Farníci společně s biskupem vzpomínali na věrné zemřelé
Biskup Mons. Jan Baxant sloužil v pondělí 2. listopadu 2009, v den Památky všech věrných zesnulých, v litoměřické katedrále sv. Štěpána mši svatou s modlitbou za zemřelé.
Milí přátelé, bratři a sestry v Kristu,
byli jste někdy Vy sami blízko umírajícího člověka? Máte tak ojedinělou zkušenost ve svém vlastním životě, že jste byli blízko buď bratra nebo sestry, Vašeho příbuzného nebo třeba jen neznámého člověka, který se skutečně už loučil s tímto světem? Kterému, jak říkáme, již dohasínalo světlo tohoto světa, ale pomalu se již rozsvěcovalo světlo věčnosti?
Mně se to stalo již několikrát, když jsem jako kněz zaopatřoval umírající v nemocnicích nebo domovech důchodců, že mi takříkajíc pod rukama člověk odešel na věčnost. Je to zkušenost vzácná a potřebná pro každého z nás. Každý z nás si může v takové chvíli úplně jasně uvědomit, že něco podobného, ne-li stejného, budeme prožívat my sami. Jednou. Nevíme kdy. Nevíme dne ani hodiny. Jsem velmi rád, že tady v Litoměřicích, docela blízko katedrály, je hospic sv. Štěpána a že právě tam Vy někteří pracujete, a tedy předpokládám, že máte takové podobné zkušenosti.
Pokud jste, milí přátelé, bratři a sestry, měli takovou příležitost a ve svém srdci ji chováte jako zkušenost života, pak se u ní zastavme a vybavme si události, do kterých se dostávají ti, kteří jsou vážně nemocní, nevyléčitelně nemocní a kteří stáli již opravdu velmi blízko okamžiku smrti. Co Vás napadne, když stojíte nebo sedíte u nemocných? Říkáte si: ´Jak jim mohu pomoci? Co by se pro takové nemocné dalo udělat?´ Zjišťujete, že těch možností je málo, a možná, že na Vás dolehla bolestná pravda, že všechny možnosti již byly vyčerpány. A Vy byste tak chtěli v nejlepší vůli, s nejlepším srdcem, s nejlepším úmyslem něco udělat, něco říct, něco přinést, něco vložit do duše odcházejícího člověka, a nemůžete. Asi něco podobného prožívali ti, kteří stáli pod křížem Kristovým. Co asi prožívala Panna Maria, svatý Jan,... jak by chtěli Kristu pomoci, jak by chtěli něco udělat, a nemohli. Nebylo to možné.
A stejně tak nemůžeme ani my, protože moc nad životem a smrtí nemáme. Máme ale moc po smrti našich blízkých, máme velikou moc ve svých sepjatých rukách a v dobrém křesťanském srdci. Tak jako Panna Maria a svatý Jan a další v té první generaci křesťanů, ti další následovníci Kristovi měli velikou moc žít ze smrti a vzkříšení Kristova. My máme po smrti našich blízkých velikou moc v tom, že jim můžeme účinně prospět, a to modlitbou. Někdo by řekl: ´Tak málo..., to je moc..., to je hodně..., to je všechno...´ Nic víc a nic většího než modlit se za naše drahé zemřelé nemáme. Nic účinnějšího neexistuje.