Jak budovat společenství, které roste ve víře, dokáže přijímat nové lidi a společně sloužit druhým? Právě těmto otázkám věnovala farnost v Mladé Boleslavi víkend v polovině října. Do města přijeli zástupci bratislavského katolického společenství Martindom. Nápad uspořádat takové setkání přišel od místních farníků pod vedením místního duchovního správce P. Pavla Poláčka. Spojuje je zájem o budování společenství více do hloubky a hledání cest, jak ve farnosti rozvíjet zdravé a živé vztahy i společnou službu. K nim se přidali další zájemci z okolních farností. Celkem se setkání zúčastnilo více než 40 lidí z Mladé Boleslavi, Mimoně, Nymburka a Bělé pod Bezdězem. Připojili se také bratři z Církve bratrské, takže víkend měl i ekumenický rozměr.Od evangelizace k budování společenstvíMladoboleslavská farnost má za sebou řadu aktivit zaměřených na evangelizaci a duchovní obnovu, například Enter the Godzone, Otcovo srdce nebo seminář Život v Duchu. Vedle těchto akcí ale vyvstala důležitá otázka: Jak pečovat o lidi, kteří přicházejí, a budovat společenství, ve kterém mohou dlouhodobě růst ve víře a zapojovat se do služby? Právě proto přijel Martindom, jedno z nejdéle působících katolických společenství na Slovensku, které má téměř třicetileté zkušenosti s budováním společenství, formací lídrů a s evangelizací. Za Martindom přijeli Mário Tomášik, Martina Belejová, Boris Nyers a Timotej Pollak. Účastníci tak mohli slyšet pohled dlouholetých členů i těch, kteří se ke společenství připojili později.Malé skupinky, společné posláníV přednáškách zazněla především témata umenšování ega jednotlivců, společných cílů, provázanosti jednotlivých skupin a služby společenství uvnitř i navenek tak, aby byla zajištěna péče o stávající i nově příchozí členy. Jak zaznělo: „Osamelí jazdci často končia v pasci.“ Velké společenství totiž není cílem samo o sobě. „Smyslem růstu je, aby se do služby mohlo zapojit více lidí a aby společenství dokázalo společně dělat větší věci pro Boha a druhé. Výmluvným příkladem byl samotný Martindom, jehož členové během stejného víkendu sloužili kromě Mladé Boleslavi také na dalších třech místech na Slovensku a na Ukrajině,“ popsal jeden z organizátorů, Tomáš Šopor. Účastníci nezůstali jen u teorie. Prakticky si vyzkoušeli, jak může vypadat setkání malé modlitební skupinky – takzvaného stretka. Společná modlitba, Boží slovo, osobní sdílení a vzájemné žehnání vytvářejí prostor, kde člověk může být poznán a přijat a zároveň růst ve víře a přenášet ji do každodenního života.Večer chval otevřený všemVíkend vyvrcholil sobotními otevřenými chválami v Arciděkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie. K Martindom Worship se připojily také Eva Hrešková se sestrou Aničkou. Mário Tomášik pronesl duchovní slovo a prostor dostala i přímluvná modlitba, do které se zapojili místní. Silným momentem bylo také Borisovo svědectví o tom, jak ho Ježíš v okamžiku, kdy chtěl ukončit svůj život, zastavil a později vysvobodil ze závislosti na drogách. Večer nabídl prostor pro chválu, ztišení a osobní setkání s Bohem a zároveň otevřel dveře kostela široké veřejnosti.Společná cesta pokračujeSetkání s Martindomem nemělo být jen jednorázovou konferencí. Jeho cílem bylo otevřít další cestu společného přemýšlení o tom, jak může farnost zdravě růst, lépe spolupracovat a vytvářet prostředí, ve kterém se lidé nejen setkávají, ale také duchovně dozrávají a přebírají svůj díl zodpovědnosti. „Právě na této cestě chceme v naší farnosti pokračovat,“ uzavírá Tomáš Šopor. Snímky Tomáš Válka.

Mše svatá 8. listopadu v 18.00 v kostele Všech svatých v Litoměřicích připomene sto let od narození 18. litoměřického biskupa Josefa Koukla. Celebrovat ji bude delegát ad omnia P. Radek Jurnečka. Josef Koukl se narodil 8. listopadu 1926 v Brně. Dětství a mládí však prožil v Břeclavi, kde jeho otec učil na gymnáziu. Mladý Josef se však ke gymnaziálním studiím vrátil právě do Brna a přerušil je pouze kvůli tzv. nucenému nasazení v průmyslové výrobě na sklonku druhé světové války.Vojna u PTP a první působištěJeště v roce 1945 se přihlásil na studium teologie na pražské Karlově univerzitě, čímž se životní osudy moravského rodáka nasměrovaly do Čech. Po absolutoriu přijal dne 23. dubna 1950 v seminárním kostele sv. Vojtěcha v Praze-Dejvicích kněžské svěcení. Stalo se tak v tíživé situaci komunistického útlaku církve, jen deset dnů předtím byly v rámci Akce K obsazeny státní mocí mužské kláštery. Takřka rok již byl ve své rezidenci internován pražský arcibiskup Josef Beran a řada duchovních už čelila tvrdé perzekuci. Ani Kouklovo první působení v duchovní správě na postu kaplana v Sokolově nemělo dlouhého trvání, protože byl už v září 1950 povolán k výkonu prezenční vojenské služby, kterou až do konce roku 1953 strávil u Pomocných technických praporů.. Na počátku roku 1954 se vrátil do pastorace v pražské arcidiecézi. Nejprve přímo v Praze a od roku 1958 v západočeských Kladrubech, odkud administroval i řadu okolních farností. Již v této době začal církvi pomáhat i v její struktuře. Pražským apoštolským administrátorem Františkem Tomáškem byl v roce 1966 jmenován členem Arcibiskupské liturgické komise pro obor hudební, v čemž se nepochybně odrážela Kouklova celoživotní láska k hudbě, ostatně byl i zručným varhaníkem. O tři roky později pak byl také jmenován okrskovým vikářem tachovského vikariátu.Do litoměřické diecézeTo už se však blížilo jeho přeložení do Litoměřic. Zdaleka ne na biskupství, ale do tamního kněžského semináře, kde byl v listopadu 1970 jmenován spirituálem, tedy osobou zodpovědnou za duchovní vedení a formaci bohoslovců. V semináři působil až do srpna 1975 a měl tak přímý duchovní vliv na silnou kněžskou generaci, která studovala právě v první polovině 70. let a z níž později vzešla i celá řada našich biskupů.. V roce 1974 úspěšně obhájil na litoměřické Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě doktorskou práci na téma Význam termínu „opera servitia“ a zákaz nedělní práce, na jejímž základě se stal 24. září 1974 lektorem po křesťanskou mravovědu, tedy morální teologii, na téže fakultě, a k 1. lednu následujícího roku byl jmenován odborným asistentem pro výuku tohoto předmětu. V souběhu s tím ukončoval své působení v semináři, kde byl novým spirituálem 19. srpna 1975 jmenován František Opletal. Josef Koukl se zároveň z budovy semináře přestěhoval na neobsazenou faru v nedalekém Velemíně.  Kandidát na biskupaV rámci složitých jednání mezi Svatým stolcem a Československem o obsazení uvolněných biskupství se již od sklonku 70. let objevovalo jméno Josefa Koukla jako možného kandidáta na litoměřický biskupský stolec. Byl navrhován vatikánskými diplomaty, jejichž návrhy v tomto směru československá strana odmítala. Až pod tlakem vnějších okolností, způsobených zejména politickým vývojem celého východního bloku, vyústila tato jednání v souhlas nejprve Ústředního výboru Komunistické strany Československa a následně i vlády s jmenováním Josefa Koukla litoměřickým biskupem a i s obsazením několika dalších biskupství v celém Československu. Tato informace byla zveřejněna 26. července 1989 a o necelý měsíc později, 27. srpna 1989, proběhlo v litoměřické katedrále slavnostní biskupské svěcení. Hlavním světitelem byl pražský arcibiskup František kardinál Tomášek, spolusvětiteli papežský delegát Francesco Colasuonno a pražský pomocný biskup Jan Lebeda, na slavnost dorazili i vídeňský arcibiskup Hans Hermann kardinál Groër a trnavský arcibiskup Ján Sokol. Po 334 letech existence litoměřické diecéze se jednalo vůbec o první biskupské svěcení litoměřického biskupa v litoměřické katedrále, neboť jeho předchůdci obdrželi svěcení vždy jinde, vesměs v Praze.  Služba svobodné církviJako celá česká církev měl ve svobodné době po listopadu 1989 před sebou řadu úkolů a výzev. Mj. adaptovat diecézi na nově poměry zakotvené v dekretech II. vatikánského koncilu i kánonech kodexu kanonického práva z roku 1983. Ustanovil řadu poradních orgánů biskupa – kromě Kněžské rady, Liturgické komise či jmenování nových kanovníků šlo třeba o Umělecko-technickou radu. K reálné činnosti se však příliš nedostala početná pastorační rada diecéze zřízená v roce 2000. Na úrovni biskupství byly rovněž vypracovány stanovy ekonomických a pastoračních rad farností s doporučením jejich zakládání, které však v praxi pokulhávalo, a mnohde se jedná o dodnes nefungující struktury. Obdobně dopadla snaha zřídit tzv. farní obvody, tedy pevné a dlouhodobě společně fungující uskupení jedné sídelní a několika z ní spravovaných farností. Oproti tomu nové uspořádání vikariátů z roku 1993 slouží (s dílčí o dva roky později zavedenou obměnou) do dnešních dnů.Církevní školství, charita a opravy chrámůOpomenout nelze ani obnovu církevního školství, jíž Josef Koukl plně podporoval. Předně se jednalo o biskupská gymnázia v Bohosudově (1993) a Varnsdorfu (1996), ovšem už v roce 1992 byla založena také základní církevní škola v Jablonci nad Nisou a zapomenuta by neměla být ani již neexistující základní škola v Deštnici u Loun.. Souběžně řídil Koukl i obnovu charitní činnosti církve, která byla formálně deklarována zřízením Diecézní charity Litoměřice v roce 1991, na niž pak navázala v úspěšné činnosti řada dalších oblastních a farních charit. Budovu někdejšího kněžského semináře, kterou v roce 2002 opustil konvikt, se biskup Koukl snažil přetvořit na diecézní pastorační ústředí a objekt přejmenoval na Diecézní dům kardinála Trochty.. Obnova se týkala i stavu mnoha kostelů, kaplí i far. Právě za Kouklova episkopátu se díky změně společenského zřízení a  otevřeným státním zdrojům, soukromým subjektům a v pohraničních oblastech i díky bývalým německým obyvatelům a jejich organizacím podařilo zachránit, opravit a obnovit velké množství sakrálních památek. Od jara do podzimu měl biskup snad každý víkend zaplněn svěceními opravených kostelů, kaplí i drobných křížů či Božích muk, žehnáními nově pořízených zvonů či restaurovaných mobiliářů. Zároveň se však jednalo o období, kdy se vybavení nepříliš zabezpečených kostelů stávalo terčem mnoha zlodějů i vandalů. V roce 1995 také vzniklo Diecézní muzeum a galerie.Nová doba a nové výzvyJosefu Kouklovi nelze upřít snahu přizpůsobit život církve místní a dobové situaci: aktivní zapojování trvalých jáhnů a laiků do správy farností v roli tzv. administrátorů in materialibus, jejichž ustanovování v dalších českých diecézích je spíše až otázkou posledních let. Josef Koukl rovněž velmi často jezdil do Německa, aby zde navazoval potřebné kontakty a umožňoval tak fungující přeshraniční spolupráci. Nejednalo se pouze o návštěvy komunit rodáků z litoměřické diecéze, ale také o propojení s charitními pracovišti či obecně o snahu sdělit v katolických oblastech Německa naši zkušenost s komunistickým režimem. Stal se i spolusvětitelem salcburského pomocného biskupa Andrease Launa v roce 1995. V roce 2005 pak Josef Koukl obdržel Evropskou cenu Karla IV., kterou Sudetoněmecké krajanské sdružení uděluje osobnostem, které se zvlášť zasloužily o porozumění a spolupráci mezi národy a zemí střední Evropy.. V čele litoměřické diecéze stál až do nástupu Pavla Posáda v roce 2003. Josef Koukl se dílčím způsobem podílel na vedení diecéze i v dalších letech, a to nejen z titulu biskupského vikáře pro styk se zahraničím. Tato funkce mu byla svěřena i po nástupu nového litoměřického biskupa Jana Baxanta v roce 2008. Zároveň stále zajížděl do farností k biřmování či žehnání, oblíbená byla i jeho litoměřická setkání se seniory.. Josef Koukl zemřel – nedlouho po oslavení šedesáti let kněžské služby – v litoměřické biskupské rezidenci 22. května 2010. O týden později byl pochován na litoměřickém městském hřbitově do biskupské hrobky. Od roku 2011 jej, podobně jako řadu jeho předchůdců, připomíná pamětní deska na jednom z pilířů litoměřické katedrály.