100 let Gymnázia Josefa Jungmanna v Litoměřicích

Promluva litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta v neděli 23. června 2019 při mši svaté v katedrále sv. Štěpána u příležitosti oslav 100. výročí založení Gymnázia Josefa Jungmanna v Litoměřicích.

Zach 12,10-11, Gal 3,26-29, Lk 9,18-24

Bratři a sestry,

tato nedělní bohoslužba, věnovaná 100. výročí litoměřického gymnázia, má nám všem připomenout důležitost solidního vzdělání, pokud možno dostupného každému člověku, jenž prokáže svou způsobilost. Má však i zdůraznit postavení litoměřického gymnázia jako důležité školské instituce, přítomné ve zdejším královském městě. Stoleté jubileum nás všechny vybízí i k tomu, abychom pamatovali, ve svých modlitbách především s vděčností, na za ta léta jistě personálně velice bohatý pedagogický sbor, na všechny absolventy i na veškerý školní personál, bez něhož by gymnázium ani jakákoliv jiná škola nemohla žít a vychovávat. Stejně tak chceme vzpomenout i na pedagogický sbor současný, na dnešní studentky a studenty, jejich rodiče, školní personál a na všechny jistě četné příznivce a přátele této litoměřické školy. V jakém duchu a jakým způsobem se může nést naše vzpomínání a děkování? Nabízím vám, u vědomí toho, že slovo je nástrojem vzdělávání, výchovy a poučení, přidržet se Božího slova, uloženého v Bibli, jež je všeobecně chápána jako kniha knih. V průběhu bohoslužby jsme si vyslechli celkem 3 biblická čtení. První bylo ze starozákonní prorocké knihy Zachariášovy, ve druhém čtení k nám promlouval apoštol národů sv. Pavel, a konečně vrcholem Božího slova při každé bohoslužbě je úryvek evangelia, dnes z evangelia sv. Lukáše. Slyšeli jsme tedy několik vět z Písma a nebylo jich zrovna málo. Vybrané statě Božího slova nás mají ujistit o živosti a aktuálnosti biblického sdělení. Nehráli jsme si na posluchače sedící v divadelním hledišti, byť tato vzácná barokní katedrála by si nezadala s jinými společenskými a kulturními sály nejen města Litoměřic. Domnívám se, aniž bych chtěl zlehčit jiné městské umělecké stavební skvosty, že svatoštěpánská katedrála, litoměřický dóm, nemá v Litoměřicích konkurenci. Zde, v tomto posvátném křesťanském prostoru, není místo pro žádné hry a ani jen pro pasivní diváky. Promlouvá-li zde Bůh, a On tady skutečně promlouvá, pak jediná naše možná pozice je nastavení srdce a otevření naší duše pro poselství, které člověku prospívá svou povahou. Do lidského nitra tak prostupuje světlo potřebné pro orientaci ve změti světa a života.

Prorok Zachariáš jako vyvolený Boží muž vidí víc a prohlédá dál než jen k limitům svého vlastního života, své životní historie. Nabízí nám pohled na trpícího Božího služebníka, nad kterým budou lidé naříkat, protože ho probodli. Nepochybně tento prorocký vjem patří Kristu, nevinnému služebníku, jenž vzal naše bolesti na sebe a obětoval se za naši spásu, za věčný život kohokoliv z nás. Naříkali nad ním, plakali, skutečně byl proboden a ukřižován, ale s jednou významnou výhradou. Ježíš po své mučednické smrti a následném krátkém spočinutí v hrobě z mrtvých vstal. Svým zprvu ustrašeným, avšak později již odhodlaným učedníkům své rány sice ukazoval, ovšem nikoliv proto, aby jim cokoliv vyčítal, že měli na těchto jeho jizvách a ranách svůj podíl. Ukazoval jim je, aby je přesvědčil, že právě tyto rány je a nás všechny uzdravily. Díky těmto bolestem nás Kristus spasil. Rozhodl se nás totiž zachránit za jakoukoliv cenu, tedy i za cenu nejvyšší: za cenu ran a bolestné smrti.

Sv. Pavel v dnešní lekci z listu Galaťanům připomíná své poměrně časté téma: pokřtěný člověk se křtem oblékl v Krista. Toto teologické téma mu bylo blízké, protože zkušenost s vlastní existenciální proměnou měl. Skutečnost křesťanské identity z podstaty věci proměňuje člověka zevnitř zásadním způsobem. Doslova se rodí nový člověk, který křtem nejen přijímá Kristův oblek, ale vstupuje do Ježíše samého. Není tu žádná pouze povrchní změna, ale hluboká proměna, nutně se projevující ve stylu života. V této souvislosti je pak zřejmé, že neobstojí jen tzv. „matrikový křesťan“, rozpoznatelný podle zápisu v knize pokřtěných. Křesťanství není a nemůže být jen ušlechtilou ideologií. Křesťanství se žije, někdy sice skrytě, např. v dobách pronásledování, ale pokud je to kvas, a kvasem má každý křesťan dle evangelia být, pak nikdy tuto sílu a energii kvasu ničím nespoutáte a pravý křesťanský entuziazmus se nikdy nenechává zlomit ani v katakombách, event. vězeňskými, přepečlivě zamčenými celami a kobkami.

Lukášovo evangelium nám předkládá několik zlatých, vám jistě známých Kristových pravidel. Připomeňme si například: „Co nechceš, aby ti dělali jiní, nedělej to jim!“ To v dnešním úryvku zní stejně krásně: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den, co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě.“ Velmi srozumitelně je nám řečeno, že Ježíš k následování nenutí. Ať jde za ním jen ten, kdo za ním jít chce. Kdo se však rozhodne, nemůže počítat s ničím jiným, než že denně bude sobě tím největším břemenem. I my se přece často domníváme, že náš kříž života je tím nejtěžším ze všech. Jenže pozor, je to léčka této klamavé domněnky! Kdo přemůže sebe, resp. svou vlastní sebestřednost, přemůže tu nejsložitější a nejnáročnější překážku. Pak sice pod vlastním křížem životních zkoušek někdy klopýtá, ale ví, že to má smysl, neboť ví, kam jde. Jde za Kristem, k cíli. 

Váš + Jan