Homilie biskupa na kněžské pouti v Doksanech
Děkování chrání srdce před hořkostí a otvírá oči pro to, co Bůh koná
Kázání na pouti kněží a jáhnů za vlastní
posvěcení, Doksany, 30. září 2025, 10.00 hodin.
Zach 8,20-23
Žl 87, 1-3.4-7
Lk 9, 51-56
Milí spolubratři, kněží a jáhnové,
na dnešní kněžské pouti – právě ve svátek
svatého Jeronýma, neúnavného milovníka Písma – prosme o milost, abychom s novou
střízlivostí a odvahou prošli cestu od frustrace k radosti a k naději. Frustrace
– toto divné slovo, které jsem ještě nedávno neměl rád – bude dnes klíčovým
slovem našeho zamyšlení. Nechceme totiž přeleštit únavu z pastorace líbivými
větami ani obejít to, co pálí; chceme slyšet Boží slovo, které dnes zaznělo a
které nás učí přiznat bolest, nechat ji projít Ježíšovým srdcem a proměnit se v
tichou radost z jeho přítomnosti. Svatý Jeroným nás k tomu vede se svou
obvyklou přímostí, když říká větu, která se stala okřídlenou: „Neznalost
Písma je neznalost Krista“. Kdo se vrací k Písmu, nevrací se do archivu,
ale k prameni; kdo naslouchá Slovu, nepřipomíná si jen slova, která může
později citovat třeba v homilii, ale nechává svůj život nasměrovat k Jeruzalému
– k ústřednímu tajemství Kristova kříže a vzkříšení.
Dnešní evangelium vypráví, že Ježíš „se
pevně rozhodl, že půjde do Jeruzaléma“ (Lk 9,51). Směr je jasný a nelze ho
odložit: je to Jeruzalém, kde bude Pán odmítnut, odsouzen a oslaven. Sotva se
vydal na cestu, jedna samařská vesnice ho nepřijala. Jakub a Jan by nejraději svolali
oheň z nebe, Ježíš se však obrátil a „přísně je pokáral“, a potom „šli
do jiné vesnice“ (srov. Lk 9,55–56). Od Ježíše to nebylo jen zchlazení
horlivosti, ale její očištění a proměna: z hněvu v milosrdenství, z
netrpělivého nároku na trpělivé putování, z lidského projektu na Otcovu vůli.
Zásadní není, že nastaly překážky – ty přijdou vždy –, ale že se nemění směr
ani duch: Jeruzalém zůstává před očima a srdce je uchráněno před tvrdostí. V
pohledu na Ježíše, jenž jde kupředu bez pomsty, se rodí první uzdravení z
frustrace: vnitřní svoboda, která nám umožní nenechat se definovat
odmítnutím.
Jak blízko je to naší službě! I my býváme
nepřijati, nepochopeni či přehlédnuti. Dřeme se bez zjevného ovoce, zraňují nás
konflikty a v nás samotných se někdy probouzí Boanerges – „synové hromu“.
Zkušenost neúspěchu totiž svádí k příkrému soudu, k tvrdosti, která se maskuje
jako spravedlnost. Ježíš nás však učí, že pastýřská síla se neprojeví v
kletbách, ale v pokoji; nikoli v tom, že prosadíme svou, nýbrž v tom, že
zůstaneme věrní směru a necháme Ducha Svatého, aby proměnil náš vnitřní oheň ve
světlo. Službu nikdy neoslabuje laskavost, ale často ji rozbíjí zatvrzelost. Ovoce
se pak urodí tam, kde se díváme na Pána a ne na sebe. Když se nám znovu vrátí
jednoduchá modlitba „Pane, kam dnes se mnou chceš jít?“, vrátí se nám také chuť
kráčet bez trpké pachuti „musím“ – a rozhostí se v nás pokoj člověka,
který ví, komu uvěřil.
Prorok Zachariáš v dnešním prvním čtení otevírá
výhled, který převrací logiku rezignace. „Ještě přijdou národy a obyvatelé mnohých
měst; přijdou obyvatelé jednoho města k obyvatelům města druhého a řeknou:
‚Pojďme usmířit Hospodina, pojďme hledat Hospodina zástupů!‘ – ‚Já půjdu také.‘“
(Zach 8,20–21). Uprostřed dlouhé únavy se rodí prosté, nakažlivé „já půjdu také“.
Nadšení, které vzniká díky svědectví života, v němž se dá dotknout Boha. A následuje
vrchol: „V těch dnech deset lidí ze všech pohanských jazyků uchopí lem šatu
jednoho Judovce a řeknou: ‚Chceme jít s vámi, neboť jsme slyšeli, že s vámi je
Bůh.‘“ (Zach 8,23). Jaké je to slovo pro kněze! Nejsme povoláni k tomu, abychom
všechny přesvědčili argumenty, ale abychom nesli Boží blízkost tak, že se někdo
odváží zachytit lemu našeho života a řekne: „Chci jít s vámi“. Když
se v našich farnostech zrodí tento pohyb, nebude to výsledkem tlaku, ale
znamením, že „s námi je Bůh“.
Žalm 87, který dnes zazněl, k tomu zpívá
chrámový chorál naděje: „Hospodin miluje brány Siónu nad všechna Jakubova sídla“
(Žl 87,2). Církev není klub nemnoha zasvěcených ani sklad zásob, které
docházejí; je to dům narození. „O Siónu se řekne: ‚Jeden jako druhý se v něm
narodil.‘“ (v. 5). A nakonec vyznání, které je jako studna uprostřed horkého
dne: „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě“ (v. 7). Kdo dlouho žije v rytmu
obětí a očekávání, může mít dojem, že jsme spíš správci vysychající cisterny.
Žalm nás vrací ke skutečnosti: nejsme vlastníky ani vrátnými zavřených dveří,
ale služebníky pramene, který tryská z Boha. Úkolem kněze není přenášet
vodu v kbelících z vlastních zásob, ale udržovat otevřené brány, aby se
v Siónu „rodili“ noví: ve křtu, ve smíření, v tichých návratech k modlitbě, v
malých uzdraveních vztahů. Tady se láme frustrace: radost není z toho, že
vše kontrolujeme, ale z toho, že vidíme, jak Bůh působí.
Svátek svatého Jeronýma nám k tomu dává
konkrétní mapu. Jeroným, pro druhé často nesnesitelný, k sobě tvrdý a k pravdě
něžný, věděl, že duchovní síla se rodí ze setkání se Slovem. Jeho
přísnost nebyla pózou, maskou ani manýrou, ale školou svobody: svobody nechat se
den po dni formovat mysl a cit Slovem, které nepodléhá náladám doby. Pro
unavené srdce je nesmírnou úlevou znovu si sednout k Písmu, a to ne jako k
zásobníku citátů, ale jako k místu, kde Bůh mluví ke mně a nyní. Když se Ježíš
„pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“, naplnil to, co Písmo slíbilo; a když my se denně
rozhodujeme jít ke Slovu, vrací se nám směr, který se v hluku povinností rád
ztrácí. Jeroným by nám poradil dvě jednoduchosti: čti krátce, ale denně; a
to, co tě zasáhne, přenes do konkrétního kroku lásky. Od stolu Slova pak
vede přímá cesta ke stolu Eucharistie – a znovu se rodí kněžská radost, která
nestojí na potlesku, ale na přítomném Pánu.
Přiznejme si poctivě, co nás frustruje:
nejasné priority, přemíra očekávání a málo spolupracovníků; vlastní křehkost,
bilance let, které nedopadly, jak jsme doufali; napětí s těmi, jimž sloužíme, a
únava z konfliktů, které se vracejí. Když to dáme na stůl před Pána, přestane
to být nepojmenovaná hromada haraburdí a stane se tím, čím to má být:
materiálem pro proměnu. Ježíš nám ve světle dnešního Božího slova navrhuje tři
kroky. První: pohled. V adoraci, v breviáři, v tichu před
svatostánkem se díváme Pánu do očí – a on upravuje směr i tempo. Druhý: očištěná
horlivost. Ne volat oheň, ale prosit o Ducha; ne přitvrzovat, nýbrž
trpělivě doprovázet; ne nadávat tmě, ale zapalovat svíčku. Třetí: svoboda
jít „do jiné vesnice“, když někde nenastává prostor pro evangelium – bez
hořkosti, bez zatrpklého komentáře, s vnitřním požehnáním.
Zachariášův obraz „lemu pláště“ z prvního
čtení je současně jemný a realistický. Ten, kdo se nás „chytí“, bývá nesmělý a
zranitelný: rozvedená matka, která se stydí přijít do kostela; dospívající,
kteří hledají, čemu věřit; starý a nemocný člověk, který potřebuje spíš naši přítomnost
než naše rady. Když na nás spočine pohled takového člověka, kéž by v nás
viděl následující: kněze přítomnosti – ne neustálého běžce, ale muže,
kterého je možné zastihnout; kněze Siónu – toho, kdo zná cestu k prameni
a otevírá brány, aby „se v něm rodili“ noví; a kněze Jeruzaléma – toho,
kdo ví, že směr je velikonoční a že láska prochází křížem. Nejde o výkon,
ale o způsob bytí: o tichou věrnost, o štědrost času, o ochotu nést s lidmi
jejich kříž beze slov, když slova bolí.
Zkusme si nyní konkrétně pojmenovat, jak v
našich farnostech přejít od frustrace k radosti. Někde to znamená
zredukovat počet akcí, které nás vysilují, a posílit prostory pro setkání se
Slovem a modlitbou: krátké lectio divina před ranní mší, „páteční
půlhodina“ ticha, pravidelná nabídka svátosti smíření. Jinde je čas investovat
do malých společenství: dát vzniknout stolům, u nichž se lidé mohou setkat,
vydechnout, sdílet Slovo i dobré jídlo. A všude je třeba obnovit praxi
děkování: děkovat Bohu za drobná znamení života, která se často stydíme pojmenovat
nahlas – za jednoho katechumena, za smířenou rodinu, za starou paní, která
se znovu odvážila ke svátostem. Děkování chrání srdce
před hořkostí a otvírá oči pro to, co Bůh koná mimo naše plány.
A co s naší vinou a nezdary? Někdy nás
drtí skryté selhání, neuzdravené vztahy, přepálená očekávání. Pán nám dnes svým
rozhodnutím říká: Pevně obrať tvář k Jeruzalému a jdi. Jeho milost dělá z
viny otevřenou ránu, kterou může proměnit. Svátost smíření není jen pro naše
farníky; je to lázeň, do níž máme chodit i my. Právě zde se slovo žalmu „všechna
zřídla tvé spásy jsou v tobě“ (Žl 87,7) stává konkrétní zkušeností: z bezmoci
se rodí pokora, z pokory svoboda a z ní radost. A když se radost nesnažíme
vyrobit, ale necháme ji vytrysknout z pramene, stává se pevnou a tichou:
nenechá se rozbít výsledky ani statistikami, protože stojí na Kristu, nikoli na
našich úspěších.
Potřebujeme také bratrství. Kněžská služba stejně jako
dnešní pouť není sólový výkon. Zoufalství se rodí v osamění; naděje kvete ve
sdílení. Zkusme si, bratři, znovu domluvit jednoduché formy: například společná
modlitba hodinek jednou týdně, pravidelný telefonát, společný oběd či večeře po
nedělních bohoslužbách, možnost říci druhému, co zrovna nesu. Když dovolíme,
aby se kolem nás shromáždili spolubratři i další spolupracovníci, přestaneme
být uhoněnými manažery a budeme kněžími, kteří mají čas na Boha i na lidi. A
nezanedbávejme ani královskou cestu krásy, to jest, ať je liturgie
slavená s péčí, slovo připravené s láskou, zpěv, ať pozvedá srdce a ducha. To
vše není žádná dekorace, je to most k prameni. Krása totiž nese evangelium
jinak než argument; budí touhu, která se překládá do onoho „Já půjdu také“
(Zach 8, 21).
Rád bych ještě jednou vrátil naše srdce k
evangeliu. „Když se přibližovala doba, kdy Ježíš měl být vzat (vzhůru), pevně
se rozhodl jít do Jeruzaléma“ (Lk 9,51). Tento verš není jen titulek Ježíšova
itineráře; je to modlitba kněze. Kolikrát nás čeká den, kdy by bylo
snadnější zůstat doma – a přece nás Pán zve: rozhodni se a jdi. A jde se, a to
i „do jiné vesnice“ (srov. Lk 9,56), když některá nepřijme. To je důležitá
svoboda: nepřipoutat se k místu zákopové války ani k roli oběti. Ježíš
nás učí umění přechodu: někdy je největším aktem lásky klidně ustoupit a jít
dál, ne proto, že by nám bylo vše jedno, ale proto, že věříme, že Otec otevírá
jiné dveře. Tím se chrání srdce před zatrpklostí a vrací se mu jemnost.
Když se dnes díváme na Sión, slyšíme, že „Hospodin
miluje brány Siónu nad všechna Jakubova sídla“ (Žl 87,2) a že „O Siónu se
řekne: ‚Jeden jako druhý se v něm narodil‘“ (v. 5). Schopnost radovat se z
duchovních narození chrání srdce před tvrdostí. Možná nevidíme a ani neuvidíme
žádná velká čísla, ale nenechme si vzít cit pro jeden křest, pro jednu smířenou
duši, pro jeden návrat po letech. V těchto drobných porodech se obnovuje
naše otcovství. A když nám srdce ztěžkne, zopakujme spolu se žalmistou: „Všechna
zřídla mé spásy jsou v tobě“ (v. 7). Je to modlitba, která posouvá těžiště: od
nás k Bohu, od výkonu k daru, od frustrace k naději, jež neklame.
Bratři, cesta od frustrace k radosti není
sprint, možná ani maraton, ale nejvíce se podobá pouti. Vede přes trpělivé
kroky „dnes“, přes očištěnou horlivost, jež se nespálí, a přes bratrství, které
nenechá nikoho pozadu. Prosme dnes o tři dary. O „pevné rozhodnutí“
(srov. Lk 9,51): ať v nás zraje vytrvalost jít směrem k Jeruzalému, i když nás
nepřijmou. O „lem pláště“ (Zach 8,23): ať se v našem způsobu mluvení,
slavení a obyčejného žití dá zachytit Boží blízkost. A o „zřídlo v domě“
(Žl 87,7): ať v našich farách znovu teče voda radosti, která má jméno: Boží
slovo, smíření, eucharistie. Pak se i naše kroky promění: z těžkopádné námahy
se stane tichá vytrvalost, z vnitřního sevření pokojný dech, z frustrace
radostná naděje.
Až se z této pouti vrátíme domů, nepřinášejme
si jen seznam předsevzetí, ale především obnovený směr. Řekněme si prostě: s
Ježíšem jdu do Jeruzaléma; s bratry chci jít „po dvou“; a každého, kdo se
zachytí cípu mého života, povedu k prameni. Pak se v našich farnostech jednou
potichu ozve: „Půjdu i já“ (Zach 8,21). A my poznáme, že se stal zázrak, který
nevyrobila naše dovednost, ale který daroval Bůh, „neboť s námi je Bůh“ (srov.
Zach 8,23). Na přímluvu svatého Jeronýma ať nám Pán dá milost pevné tváře, jemného
srdce a otevřených bran Siónu. „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě“, Pane (Žl
87,7). Amen.
† Stanislav Přibyl
biskup litoměřický
Homilie biskupa na kněžské pouti v Doksanech
