Obnova církve není možná bez naší osobní obnovy
Kázání v rámci plenárního zasedání České biskupské konference a za účasti biskupů z Legnice Drážďan a Zhořelce (a z Karwaru z Indie), kostel Navštívení Panny Marie, Hejnice, 29. dubna 2025 v 18.00 hodin.
Milí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, vážení představitelé veřejného života a vzácní hosté, bratři a sestry,
slavíme dnes svátek sv. Kateřiny Sienské, mladé ženy, které po celý její život ležela na srdci nejen kvalita jejího vlastního života, ale také dobro celého tehdejšího křesťanského světa nevyhnutelně spojené s dobrem církve.
V době, kdy ona žila, sice mělo křesťanství naprosto určující vliv na chod společnosti, ale – jak už to tak bývá – lidé byli stejní jako ve všech jiných dobách. Pro mnohé byla víra jen nástrojem jejich moci a reprezentace. Papežství bylo v hluboké krizi, římský biskup nebyl již několik desetiletí v Římě, ale v Avignonu, víceméně pod vlivem partikulárních zájmů francouzského krále. Svatá Kateřina usilovala o papežův návrat do Říma. Kateřina Sienská v těchto událostech hrála velmi významnou roli. V roce 1376 odjela se svým zpovědníkem dominikánem Rajmundem z Capuy do Avignonu k papeži Řehoři XI, aby se přimluvila za Florencii válčící s papežem. To se jí sice nezdařilo, ale posílila papežovo rozhodnutí vrátit se z Avignonu do Říma. Tyto historické kroky se týkají také našich dějin, protože papeže se k návratu snažil přimět především římský císař a český král Karel IV.
Papež se opravdu do Říma vrátil, ale vzápětí zemřel. Záhy, v roce 1378, se stalo ještě něco horšího: část kardinálů přestala respektovat římského papeže a zvolila si svého kandidáta. Svět měl tak dva papeže, Urbana VI. v Římě a Klementa VII. v Avignonu. Téhož roku Karel IV. zemřel, o schismatu se ještě dověděl, ale nedokázal už nijak zareagovat. Na pražském arcibiskupském stolci došlo v téže době k výměně, po Janu Očkovi z Vlašimi se ujal arcidiecéze dosavadní míšeňský biskup Jan z Jenštejna. Úsilí o znovunastolení jednoty církve bylo pro něj zásadním tématem po celý jeho episkopát. S Rajmundem z Capuy, duchovním otcem sv. Kateřiny Sienské si dopisoval a můžeme se tak domnívat, že vliv této světice, která v počátcích schismatu odešla na prosbu papeže Urbana VI. do Říma, silně rezonoval díky arcibiskupu Jenštejnovi i v naší zemi. Kateřina Sienská, ačkoli neměla žádné vzdělání, v Římě zahájila rozsáhlou korespondenci, aby pomohla navrátit jednotu církve. Podobné úsilí vyvíjel v Čechách právě Jan z Jenštejna a plodem tohoto úsilí se stal svátek Navštívení Panny Marie, který se mu podařilo ustanovit pro pražskou arcidiecézi a svůj legátský obvod v roce 1386 a v roce 1389, na prahu Svatého roku 1390 byl tento svátek ustanoven pro celou církev. Navzdory tomu schisma trvalo až do Kostnického koncilu, který probíhal v letech 1414–1418.
Je to možná zajímavá, ale rozhodně vzdálená historie. Co si z ní můžeme odnést do dnešních dnů? Čím může být sv. Kateřina inspirativní pro církev a svět dneška, pro současného člověka?
Stejně jako v závěru 14. století, i my dnes prožíváme, především v Evropě, krizi církve coby instituce. Obecně současný západní člověk nemá příliš důvěry k institucím. Ale instituce, tedy zřízení, jsou někým zřizovány. Známe otce sjednocené Evropy, známe zakladatele moderního státu. O to víc známe a měli bychom znát zakladatele církve. Je jím Ježíš Kristus. On nechtěl založit církev jako organizaci, ale jako organismus a prostor spásy člověka, kde budeme my pokřtění žít svou víru a čerpat z bohatství Ježíšova života, smrti a zmrtvýchvstání. Církev založil jako prostor, kde budeme žít život s Bohem nikoli jen jako jednotlivci, ale jako lid Boží, kterého pojí pevná pouta nejen s Bohem, ale i mezi sebou, jak říká Druhý vatikánský koncil v konstituci Lumen gentium a jak to opakuje Závěrečný dokument synody o synodalitě: „Bůh si však nepřál posvětit a spasit lidi jednotlivě, s vyloučením jakéhokoli vzájemného vztahu, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho v pravdě uznával a svatě mu sloužil.“
Je tu však jeden velký rozdíl ve srovnání s církví Kateřininy doby, který jsme měli možnost zažít v uplynulých dnech téměř hmatatelně. Viditelná hlava církve, papež a papežství obecně má v současnosti nebývalou prestiž. Čím je to dáno? Autenticitou a můžeme říci svatostí osob, které v posledních desetiletích seděly na papežském stolci. A také proměnou atributů této pozice od podoby vládce a suveréna k služebníkovi a apoštolovi, odklonu od moci k morálnímu vlivu, od reprezentace úřadu spíše k osobnímu příkladu víry a života.
Zamýšlíme-li se nad obnovou církve, tak jak o ni usilovala ve své době sv. Kateřina Sienská, nemůžeme nechat všechno na osobách reprezentantů církve, tedy papeže, biskupů a kléru. Ona ostatně byla ženou, laičkou, dominikánskou terciářkou. Druhý vatikánský koncil přišel s novými akcenty v nauce o církvi, když znovuobjevuje a preferuje obraz církve jako Božího lidu. V něm jsme si všichni rovni v křestní důstojnosti a to, co bylo dříve definováno jako pozice moci a oprávnění, získává akcent služby. Papež je služebník služebníků Božích (nic nového – to je jeho titul od pontifikátu sv. Řehoře Velikého na přelomu 6. a 7. století) nejen podle jména, ale je skutečně sloužící Městu jako římský biskup a světu jako papež. Biskup i kněz jsou svěceni ke službě, nikoli k postavení a moci. To, o čem nyní hovořím, však vyžaduje konverzi vztahů uvnitř církve, protože základem, z něhož všichni vycházíme, je Boží lid, jehož členy jsme se stali křtem. Proto je bezesporu znamením doby synodalita, kterou vytáhl na světlo a podporoval papež František. Ona konverze ovšem není jen v tom, že se klérus vzdá i jen zdání mocenských pozic, ale také v tom, že každý z pokřtěných přijme příslušný díl odpovědnosti za církev podle úlohy, jaká mu náleží. Synodalita není revoluce v církvi, ale projev jejího života, kdy jako mystické Kristovo tělo stále objevuje svou identitu a přináší akcenty, které odpovídají době, v níž žijeme.
Obnova církve ale není možná bez osobní obnovy. To, co je na životech svatých to nejdůležitější, a sv. Kateřina Sienská není výjimkou, je snaha o osobní, opravdový a intenzivní vztah k Bohu. Všichni jsme povoláni nikoli k prostřednosti, ale ke svatosti. Prochází-li církev ve svých strukturách a vztazích konverzí, musíme usilovat o obrácení i my. Nemá vždy podobu zásadního rozhodnutí a radikální změny života, ale spíše korekce směru, abychom neminuli cíl, kterým je Boží království, tedy život se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Je to každodenní poctivá, ale současně perná práce.
Jedním z protagonistů úsilí o jednotu církve v době schismatu, tedy v době sv. Kateřiny Sienské byl již zmíněný třetí pražský arcibiskup, dříve míšeňský biskup Jan z Jenštejna, biskup, který vykonával svou službu na území Čech, Míšeňska a Lužice, tedy na území, které nás spojuje s našimi bratry biskupy ze sousedství, kteří přijali naše pozvání na tuto bohoslužbu. Kromě diplomatického úsilí, které ovšem – pokud známe jeho život – prosazoval spíše nešťastně nediplomatickým jednáním a kromě neochvějné věrnosti římskému papeži, který se mu za to odměňoval nejen vděkem, ale třeba i exkomunikací, jestliže včas nezaplatil desátky papežskému dvoru, se Jan z Jenštejna uchýlil právě k prosazení svátku Navštívení Panny Marie do liturgie. V něm viděl možnost získat zpět jednotu církve. Toto tajemství Ježíšovy přítomnosti mezi námi se totiž odehrává v atmosféře Mariiny ochoty pomoci, přátelství Alžběty a Marie, dvou žen čekajících dítě, a ve vzájemném dialogu chvály na Boží dobrotu a pozornost, který se projevil v Alžbětině pozdravu a Mariině Magnificat. Magnificat je současně vyznáním víry v mocného a svatého Boha, který plní a naplní své sliby, které dal Abrahámovi a jeho potomkům navěky. Magnificat je zpěvem naděje.
Milí spolubratři a přátelé, slavíme tuto mši – jistě nikoli jen náhodou – v kostele zasvěceném Navštívení Panny Marie, na místě, které P. Miloš Raban, zakladatel nového příběhu hejnického kláštera po pádu komunismu zasvětil myšlence setkávání na hranicích, smíření a uzdravení tohoto kraje. Slavíme tuto mši svatou ve dnech, kdy jsme se rozloučili s papežem Františkem, který celý svět oslovil svou autenticitou víry a milosrdnou láskou ke každému člověku.
Prosme tedy v této chvíli za budoucnost světa, Evropy, našich vztahů zde na hranicích, ale také za budoucnost celé církve, aby obnovena pastorační konverzí v duchu synodality nebyla zahleděna jen sama do sebe, ale byla tím, čím má být především: otevřeným prostorem, kde se milosrdenstvím léčí rány, kde se všichni můžeme setkat s Kristem a spolu s našimi sestrami a bratřími kráčet společně do Božího království.
Ať nám svatá Kateřina Sienská pomáhá svou přímluvou!
† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický
Obnova církve není možná bez naší osobní obnovy
