Uvádět synodu do života místní církve na severu Čech. Tak by se dalo do jedné věty shrnout setkání její realizační fáze v litoměřické diecézi. Uskutečnilo se v sobotu 31. října v biskupském městě. Do Diecézního domu kardinála Trochty pozval apoštolský administrátor litoměřické diecéze Stanislav Přibyl zástupce kněží, jáhnů i laiků.  V úvodu připomněl smysl „dalšího kola“ synody – a to její uvedení do praktického života farností. „Synodou nevyrábíme nějakou perfektní církev. Musíme si dát pozor na zahleděnost do sebe samých, protože naším zájmem jsou lidé, kteří žijí vně našeho společenství. Posláním církve v tomto světě je hlásání evangelia. Synodalita je způsob, jak naplňovat toto povolání tady a teď,“ zdůraznil na úvod arcibiskup, který popsal realitu severočeské církve jako ementálský sýr. Ten má v sobě prázdná místa, tedy oka. „Navzdory těm prázdným místům však takový sýr zůstává sýrem,“ podotkl. Vyšel také ze své zkušenosti z nedávného setkání evropských biskupů, kteří podobně jako křesťané v litoměřické diecézi zažívají často frustraci z pocitu malého stáda a prudkých společenských změn, na které církev nestačí reagovat.Dvě otázkyShromáždění s mottem „Jedna diecéze - společná cesta“ probíhalo podobně jako předchozí synodální setkání. Metodou byl dialog v Duchu Svatém, kdy ve třech skupinách všichni odpovídali na dvě otázky: Co nám dnes v životě naší diecéze dává naději a co nás naopak brzdí?Co konkrétně potřebujeme změnit, aby naše farnosti a diecéze byly místem, kde lidé chtějí být a mohou se zapojit.Cílem bylo reflektovat skutečný stav ve farnostech i společného života celé diecéze, dále fungování pastoračních a ekonomických rad a možností vzájemné inspirace mezi farnostmi i lepší informovanosti. Závěry všech tří skupin ukázaly přetrvávající těžkosti ve spolupráci i sdílení zodpovědnosti mezi kněžími a laiky ve farnostech. „U nás například zazněl příměr, že lidé se snaží tlačit celý vlak farnosti, ale kněz, coby mašinfíra má zataženou brzdu,“ popsala vedoucí jedné ze skupin Monika Marková, která vede Diecézní centrum pro rodinu. Stanislav Přibyl v té souvislosti připomněl, jak je důležitá změna smýšlení o farnosti i o rolích kněží a laiků. „Jsme na jedné lodi. Kněz je vysvěcen ke službě, ne k panování. Všichni jsme pak společně ve křtu povoláni k všeobecnému kněžství,“ uvedl. Laiky pak povzbudil k vytváření živých vztahů nesených skutečným zájmem o kněze: jít „naproti“, zajímat se o to, jak se má a čím žije.Co se daří a co neSdílenou radostí byla nejen vzájemná inspirace mezi farnostmi navzájem, ale také na celodiecézní úrovni. „Jsme bohatí právě tím, že se učíme spolupracovat a že přispíváme podle svých možností. Vidím, že začínáme být i hrdí,“ popsala svou zkušenost Klára Žantová, katechetka z Jablonného v Podještědí. Vojtěch Šafránek z Teplic pak ocenil, že materiální správu farností vykonávají stále častěji laici, čímž konkrétně přebírají odpovědnost, ale také „uvolňují ruce“ kněžím pro duchovní péči. Opakovaně zazněla i potřeba dělit se o odpovědnost na úrovni ekonomiky. P. Pius Vágner z Bohušovic nad Ohří poukázal na svou zkušenost, že jak v malých, tak i ve velkých farnostech, jsou tahouny často jednotliví lidé, kteří však dokáží rozhýbat celé společenství bez ohledu na jeho početnost. „Brzdou jsou pak zbytečné obavy nebo nedostatek sebevědomí,“ podotkl.Nikoliv ojedinělý postřeh ohledně vzájemné spolupráce a inspirace pak formulovala Kamila Svobodová ze Šluknovského výběžku: „Musíme být přátelé napříč farnostmi, potkávat se a znát se. Bez těchto kontaktů a synodality v litoměřické diecézi nepřežijeme. Nečekám davy aktivních lidí, ale musíme zaujmout opravdovostí života i vztahů,“ upozornila.  Stanislav Přibyl ubezpečil přítomné aktivní laiky, kněze i jáhny, že výstupy z realizační fáze synody předá svému nástupci, aby mohl pokračovat v započatém díle obnovy diecéze. Prozradil také, že apoštolský nuncius už „dostal zelenou“ z Říma, aby pracoval na výběru nového pastýře litoměřické diecéze. Synoda v realizační fáziSynoda o synodalitě má několik navazujících etap. Momentálně se nachází v realizační části, která vyvrcholí v roce 2028.  1. Diecézní fáze (2021–2022). Probíhala ve všech diecézích světa. Farnosti, řeholní společenství, laici, kněží i biskupové byli zváni ke společnému naslouchání a sdílení zkušeností života církve. 2. Fáze biskupských konferencí a východních katolických církví (2022). Jednotlivé národní a regionální syntézy byly zpracovány biskupskými konferencemi a předány do Říma. 3. Kontinentální fáze (2022–2023). Následovala setkání na úrovni jednotlivých kontinentů (Evropa, Afrika, Amerika, Asie, Oceánie, Blízký východ), kde se porovnávaly a prohlubovaly závěry z místních církví. 4. Univerzální fáze (2023–2024). Vyvrcholením byla dvě zasedání Synody biskupů v Římě:říjen 2023 (první zasedání),říjen 2024 (druhé zasedání).Dne 26. října 2024 byl schválen závěrečný dokument. Nyní se církev nachází v implementační (realizační) fázi, která probíhá v letech 2025–2028. Jejím cílem je uvádění závěrů synody do života diecézí, farností, řeholních komunit a dalších církevních struktur. Generální sekretariát synody uvádí, že tato etapa zahrnuje:zavádění synodálních postupů do pastorace a rozhodování,posilování spoluodpovědnosti laiků a duchovních,ověřování nových forem účasti a spolupráce,sdílení zkušeností.Podle plánu Svatého stolce bude proces vyvrcholí shromážděním v roce 2028. Co zaznělo ve třech skupinkách při setkání realizační fáze synody 31. října v Litoměřicích. 

V neděli 25. října požehnal arcibiskup Stanislav Přibyl v Příchovicích Křížovou cestu smíření. Je tvořená patnácti zastaveními a vede z příchovické návsi směrem k rozhledně Štěpánka. Jednotlivá zastavení křížové cesty tvoří vždy žulový sloupek a obraz vyrytý do skla, vsazený v kovové kapličce. Každý výjev je označen římským číslem, názvem zastavení a nápisem, který má zvát kolemjdoucí k zamyšlení nad důležitými hodnotami lidského soužití. Autorem rytin je Jan Schindler, pedagog sklářské školy v Železném Brodě, který motivy vytvořil podle autorských návrhů ilustrátorky Ilona Polanski. Architektonické řešení jednotlivých kapliček navrhli Petr Hák a Kateřina Landová. Projekt přirozeně propojuje současné umění, architekturu a tradiční řemeslo z Jizerských hor. Na přelomu roku 2025 a 2026 vydal tehdy ještě litoměřický biskup Stanislav Přibyl pastýřský list, jímž pro litoměřickou diecézi vyhlásil Rok smíření. Stalo se tak v souvislosti s 80. výročím vzniku německého katolického společenství Ackermann-Gemeinde, jehož cílem je přispívat k budování dobrých sousedských vztahů mezi národy ve střední Evropě. „Lidé, kteří se již v té době nejvíce angažovali na vzniku křížové cesty, se shodli na tom, že by to měla být Křížová cesta smíření,“ vysvětlil místní duchovní správce, P. Jiří Smolek. Jak uvedl, když se pak zanedlouho začaly objevovat informace o tom, že okolí Štěpánky bylo během válečných let také zneužito k nacistické propagandě, upevnilo se v nositelích myšlenky Křížové cesty přesvědčení, že je dobré právě na těchto místech vybudovat dílo, které bude odsouzením všech ideologií nenávisti. „Má upozornit na důležitost hodnot jako je vzájemné odpuštění, úsilí o mezilidské smíření a z něj vyplývající pokojné bratrské soužití,“ zdůraznil místní kněz. S myšlenkou vytvoření křížové cesty v Příchovicích přišel asi před rokem Stanislav Pelc, ředitel obecně prospěšné společnosti Jizerky pro Vás. „Původní představa, že trasa křížové cesty povede na Bílou skálu, nebyla schválena ze strany Krkonošského národního parku. Bylo třeba ji upravit, a tak patnáct zastavení křížové cesty vede od příchovického hřbitova na vrchol kopce Hvězda a zakončení trasy se nachází nedaleko rozhledny Štěpánka,“ popsal P. Jiří Smolek.   Křížová cesta vznikla bez jakýchkoli dotačních programů – výhradně díky podpoře lidí. Zapojila se široká veřejnost, jednotlivci, rodiny i firmy, které přispěly finančně nebo se staly patrony jednotlivých zastavení. První zastavení založili iniciátoři projektu na Velikonoční sobotu 4. dubna 2026. Součástí programu byla i ukázka rytí do skla, při níž měli návštěvníci možnost nahlédnout do procesu vzniku jednotlivých děl a vyzkoušet si tuto tradiční techniku.Historie křížových cestJiž v prvních staletích se křesťané vydávali z Evropy na místa spojená se životem Ježíše Krista, protože věřili, že se na kříži obětoval za osvobození lidstva od zla a rozdělující nenávisti. Od 4. století existují doklady o putování věřících do Svaté země. Málokdo z Evropy si však tak dlouhou cestu mohl dovolit. Proto se už v 5. stol. objevují díla, která napodobují nejvýznamnější svatá místa v Jeruzalémě, zejména místa spojená s Kristovým utrpením, hrobem a zmrtvýchvstáním. Nejstarší dokladem této tradice je soubor kaplí při dnešní bazilice Santo Stefano v Boloni,  který nechal vybudovat tamní biskup sv. Petronius.  Když se pak v 11. století, v souvislosti s obsazením svatých míst zastánci radikálního Islámu, prudce zhoršila bezpečnost a poutníci byli pronásledováni, rozvinul se v Evropě tento zvyk o to více. Vlivem františkánského rádu, kterému byla od 14. století svěřena správa poutních míst v Palestině, se zvláště během 15. a 16. století postupně formuje pobožnost křížové cesty (Via crucis). Vznikají venkovní křížové cesty, tzv. Kalvárie. V 17. století se ustaluje počet čtrnácti zastavení, zachycujících jednotlivé momenty Kristova umučení od Pilátova soudu až po uložení ukřižovaného Ježíšova těla do hrobu (v současnosti se často připojuje patnácté zastavení, připomínající vzkříšení). V 18. století jsou křížové cesty již hojně rozšířené v Česku i po celé Evropě. Zvláště hustá síť venkovních křížových cest vzniká v severních Čechách. Na počátku 20. století mělo jen na Šluknovsku vlastní venkovní křížovou cestu čtrnáct obcí. Po roce 1945 většina z nich kvůli odsunu původního německy mluvícího obyvatelstva a přerušení náboženských tradic chátrala. Po roce 1989 začala postupná obnova těchto památek. Kompletní galerie Člověk a Víra - Snímky Jana Chadimová.