Bohoslovci

Bohoslovci za litoměřickou diecézi

• akademický rok 2025/26

Vydali se na dlouhou a náročnou cestu ke kněžské službě

Když se někdo chce stát knězem, čeká ho šest let přípravy a studia. Prvně přípravný ročník, pak nástup do kněžského semináře a magisterské studium na teologické fakultě. Během té doby absolvuje řadu praktických zkušeností ve zdravotnictví a podobné službě potřebným lidem, a na konec jej čeká nejdříve jáhenské a potom kněžské svěcení. Představujeme v rozhovorech dva kandidáty kněžské služby ze severu Čech – rozhodli se zasvětit svůj život Bohu a věnovat se kněžskému povolání. Co jsou zač? Proč se do tak náročného úkolu pustili? Seznamte se: Matouš Marek a Marek Láska. 
 

Marek Láska: Ragbista, kterého zajímá geografie

Kdo je Marek Láska, jak byste se představil lidem, kteří vás neznají?
Pocházím z malého městečka Rychnov u Jablonce nad Nisou. Narodil jsem se do větší rodiny – mám čtyři sourozence, tři ségry a jednoho bráchu. Odmalička jsem ministrant (ten který při bohoslužbách pomáhá knězi u oltáře) a baví mě spousta věcí, hlavně kolektivní sporty, byť na to úplně nevypadám. Jednu dobu jsem i závodně hrával ragby. 

Pocházíte tedy z docela prima rodiny. 
Za svoji rodinu jsem moc rád. Od malička jsme byli vedení k víře – ač u obou rodičů byla trošku jiná. Taťka byl pokřtěný až jako dospělý a mamka je z východního Slovenska. Dnes jsem jim moc vděčný za to, jak mě v mé víře doprovodili. 

A co na to říkají, že jste teď v semináři, v klerice. 
Berou to. Řekl bych, že jsou rádi a vidí, že to tak má být. Samozřejmě se o mně trochu strachují, ale tak to asi rodiče mají vždycky. 

Jaký vliv měl na vás pobyt na Diecézním centru života mládeže v Příchovicích? 
Než jsem šel do Příchovic, byl jsem na vysoké škole v Liberci – studoval jsem aplikovanou geografii, což mě moc bavilo, ale nedokončil jsem ji.  Potřeboval jsem nějakou změnu v životě, a tak jsem si řekl, že seknu se školou, a půjdu někam pracovat. Službu v Příchovicích jsem chtěl odmítnout, že to není nic pro mě, že se tam nehodím. Znamenalo to ale vystoupit ze své komfortní zóny, věnovat se druhým lidem, jít s kůží na trh. Ale nakonec jsem kývnul. Vzal jsem ten čas tak, že mám rok na rozmyšlenou kam dál a jestli tedy nemám jít do kněžského semináře.

Je pro vás výhoda, že máte za sebou – byť nedokončenou – tu předchozí vysokou školu?  Jako že jste starší, otřískanější životem? 
Když o tom tak přemýšlím, tak zpětně viděno, asi bych do semináře došel i bez ní. Na druhou stranu jsem si spoustu věcí v sobě tak nějak vyřešil a odžil. Za tyhle zkušenosti jsem rád. Vidím, že všechno, co jsem dělal a hledal, tak mělo nějaký smysl a nějak to můžu v životě zužitkovat. 

A jak jste rozpoznal, že máte povolání ke kněžství? Byla to rána z čistého nebe nebo to zrálo? 
Objevovalo se znovu a znovu, téměř neodbytně. Můj brácha mi říkal, že na mě pozoroval, že jsem o tom přemýšlel třeba už dvanáct let. Že jsem se ho na to i vyptával. Neustále se mi vracela ta otázka, jestli náhodou nemám být kněz. Vždycky jsem to nějakou chvíli řešil, pak to zas nechal být. A pak se to najednou zase objevilo.  Dnes ve výsledku vidím, že to povolání tam už bylo déle, akorát já jsem vlastně odmítal a bál jsem se. 

Máte už takhle v polovině studia představu, jaký chcete být kněz? 
Ten, který plní Boží vůli. Je na místě, kam ho Bůh posílá a neprovádí žádné hlouposti. Žije s Bohem a ve svojí službě je pro lidi, což znamená být prostředníkem, pomáhat jim hledat Boha a hledat jejich cestu životem. 
 

Matouš Marek: Rodiče mi dávají ohromnou svobodu

Kdo je Matouš? Představte se lidem, kteří vás neznají.
Je mi 21 let, jsem z Litoměřic. Mám rád hudbu a hraju na varhany, vedl jsem skauty a jsem v tomto hnutí pořád aspoň trochu aktivní. 

U oltáře jste jako ryba ve vodě. 
Jako jednoletý kluk už jsem prý napodoboval kněze a s „jakože“ kadidelnicí obcházel jídelní stůl a „okuřoval“. Dožadoval jsem se ministrování (služby u oltáře) a ke třetím narozeninám jsem dostal ministrantské oblečení a poprvé mě k tomu pustili. 

Prožíváte bohoslužbu jako „službu Bohu“ anebo „službu Boha člověku“? 
Obojí. Jsme tam my, kteří přicházíme, protože chceme něco odevzdat, darovat Pánu Bohu. Ale cokoli mu dáváme, tak je ve srovnání s jeho velikostí naprosto nedokonalé. A on ve své velikosti dokáže léčit naše bolesti, které přinášíme. Je to oboustranný proud a hlavně vlastně takový vrchol našeho úsilí sloužit Bohu nejenom při mši svaté, ale celým svým životem. Ve mši svaté pak navíc dohromady jako společenství. Ale je to především chvíle, kdy on slouží nám.

Jsou takové prožitky nějak přístupné i lidem, kteří přijdou na bohoslužbu, do modlícího se společenství, zažijí to? 
I docela obyčejným pozváním – třeba při Noci kostelů - můžeme lidi nakazit naší nadějí a radostí. Dát jim zakusit, odkud to všechno bereme. Měl jsem několik zkušeností, kdy jsem vzal svoje nevěřící spolužáky z gymplu na mši svatou. Většinou proto, že je zajímalo, jak hraju na varhany, takže se šlo na kůr. Prakticky vždy odcházeli s tím, že se jich něco dotklo. 

Dáte nahlédnout do toho, co prožíval Matouš Marek, než se nakonec ocitl v semináři? 
Je to trochu dvousečný meč mluvit o vlastním povolání, když je člověk teprve ve formaci, která má rozlišit, jestli je skutečně povolán. 
Prosil jsem pořád Pána Boha, aby mi ukázal, co a jak mám se životem podniknout. A když jsem se do nějaké holky zakoukal, tak to začalo být vždycky období takového intenzivnějšího hledání, ve kterém mi Pán Bůh dával poměrně čitelné náznaky, že mne zve do semináře. 

A zažíváte nějaký tlak na sebe, nějaká očekávání „abyste tím knězem byl“? 
V rodině určitě ne. Rodiče mi dávají ohromnou svobodu. Byli by bývali určitě rádi, kdybych domů přivedl holku, ale jsou v pohodě, i když jsem domů přinesl kleriku. 

Nejste mezi vrstevníky s klerikou tak trochu celebrita? 
Ani ne. Spíš mi dávají najevo, že jsou rádi, fandí mi. A i v tomto prostředí díky nim poznávám a utvrzuji se, že kněžství je pro mě dobrá cesta. 

Jaký je život v semináři? 
Je to místo, kde se nám snaží vytvořit zázemí pro naše studium a osobní růst. Proto se možná trochu podobá klášteru. Máme dva představené: rektora, který celý seminář vede, a spirituála, který má na starosti náš duchovní rozvoj. Každý den má svou pevnou strukturu. Ráno se scházíme po šesté hodině k rozjímání v kapli, potom se modlíme ranní chvály a slavíme mši svatou. Přes den máme školu nebo volno, kdy můžeme ven, jít si zaběhat, setkávat se s lidmi nebo studovat. V poledne se scházíme k modlitbě Anděl Páně a na společný oběd. Odpoledne je zase určené ke studiu, případně samostudiu nebo tomu, co prostě sami potřebujeme dělat.
Večer se scházíme v šest hodin na nešpory a po nich jdeme na večeři. Večery míváme sami pro sebe. 
Jsem tam fakt rád. Je nás teď i s představenými dvacet a panují mezi námi přátelské vztahy. Velká výhoda je, že si všichni tykáme. 

Dopis mladým mužům

Milí mladí muži, pamatuji si na rok 1990, kdy jsem se chystal podat přihlášku do semináře. Bylo to těsně po změně režimu a já jsem věděl, že se chci stát knězem. Maminka byla pro a modlila se, aby to dobře dopadlo, tatínek, který byl nevěřící, toto moje rozhodnutí těžce nesl. Ve škole na mě vyvíjeli trochu tlak, nejprve abych jim nedělal ostudu, potom abych si uvědomil, že si tím zkazím život. Píšu to jen proto, že jsem si za svým rozhodnutím musel stát a nebylo to tehdy zadarmo.
Po mnoha letech od tohoto rozhodování mohu říci, že jsem nikdy ani nepomyslel, že bych si volbou kněžského povolání zkazil život. Naopak, stále znovu a znovu se přesvědčuji, že jsem nastoupil na cestu, která byla a je nesmírně zajímavá, a že jsem vždycky pociťoval, že Pán o mě stojí a podporuje mě, ať už napřímo při modlitbě nebo nejrůznějšími způsoby skrze druhé lidi. To neznamená, že to byl život vždycky snadný. Záhy po vysvěcení na kněze jsem byl zodpovědný za mnoho lidí i mnoho majetku. Zažil jsem si strach, situace, kdy jsem nevěděl kudy kam. Tam, kde jsem očekával podporu, nepřicházela. Kněz je také někdy považován za jakéhosi podivína nebo kuriozitu, musí jít příkladem, ale vyžadovat něco od druhých musí jen velmi opatrně. Tím chci sdělit, že být povolaný rozhodně neznamená mít na růžích ustláno. Přesto ale to je život, který stojí za to. Je to totiž povolání, kterým se předává život, a to život věčný.
Nyní Vás, mladí muži, chci pozvat, abyste o této cestě přemýšleli i vy. Nemohu Vám slíbit žádné výhody a pohodlný život, ale mohu Vám slíbit svou blízkost. Povolání ke kněžství je opravdu povoláním. Pán zavolá a člověk zaslechne: a buď půjde za hlasem nebo ne. Prosím, zaposlouchejte se poctivě do svého nitra, jestli tam náhodou takový hlas nezazněl. Někdy má podobu toho, že člověka něco prostě baví, jindy opravdu slyší, jak k němu Pán promlouvá například skrze slova Písma, životy svatých nebo texty modliteb. A nebo taky úplně jinak. Je to hlas, který bychom měli brát vážně. Já ten hlas slyším a mně říká: „Žeň je sice hojná, ale dělníků je málo. Proste proto pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ (Lk 10,2). A tak prosím. Prosím Pána, ale prosím i vás. 
K dobrému sluchu, jasné mysli a odvážnému srdci Vám žehnám
† Stanislav, biskup