Stanislav Přibyl požehná v pátek 4. září v 16. hodin sochu sv. Jana Křititele ve své oblíbené výletní destinaci v Krušných horách. Slavnosti u hráze vodní nádrže Fláje se zúčastní také němečtí rodáci z Teplic vyhnaní po válce. Socha má vedle světce samotného připomenout také propojení zaniklé krušnohorské obce s Teplicemi. Iniciátorem vzniku sochy je Českojiřetínský spolek, který o zušlechtění okolí Flájské přehrady pečuje dlouhodobě. „Nápad vybudovat u hráze sochu sv. Jana Křtitele přišel dávno před rokem 2020,“ líčí historii vzniku sochy předseda spolku Petr Fišer, „jakmile jsme však začali na projektu pracovat, přišel covid, který vše zkomplikoval.“ K vytvoření díla oslovil duchcovskou výtvarnici Petru Wolfovou, která měla za sebou již např. výtvarný návrh meditační kaple v kostele sv. Jakuba Většího ve Světci u Bíliny, anebo bustu sv. Jana Boska pro tehdy vznikající salesiánské centrum Živý dům v Teplicích. Už samotné pořízení vhodného kamenného bloku se o několik týdnů zpozdilo, protože zaměstnanci kamenolomu skončili v karanténě. Když se konečně podařilo kámen přivézt do Duchcova a výtvarnice jej začala opracovávat, objevila se další potíž: „V průběhu prací jsem zjistila, že na místě, kde jsem zamýšlela vysochat světcovu ruku, se nachází zkamenělina. Musela jsem proto zamýšlenou podobu trochu poupravit, ale když jsem se propracovala k druhé ruce, objevila se další.“ Práce však nepřišla vniveč – výtvarnice dílo na popud spolku dokončila. „Bylo nám líto odejít od rozdělané práce jen proto, že má ta socha jinou podobu, než jsme zamýšleli. Rozhodli jsme se ji však umístit jinam, než bylo původně plánováno – svou podobou nám více zapadala do prostoru zaniklé obce Fláje, než k hrázi,“ vysvětluje Petr Fišer. Po osazení sochy v létě 2023 však klid v dílně výtvarnice Wolfové nezavládl: „První socha kvůli kvalitě kamene nedopadla podle našich představ. Mrzelo mě to, ale nezastavilo. Začala jsem potají pracovat na další soše, pro kterou jsem zvolila techniku, která není závislá na náhodě, a vytvořila jsem hliněný model.“ Když pak byl předseda Českojiřetínského spolku na návštěvě v duchcovském muzeu, vzala ho do své dílny a keramický model budoucí sochy mu ukázala. Podle svých slov překvapený a nadšený Petr Fišer pak ihned začal domlouvat možnost umístění sochy na pozemku Povodí Ohře a realizaci sochy. Jejího odlití do bronzu se ujala rodinná umělecká slévarna v Horní Kalné, v níž v posledních letech vznikala díla instalovaná např. v Londýně, Washingtonu, Vatikánu či na vinicích v Bordeaux.Teplice a Fláje spojuje víc než jen vodovodČeskojiřetínský spolek chce vztyčením sochy upozornit také na mnoho pojítek, která spojují zaniklou obec s Teplicemi. „V první řadě je to vodovod, jehož přípravné práce začaly přesně před sto lety, tedy dávno před vznikem přehrady, která město zásobuje pitnou vodou,“ uvádí předseda spolku pro oživení Krušnohoří a pokračuje: „tím druhým je právě patrocinium, protože Jan Křtitel je ochráncem jak podkrušnohorského lázeňského města, tak zaniklé horské vsi. “ Prakticky zapomenuto zůstalo flájské působení řádu salesiánů, jehož členové se dnes věnují farní pastoraci a sociálně vyloučené mládeži v Teplicích. Po druhé světové válce přišli salesiáni do kláštera v nedalekém Oseku a na odlehlé Fláje, pryč z dohledu komunisty ovládaného státního aparátu, jezdili na pobytové akce s mládeží, a to až do Akce K v roce 1950, která působení mužských řeholí násilně ukončila. Na Fláje se ale nuceně vrátili v druhé polovině 50. let, tentokrát jako dělníci na nebezpečné stavbě přehrady. Novou sochu požehná apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl a hudební doprovod zajistí teplický chrámový sbor Collegium hortense. Dorazí i spolek sdružující odsunuté německé obyvatele narozené v Teplicích, jehož členové budou tou dobou na svém pravidelném výjezdu do Teplic. „Velmi čestným hostem žehnání pak bude Hieronymus kníže Clary-Aldringen, poslední příslušník rodu bývalých majitelů teplického panství narozený v Teplicích,“ představuje vzácnou návštěvu Petr Fišer.

Svoji pouť prožily rodiny z litoměřické diecéze v Jablonném v Podještědí 29. srpna. Na poslední prázdninovou sobotu pro ně byl připravený zcela nový formát pouti. Vedle slavnostní bohoslužby je organizátoři z katechetického a rodinného centra litoměřické diecéze pozvali na další program pro všechny generace. S organizací pomáhali i mladí lidé z Diecézního centra mládeže. Rodiče, děti i senioři se nejprve sešli v bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy, u patronky rodin a litoměřické diecéze. V homilii je arcibiskup povzbudil, že Bůh nevstupuje do jakési ideální rodiny, ale do skutečného rodinného života. „Proto se nemusíme stydět za to, že naše rodiny nejsou dokonalé,“ řekl a poukázal na starosti, s nimiž se musejí neustále potýkat: nemoci, nedostatek času, únava finanční těžkosti, bolavé vztahy mezi manželi nebo generacemi, nedostatek odpuštění a sdílené lásky.  „A právě do takových rodin chce přijít Kristus. Také Svatá rodina nám není dána jako nedosažitelný obrázek dokonalosti, ale nabízí se nám jako cesta,“ připomněl a upozornil, že svatost neznamená dokonalost. Poukázal také na vzor svatého Josefa, který v evangeliu „nemluví“, ale dělá, co je třeba. „Kolik takových Josefů je i dnes mezi námi! Otců a matek, kteří ráno vstanou a prostě dělají, co je třeba. Připraví snídani, odvezou děti do školy, jdou do práce, večer řeší úkoly, nákupy, účty, nemocné rodiče. Někdy unavení, někdy bez velkých slov a bez potlesku. Možná právě v tom je velká část svatosti rodiny: vstát a udělat z lásky to, co je právě třeba,“ vyzdvihl arcibiskup.Nevzdávejme toAni svatost patronky rodin z Jablonného v Podještědí nebyla podle jeho slov oddělena od její každodennosti, těžkostí, od jejího manželství a mateřství. „Rodinné štěstí není život bez problémů, ale společná cesta, na které musí někdy jeden druhého doslova nést,“ uvedl. Přítomným rodinám připomněl, že je důležité neztratit jeden druhého a nic z rodinného života nevzdávat. „Nevzdávejme to s dětmi, které hledají svou cestu a třeba se vzdálily od víry. Nevzdávejme manželství, které prochází těžkým obdobím. Nevzdávejme to se starými rodiči, s nimiž musíme mít mnoho trpělivosti. Nevzdávejme vztahy mezi sourozenci, které něco rozdělilo. A nevzdávejme to ani sami se sebou, když máme pocit, že jsme jako děti, rodiče nebo prarodiče něco nezvládli,“ žádal Stanislav Přibyl.Čas na oběd, zábavu i na přednáškuPo mši svaté se poutníci sešli nejprve na klášterní zahradě, kde pro ně měli organizátoři pouti připravený stánek s občerstvením – nabízeli tu čerstvě připravované palačinky, nápoje i párky v rohlíku, na ohni vedle kláštera se pekly buřty a místní dominikánští řeholníci a řeholnice měli pro poutníky nachystanou zelňačku, buchty a ovoce. Významně se na pomoci s organizací podíleli také mladí lidé, kteří zde zakončili svou 26. diecézní pěší pouť mládeže.  V jednu hodinu po poledni se děti rozdělily podle věku a vypravily se s průvodci na vlastní program plný poznání a her. Dospělí se mohli těšit na přednášku karmelitána P. Pavla Poly, rektora pražského kostela U Jezulátka, terapeuta a kněze, který se věnuje duchovnímu doprovázení. Přijel do Jablonného hovořit o nelehkém tématu, ze kterého má těžkou hlavu nejeden z rodičů i prarodičů: „Když naše děti nežijí tak, jak jsme si představovali“.Dát důvěru svým dětemP. Pola upozornil, že hledání životní cesty spojené s opuštěním „rodinného hnízda“ patří i podle Písma k jednomu z úkolů mladých lidí. Připomněl zejména evangelní příběh o dvanáctiletém Ježíšovi na cestě do Jeruzalémského chrámu či Podobenství o marnotratém synu – zde si všiml, že syn, který od otce neodešel, měl s ním nakonec i horší vztah. Maminkám, tatínkům i prarodičům nabídl inspiraci, jak se vyrovnat se situací, když děti nebo vnoučata odcházejí z domova, hledají vlastní životní styl a třeba i opouštějí cestu víry a vydávají se do světa „po jiných stezkách“. Rodiče i prarodiče povzbudil, aby nesetrvávali ve výčitkách, protože víru nelze dědit jako nějaký majetek a živá víra znamená budovat znovu vztah s Bohem, utvářet ji a každý člověk musí touto fází života projít. „Nepřebíráme odpovědi rodičů, ale vztah si vytváříme vlastní. Bůh nám dává svobodu, svěřil nám život i kus vesmíru a počítá s chybovostí a nedokonalostí. V tom bychom jej měli napodobit: dát důvěru svým dětem. A připomínat si, že Bohu na nich záleží ještě víc než nám, být jim příkladem,“ vyzdvihl a doplnil v žertu: „aspoň odstrašujícím“. Připomněl také víru, že Bůh má pro každé dítě připravený svůj plán. Postřehl, že i děti formují svým životem naši víru: „Dítě je jako anděl, který nám přináší nečekaná poselství. Někdy také funguje jako zrcadlo a možná i někdy nás proto tolik štvou,“ dodal. Jako jednu z cest, jak se s jinakostí svých dětí ve víře vypořádat nabídl nikoliv rezignovanost, ale žehnání svým potomkům, které je připomínkou že Bůh je učinil jako „velmi dobré“. „Žehnáním podporujeme, co je v nich dobré, je to rozdmýchávání ohně, jako bychom foukali do žhavých uhlíků, aby vydaly teplo a světlo,“ nabídl přirovnání. V závěru přítomné vyzval, aby se zamysleli nad tím, v čem oni sami žijí jinak než jejich rodiče. A co chtějí, co si přejí, aby od nich děti slyšely až se (nebo než se) vydají na vlastní cestu životem. Po přednášce se rodiče s dětmi mohli vypravit na dobrodružnou stezku do mokřadů v nivě Panenského potoka v sousedství baziliky. Pak na ně ještě ve Zdislavském sále čekala chválová kapela, a kdo se zdržel až do času nešpor, mohl se připojit k místní řeholní komunitě při modlitbě v bazilice. Homilie arcibiskupa Stanislava Přibyla.  . Video s přednáškou P. Pavla Poly na Youtube Biskupství litoměřické.. Snímky Jiří Nývlt a Jana Chadimová / Člověk a Víra