců. V semináři působil až do srpna 1975 a měl tak přímý duchovní vliv na silnou kněžskou generaci, která studovala právě v první polovině 70. let a z níž později vzešla i celá řada našich biskupů.. V roce 1974 úspěšně obhájil na litoměřické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě doktorskou práci na téma Význam termínu „opera servitia“ a zákaz nedělní práce, na jejímž základě se stal 24. září 1974 lektorem po křesťanskou mravovědu, tedy morální teologii, na téže fakultě, a k 1. lednu následujícího roku byl jmenován odborným asistentem pro výuku tohoto předmětu. V souběhu s tím ukončoval své působení v semináři, kde byl novým spirituálem 19. srpna 1975 jmenován František Opletal. Josef Koukl se zároveň z budovy semináře přestěhoval na neobsazenou faru v nedalekém Velemíně.  Kandidát na biskupaV rámci složitých jednání mezi Svatým stolcem a Československem o obsazení uvolněných biskupství se již od sklonku 70. let objevovalo jméno Josefa Koukla jako možného kandidáta na litoměřický biskupský stolec. Byl navrhován vatikánskými diplomaty, jejichž návrhy v tomto směru československá strana odmítala. Až pod tlakem vnějších okolností, způsobených zejména politickým vývojem celého východního bloku, vyústila tato jednání v souhlas nejprve Ústředního výboru Komunistické strany Československa a následně i vlády s jmenováním Josefa Koukla litoměřickým biskupem a i s obsazením několika dalších biskupství v celém Československu. Tato informace byla zveřejněna 26. července 1989 a o necelý měsíc později, 27. srpna 1989, proběhlo v litoměřické katedrále slavnostní biskupské svěcení. Hlavním světitelem byl pražský arcibiskup František kardinál Tomášek, spolusvětiteli papežský delegát Francesco Colasuonno a pražský pomocný biskup Jan Lebeda, na slavnost dorazili i vídeňský arcibiskup Hans Hermann kardinál Groër a trnavský arcibiskup Ján Sokol. Po 334 letech existence litoměřické diecéze se jednalo vůbec o první biskupské svěcení litoměřického biskupa v litoměřické katedrále, neboť jeho předchůdci obdrželi svěcení vždy jinde, vesměs v Praze.  Služba svobodné církviJako celá česká církev měl ve svobodné době po listopadu 1989 před sebou řadu úkolů a výzev. Mj. adaptovat diecézi na nově poměry zakotvené v dekretech II. vatikánského koncilu i kánonech kodexu kanonického práva z roku 1983. Ustanovil řadu poradních orgánů biskupa – kromě Kněžské rady, Liturgické komise či jmenování nových kanovníků šlo třeba o Umělecko-technickou radu. K reálné činnosti se však příliš nedostala početná pastorační rada diecéze zřízená v roce 2000. Na úrovni biskupství byly rovněž vypracovány stanovy ekonomických a pastoračních rad farností s doporučením jejich zakládání, které však v praxi pokulhávalo, a mnohde se jedná o dodnes nefungující struktury. Obdobně dopadla snaha zřídit tzv. farní obvody, tedy pevné a dlouhodobě společně fungující uskupení jedné sídelní a několika z ní spravovaných farností. Oproti tomu nové uspořádání vikariátů z roku 1993 slouží (s dílčí o dva roky později zavedenou obměnou) do dnešních dnů.Církevní školství, charita a opravy chrámůOpomenout nelze ani obnovu církevního školství, jíž Josef Koukl plně podporoval. Předně se jednalo o biskupská gymnázia v Bohosudově (1993) a Varnsdorfu (1996), ovšem už v roce 1992 byla založena také základní církevní škola v Jablonci nad Nisou a zapomenuta by neměla být ani již neexistující základní škola v Deštnici u Loun.. Souběžně řídil Koukl i obnovu charitní činnosti církve, která byla formálně deklarována zřízením Diecézní charity Litoměřice v roce 1991, na niž pak navázala v úspěšné činnosti řada dalších oblastních a farních charit. Budovu někdejšího kněžského semináře, kterou v roce 2002 opustil konvikt, se biskup Koukl snažil přetvořit na diecézní pastorační ústředí a objekt přejmenoval na Diecézní dům kardinála Trochty.. Obnova se týkala i stavu mnoha kostelů, kaplí i far. Právě za Kouklova episkopátu se díky změně společenského zřízení a  otevřeným státním zdrojům, soukromým subjektům a v pohraničních oblastech i díky bývalým německým obyvatelům a jejich organizacím podařilo zachránit, opravit a obnovit velké množství sakrálních památek. Od jara do podzimu měl biskup snad každý víkend zaplněn svěceními opravených kostelů, kaplí i drobných křížů či Božích muk, žehnáními nově pořízených zvonů či restaurovaných mobiliářů. Zároveň se však jednalo o období, kdy se vybavení nepříliš zabezpečených kostelů stávalo terčem mnoha zlodějů i vandalů. V roce 1995 také vzniklo Diecézní muzeum a galerie.Nová doba a nové výzvyJosefu Kouklovi nelze upřít snahu přizpůsobit život církve místní a dobové situaci: aktivní zapojování trvalých jáhnů a laiků do správy farností v roli tzv. administrátorů in materialibus, jejichž ustanovování v dalších českých diecézích je spíše až otázkou posledních let. Josef Koukl rovněž velmi často jezdil do Německa, aby zde navazoval potřebné kontakty a umožňoval tak fungující přeshraniční spolupráci. Nejednalo se pouze o návštěvy komunit rodáků z litoměřické diecéze, ale také o propojení s charitními pracovišti či obecně o snahu sdělit v katolických oblastech Německa naši zkušenost s komunistickým režimem. Stal se i spolusvětitelem salcburského pomocného biskupa Andrease Launa v roce 1995. V roce 2005 pak Josef Koukl obdržel Evropskou cenu Karla IV., kterou Sudetoněmecké krajanské sdružení uděluje osobnostem, které se zvlášť zasloužily o porozumění a spolupráci mezi národy a zemí střední Evropy.. V čele litoměřické diecéze stál až do nástupu Pavla Posáda v roce 2003. Josef Koukl se dílčím způsobem podílel na vedení diecéze i v dalších letech, a to nejen z titulu biskupského vikáře pro styk se zahraničím. Tato funkce mu byla svěřena i po nástupu nového litoměřického biskupa Jana Baxanta v roce 2008. Zároveň stále zajížděl do farností k biřmování či žehnání, oblíbená byla i jeho litoměřická setkání se seniory.. Josef Koukl zemřel – nedlouho po oslavení šedesáti let kněžské služby – v litoměřické biskupské rezidenci 22. května 2010. O týden později byl pochován na litoměřickém městském hřbitově do biskupské hrobky. Od roku 2011 jej, podobně jako řadu jeho předchůdců, připomíná pamětní deska na jednom z pilířů litoměřické katedrály. 

Uvádět synodu do života místní církve na severu Čech. Tak by se dalo do jedné věty shrnout setkání její realizační fáze v litoměřické diecézi. Uskutečnilo se v sobotu 31. října v biskupském městě. Do Diecézního domu kardinála Trochty pozval apoštolský administrátor litoměřické diecéze Stanislav Přibyl zástupce kněží, jáhnů i laiků.  V úvodu připomněl smysl „dalšího kola“ synody – a to její uvedení do praktického života farností. „Synodou nevyrábíme nějakou perfektní církev. Musíme si dát pozor na zahleděnost do sebe samých, protože naším zájmem jsou lidé, kteří žijí vně našeho společenství. Posláním církve v tomto světě je hlásání evangelia. Synodalita je způsob, jak naplňovat toto povolání tady a teď,“ zdůraznil na úvod arcibiskup, který popsal realitu severočeské církve jako ementálský sýr. Ten má v sobě prázdná místa, tedy oka. „Navzdory těm prázdným místům však takový sýr zůstává sýrem,“ podotkl. Vyšel také ze své zkušenosti z nedávného setkání evropských biskupů, kteří podobně jako křesťané v litoměřické diecézi zažívají často frustraci z pocitu malého stáda a prudkých společenských změn, na které církev nestačí reagovat.Dvě otázkyShromáždění s mottem „Jedna diecéze - společná cesta“ probíhalo podobně jako předchozí synodální setkání. Metodou byl dialog v Duchu Svatém, kdy ve třech skupinách všichni odpovídali na dvě otázky: Co nám dnes v životě naší diecéze dává naději a co nás naopak brzdí?Co konkrétně potřebujeme změnit, aby naše farnosti a diecéze byly místem, kde lidé chtějí být a mohou se zapojit.Cílem bylo reflektovat skutečný stav ve farnostech i společného života celé diecéze, dále fungování pastoračních a ekonomických rad a možností vzájemné inspirace mezi farnostmi i lepší informovanosti. Závěry všech tří skupin ukázaly přetrvávající těžkosti ve spolupráci i sdílení zodpovědnosti mezi kněžími a laiky ve farnostech. „U nás například zazněl příměr, že lidé se snaží tlačit celý vlak farnosti, ale kněz, coby mašinfíra má zataženou brzdu,“ popsala vedoucí jedné ze skupin Monika Marková, která vede Diecézní centrum pro rodinu. Stanislav Přibyl v té souvislosti připomněl, jak je důležitá změna smýšlení o farnosti i o rolích kněží a laiků. „Jsme na jedné lodi. Kněz je vysvěcen ke službě, ne k panování. Všichni jsme pak společně ve křtu povoláni k všeobecnému kněžství,“ uvedl. Laiky pak povzbudil k vytváření živých vztahů nesených skutečným zájmem o kněze: jít „naproti“, zajímat se o to, jak se má a čím žije.Co se daří a co neSdílenou radostí byla nejen vzájemná inspirace mezi farnostmi navzájem, ale také na celodiecézní úrovni. „Jsme bohatí právě tím, že se učíme spolupracovat a že přispíváme podle svých možností. Vidím, že začínáme být i hrdí,“ popsala svou zkušenost Klára Žantová, katechetka z Jablonného v Podještědí. Vojtěch Šafránek z Teplic pak ocenil, že materiální správu farností vykonávají stále častěji laici, čímž konkrétně přebírají odpovědnost, ale také „uvolňují ruce“ kněžím pro duchovní péči. Opakovaně zazněla i potřeba dělit se o odpovědnost na úrovni ekonomiky. P. Pius Vágner z Bohušovic nad Ohří poukázal na svou zkušenost, že jak v malých, tak i ve velkých farnostech, jsou tahouny často jednotliví lidé, kteří však dokáží rozhýbat celé společenství bez ohledu na jeho početnost. „Brzdou jsou pak zbytečné obavy nebo nedostatek sebevědomí,“ podotkl.Nikoliv ojedinělý postřeh ohledně vzájemné spolupráce a inspirace pak formulovala Kamila Svobodová ze Šluknovského výběžku: „Musíme být přátelé napříč farnostmi, potkávat se a znát se. Bez těchto kontaktů a synodality v litoměřické diecézi nepřežijeme. Nečekám davy aktivních lidí, ale musíme zaujmout opravdovostí života i vztahů,“ upozornila.  Stanislav Přibyl ubezpečil přítomné aktivní laiky, kněze i jáhny, že výstupy z realizační fáze synody předá svému nástupci, aby mohl pokračovat v započatém díle obnovy diecéze. Prozradil také, že apoštolský nuncius už „dostal zelenou“ z Říma, aby pracoval na výběru nového pastýře litoměřické diecéze. Synoda v realizační fáziSynoda o synodalitě má několik navazujících etap. Momentálně se nachází v realizační části, která vyvrcholí v roce 2028.  1. Diecézní fáze (2021–2022). Probíhala ve všech diecézích světa. Farnosti, řeholní společenství, laici, kněží i biskupové byli zváni ke společnému naslouchání a sdílení zkušeností života církve. 2. Fáze biskupských konferencí a východních katolických církví (2022). Jednotlivé národní a regionální syntézy byly zpracovány biskupskými konferencemi a předány do Říma. 3. Kontinentální fáze (2022–2023). Následovala setkání na úrovni jednotlivých kontinentů (Evropa, Afrika, Amerika, Asie, Oceánie, Blízký východ), kde se porovnávaly a prohlubovaly závěry z místních církví. 4. Univerzální fáze (2023–2024). Vyvrcholením byla dvě zasedání Synody biskupů v Římě:říjen 2023 (první zasedání),říjen 2024 (druhé zasedání).Dne 26. října 2024 byl schválen závěrečný dokument. Nyní se církev nachází v implementační (realizační) fázi, která probíhá v letech 2025–2028. Jejím cílem je uvádění závěrů synody do života diecézí, farností, řeholních komunit a dalších církevních struktur. Generální sekretariát synody uvádí, že tato etapa zahrnuje:zavádění synodálních postupů do pastorace a rozhodování,posilování spoluodpovědnosti laiků a duchovních,ověřování nových forem účasti a spolupráce,sdílení zkušeností.Podle plánu Svatého stolce bude proces vyvrcholí shromážděním v roce 2028. Co dále zaznělo ve třech skupinkách setkání realizační fáze synody v Litoměřicích 31. října 2026. (*.docx).

V neděli 25. října požehnal arcibiskup Stanislav Přibyl v Příchovicích Křížovou cestu smíření. Je tvořená patnácti zastaveními a vede z příchovické návsi směrem k rozhledně Štěpánka. Jednotlivá zastavení křížové cesty tvoří vždy žulový sloupek a obraz vyrytý do skla, vsazený v kovové kapličce. Každý výjev je označen římským číslem, názvem zastavení a nápisem, který má zvát kolemjdoucí k zamyšlení nad důležitými hodnotami lidského soužití. Autorem rytin je Jan Schindler, pedagog sklářské školy v Železném Brodě, který motivy vytvořil podle autorských návrhů ilustrátorky Ilona Polanski. Architektonické řešení jednotlivých kapliček navrhli Petr Hák a Kateřina Landová. Projekt přirozeně propojuje současné umění, architekturu a tradiční řemeslo z Jizerských hor. Na přelomu roku 2025 a 2026 vydal tehdy ještě litoměřický biskup Stanislav Přibyl pastýřský list, jímž pro litoměřickou diecézi vyhlásil Rok smíření. Stalo se tak v souvislosti s 80. výročím vzniku německého katolického společenství Ackermann-Gemeinde, jehož cílem je přispívat k budování dobrých sousedských vztahů mezi národy ve střední Evropě. „Lidé, kteří se již v té době nejvíce angažovali na vzniku křížové cesty, se shodli na tom, že by to měla být Křížová cesta smíření,“ vysvětlil místní duchovní správce, P. Jiří Smolek. Jak uvedl, když se pak zanedlouho začaly objevovat informace o tom, že okolí Štěpánky bylo během válečných let také zneužito k nacistické propagandě, upevnilo se v nositelích myšlenky Křížové cesty přesvědčení, že je dobré právě na těchto místech vybudovat dílo, které bude odsouzením všech ideologií nenávisti. „Má upozornit na důležitost hodnot jako je vzájemné odpuštění, úsilí o mezilidské smíření a z něj vyplývající pokojné bratrské soužití,“ zdůraznil místní kněz. S myšlenkou vytvoření křížové cesty v Příchovicích přišel asi před rokem Stanislav Pelc, ředitel obecně prospěšné společnosti Jizerky pro Vás. „Původní představa, že trasa křížové cesty povede na Bílou skálu, nebyla schválena ze strany Krkonošského národního parku. Bylo třeba ji upravit, a tak patnáct zastavení křížové cesty vede od příchovického hřbitova na vrchol kopce Hvězda a zakončení trasy se nachází nedaleko rozhledny Štěpánka,“ popsal P. Jiří Smolek.   Křížová cesta vznikla bez jakýchkoli dotačních programů – výhradně díky podpoře lidí. Zapojila se široká veřejnost, jednotlivci, rodiny i firmy, které přispěly finančně nebo se staly patrony jednotlivých zastavení. První zastavení založili iniciátoři projektu na Velikonoční sobotu 4. dubna 2026. Součástí programu byla i ukázka rytí do skla, při níž měli návštěvníci možnost nahlédnout do procesu vzniku jednotlivých děl a vyzkoušet si tuto tradiční techniku.Historie křížových cestJiž v prvních staletích se křesťané vydávali z Evropy na místa spojená se životem Ježíše Krista, protože věřili, že se na kříži obětoval za osvobození lidstva od zla a rozdělující nenávisti. Od 4. století existují doklady o putování věřících do Svaté země. Málokdo z Evropy si však tak dlouhou cestu mohl dovolit. Proto se už v 5. stol. objevují díla, která napodobují nejvýznamnější svatá místa v Jeruzalémě, zejména místa spojená s Kristovým utrpením, hrobem a zmrtvýchvstáním. Nejstarší dokladem této tradice je soubor kaplí při dnešní bazilice Santo Stefano v Boloni,  který nechal vybudovat tamní biskup sv. Petronius.  Když se pak v 11. století, v souvislosti s obsazením svatých míst zastánci radikálního Islámu, prudce zhoršila bezpečnost a poutníci byli pronásledováni, rozvinul se v Evropě tento zvyk o to více. Vlivem františkánského rádu, kterému byla od 14. století svěřena správa poutních míst v Palestině, se zvláště během 15. a 16. století postupně formuje pobožnost křížové cesty (Via crucis). Vznikají venkovní křížové cesty, tzv. Kalvárie. V 17. století se ustaluje počet čtrnácti zastavení, zachycujících jednotlivé momenty Kristova umučení od Pilátova soudu až po uložení ukřižovaného Ježíšova těla do hrobu (v současnosti se často připojuje patnácté zastavení, připomínající vzkříšení). V 18. století jsou křížové cesty již hojně rozšířené v Česku i po celé Evropě. Zvláště hustá síť venkovních křížových cest vzniká v severních Čechách. Na počátku 20. století mělo jen na Šluknovsku vlastní venkovní křížovou cestu čtrnáct obcí. Po roce 1945 většina z nich kvůli odsunu původního německy mluvícího obyvatelstva a přerušení náboženských tradic chátrala. Po roce 1989 začala postupná obnova těchto památek. Kompletní galerie Člověk a Víra - Snímky Jana Chadimová.

V kostele sv. Jakuba Většího v České Kamenici se v sobotu 17. října uskutečnila již desátá bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi, který vyhlásil arcibiskup Stanislav Přibyl. K modlitbě za vzájemné odpuštění a smíření mezi Čechy a Němci se sešli věřící z regionu, hosté z Německa i zástupce německé ambasády Martin Schmidt. Místo nebylo vybráno náhodně. Českokamenicko a blízký Rabštejn patří k lokalitám, kde se během druhé světové války i bezprostředně po jejím skončení, odehrály tragické události. Za války zde nacisté zřídili podzemní továrnu a pobočku koncentračního tábora Flossenbürg a pracovali i umírali zde vězni a nuceně nasazení dělníci. Po roce 1945 oblast poznamenaly internace německého obyvatelstva, násilnosti při takzvaném divokém odsunu, se kterým byla spojena i série sebevražd, vraždy civilního obyvatelstva a další projevy poválečného bezpráví. Tyto historické souvislosti připomněl v historickém medailonu archivář Biskupství litoměřického Martin Barus. Naší nadějí není zapomnění. Ve své homilii připomněl Stanislav Přibyl, že smíření nezačíná zapomínáním ani relativizací minulosti. „Člověk může znát dějiny, a přece nevidět tvář bližního; může mít přesné argumenty, a přece nerozumět jeho bolesti. Osvícené srdce dokáže přiznat pravdu, aniž ji mění ve zbraň. A dokáže naslouchat, aniž by se vzdalo vlastního svědomí,“ zdůraznil v kázání arcibiskup. Připomněl také křesťanskou naději, která nespočívá v přesvědčení, že minulost nebyla tak zlá, ani v očekávání, že vše vyřeší čas. Významnou část homilie věnoval společenské odpovědnosti církve. „Nemůžeme říci: bolest druhých se nás netýká. Církev má být místem, kde se cizí utrpení stává předmětem společné modlitby a odpovědnosti. Jednota Kristova těla neruší rozdíly mezi námi; učí nás, abychom z těchto rozdílů nestavěli zdi,“ řekl. Jak dále uvedl, smíření začíná ochotou nechat Boha proměnit náš pohled na sebe i na druhého. „Někdy je třeba vyslovit omluvu, jindy poděkování; někdy položit otázku a především vyslechnout odpověď. Ne všechno se dá vyřešit jedním gestem,“ zdůraznil arcibiskup. Druhá a třetí generace nesou břemeno minulosti. Silný ohlas vyvolala závěrečná promluva atašé německého velvyslanectví Martina Schmidta. Připomněl, že většina lidí, kteří dnes mluví o válce, odsunu nebo poválečném násilí, patří už ke generacím, které tyto krutosti nezažily jako vlastní utrpení. „My zde stojíme jako děti, vnoučata, nástupci generace, která to prožila. Utrpení neodpouštíme přímo – a ani naši protějšci nejsou přímo viníky, protože nenesou žádnou vlastní vinu,“ uvedl. O to složitější je podle něj také smíření. Schmidt tento postřeh doložil vlastní zkušeností z práce na německém ministerstvu zahraničních věcí, kde se zabýval otázkami nacistického bezpráví, reparací a válečných hrobů. Právě tam si všiml zajímavého paradoxu. „Mohl jsem pozorovat, že právě příslušníci druhé nebo třetí generace měli s odpuštěním mnohem větší potíže než generace, která to prožila – pravděpodobně proto, že se necítili oprávněni,“ uvedl. Vyslovil také vděčnost všem, kdo vyslyšeli pozvání Stanislava Přibyla a jsou ochotni přijmout výzvu ke smíření navzdory tomu, že nenesou osobní vinu, i těm, kteří jsou připraveni odpustit, ačkoli sami nebyli přímými oběťmi historických křivd. Po bohoslužbě se přítomní sešli v místním pivovaru k pohoštění a společenskému setkání.  Česká Kamenice a okolí za války i po ní - historický medailon Martina Baruse. (*.docx)   

Apoštolský administrátor litoměřické diecéze Stanislav Přibyl zve farnosti ke druhému ročníku „dušičkové“ akce Zapal svíčku. Zapojit se mohou společenství i dobrovolníci a mohou při ní pozvat své sousedy na Vzpomínku na všechny věrné zemřelé. Druhý ročník akce Zapal svíčku navazuje na zvyk navštěvovat hřbitovy a rozsvěcet svíčky na hrobech blízkých. Nabízí však ještě další krok: nezůstávat se svou vzpomínkou sám, ale sdílet ji ve společenství druhých. „Nabídněme našim sousedům opět prostor, čas a možnost s námi něco hezkého poznat a zažít. Lidé chodí na hřbitov a rozsvěcejí na hrobech svíčku. My můžeme přijít s nabídkou společenství a modlitby. Vždyť sami dobře víme, jak hezké je vystoupit ze samoty a smutku, jak úlevná může být lidská blízkost,“ vysvětluje arcibiskup Stanislav Přibyl.Vzpomínky i nadějeSpolečná setkání s připomínkou zesnulých na hřbitovech, v kostelích a kaplích mají pomáhat lidem znovu objevovat smysl Dušiček jako čas vzpomínek, modlitby, blízkosti a naděje. Projekt Zapal svíčku vychází z přesvědčení, že vzpomínání na zemřelé není jen připomínkou jejich smrti, ale také příležitostí zastavit se, vzpomenout na ty, kteří nás předešli, otevřít téma naděje a nabídnout prostor pro ztišení, setkání i modlitbu. „My křesťané známe sílu modlitby a věříme, že nás Bůh slyší. Proto bychom měli k modlitbě pozvat - nebo ji pronášet za druhé, pokud to sami neumějí. Modlit se za mrtvé je skutek milosrdenství, a toto je jedinečná okolnost, jak ho konat. Je to zároveň příležitost otevřít Písmo a nechat zaznít Boží slovo, které samo o sobě nese útěchu a Pokoj,“ doplňuje Stanislav Přibyl.Stanislav Přibyl: Buďme s lidmiJak říká arcibiskup, do kostela chodí v litoměřické diecézi každou neděli bezmála osm tisíc lidí a každý z nich má křtem udělený dar všeobecného kněžství a je povolán ke službě. „Vůbec to neznamená nahradit kněze, ale spojit síly. Při Vzpomínce na všechny věrné zemřelé to může mít konkrétní podobu: otevřeme naše kostely a kaple – a hlavně srdce. Buďme s lidmi. Prosím, konejte podle svých sil a možností. Můžete připravit plakátek, pozvání, buďte v kostele, v kapli a na hřbitově. Nachystejte svíčky, sbírejte jména zesnulých, za které se můžete modlit – nejlépe týž večer,“ žádá věřící. Pro zájemce, kteří by chtěli uspořádat bohoslužbu slova – třeba i bez přítomnosti kněze – připravil bohoslovec litoměřické diecéze Matouš Marek text s jejím průběhem včetně duchovního zamyšlení, který napsala Alice Macková z teplické farnosti. „Nejde nám o pořádání masové akce, nejde nám o počty, nechceme se vnucovat. Zveme ty, kteří s námi žijí, kteří přešlapují u hrobů svých blízkých, ale často i u kostelních dveří. Také letošní Dušičky mohou být velkým obohacením pro obyvatele severu Čech i nás samotných,“ vzkazuje apoštolský administrátor litoměřické diecéze.  Nabídka pro školyNovinkou letošního ročníku akce Zapal svíčku jsou metodické listy pro školy, které připravilo Katechetické centrum litoměřické diecéze. Jsou určené pedagogům, katechetům i vedoucím skupin a nabízejí konkrétní „dušičkové“ aktivity, pracovní listy a inspiraci pro práci s dětmi a mladými lidmi různého věku. „Vzpomínka na zemřelé nás vede k zamyšlení nad tím, co po člověku zůstává, ale také nad tím, jak zacházíme s pamětí minulosti, s druhými lidmi a s vlastní odpovědností. Péče o zapomenutý hrob nebo zapálení svíčky mohou být malými, ale významnými znameními úcty, smíření a naděje,“ vysvětluje vedoucí centra Barbora Nývltová a dodává: „Byli bychom rádi, aby se projekt Zapal svíčku stal i ve školním prostředí nejen vzpomínkou na zemřelé, ale také příležitostí učit se vděčnosti k předkům a naději.“ Ke stažení:. Text bohoslužby slova (*.docx).. Metodické i pracovní listy pro pedagogy: . Zapal svíčku! 1. - 3. ročník ZŠ (*.pdf) Zapal svíčku! 4. - 5. ročník ZŠ (*.pdf) Zapal svíčku! 2. stupeň ZŠ (*.pdf) Zapal svíčku! Pracovní listy 4. - 9. ročník ZŠ (*.docx).  Snímek Petr Nowak / Člověk a Víra.

Apoštolský administrátor a Diecézní synodální tým zvou všechny věřící, laiky, kněze, jáhny, řeholníky i řeholnice na celodiecézní synodální setkání, které se uskuteční v sobotu 31. října od 10 hodin v litoměřickém Diecézním domě kardinála Trochty za účasti arcibiskupa Stanislava Přibyla. Litoměřická diecéze žije v období spojeném s očekáváním příchodu nového biskupa. „Právě nyní máme příležitost společně pojmenovat skutečnou situaci v našich farnostech, sdílet zkušenosti a hledat témata, která mohou být důležitými podněty pro jeho budoucí službu,“ popisuje diecézní koordinátor Synody o synodalitě jáhen Michal Olekšák. Synodální podněty z těchto setkání a diskusí se mají stát také podkladem pro připravovaný diecézní pastorační plán. „Abychom získali co nejvěrnější obraz naší diecéze, potřebujeme slyšet také vás,“ vysvětluje Olekšák. Jeho slova doplňuje Stanislav Přibyl: „Chci se společně s vámi zamyslet a slyšet, jak dnes litoměřická diecéze skutečně žije, co se v ní daří, co nás trápí a jakým směrem bychom se měli vydat nyní i s budoucím biskupem,“ říká arcibiskup. Jak dodává, cílem tohoto setkání není hodnotit druhé, ale vzájemně se povzbudit, naslouchat si a hledat, kam místní církev vede Duch Svatý. „Naše účast je také konkrétním vyjádřením toho, že nám na životě diecéze záleží a že jsme připraveni společně nést odpovědnost za její budoucnost,“ povzbuzuje Stanislav Přibyl. Účastníci se budou věnovat dvěma tematickým okruhům:Co nám dnes v životě naší diecéze dává naději a co nás naopak brzdí?Co konkrétně potřebujeme změnit, aby naše farnosti a diecéze byly místem, kde lidé chtějí být a mohou se aktivně zapojit? Členové jednotlivých farních společenství se mohou předem zamyslet také nad dalšími otázkami: Jak ve vaší farnosti fungují pastorační a ekonomická rada nebo jak připravujete jejich budoucí fungování? Jak se vaše farnost konkrétně zapojuje do života diecéze? Pěstujete vztahy s ostatními farnostmi a inspirujete se navzájem? Jak byste se vy osobně mohli více zapojit do života diecéze? K čemu cítíte povolání? Co by pomohlo k lepší informovanosti? Synodální tým bude také zajímat, zda se ve farnostech začalo něco proměňovat v duchu synodality, zejména ve vzájemném naslouchání, a jak se rozvíjí společná odpovědnost kněží a laiků za život farností i celé diecéze. Setkání začne společnou modlitbou s prosbou o vedení Duchem Svatým. Po úvodním slově a představení tématu, tedy toho, kde se nacházíme na společné synodální cestě, budou následovat rozhovory v menších skupinách. Každý dostane příležitost podělit se o své zkušenosti, radosti, starosti i konkrétní podněty ze života farností. Na závěr proběhne sdílení hlavních závěrů: co jsme během setkání slyšeli, co nás oslovilo a s jakými otázkami a podněty chceme dále pracovat. „Nemusíte mít připravený projev ani odpověď na všechny otázky. Stačí přijet s ochotou naslouchat, sdílet své zkušenosti a společně hledat další cestu. Čím více farností, kněží, laiků a dalších členů našich společenství se zapojí, tím věrnější obraz života naší diecéze budeme moci společně poznat. Přijeďte, abychom společně hledali, jak o naši diecézi pečovat a jak ji dále rozvíjet,“ zve diecézní koordinátor Synody o synodalitě Michal Olekšák. Organizátoři žádají o přihlášku na oleksak@dltm.cz do 27.10.  Plakátek ke zveřejnění ve farnosti (*.pdf). Plakátek ke zveřejnění ve farnosti (*.png). Plakátek pro příběh na Instagramu (*.png). Událost na Facebooku.