Zprávy z diecéze

Sto šedesát let od mariánského zjevení a zázraku v severočeském Filipově. Sto let po prohlášení zdejšího chrámu Panny Marie Pomocnice křesťanů bazilikou. Osmdesát let od založení katolického spolku poválečných vyhnanců Ackermann Gemeinde. A především první modlitební zastavení Roku smíření v litoměřické diecézi. To všechno si připomínali poutníci, kteří dorazili 13. ledna už tradičně na bohoslužbu ve čtyři hodiny ráno do „Lurd severu“, česko-německého poutního místa ve Šluknovském výběžku. Mráz a do toho déšť – atmosferické jevy, které jsou zaručeným receptem na ledovku. Navzdory naplněným předpovědím meteorologů (a díky vydatné pomoci Správy a údržby silnic Ústeckého kraje a jejích sypačů) dorazili do Filipova poutníci z obou stran hranic a tamní bazilika se prakticky uprostřed noci zaplnila.Medailon poutního místa a Roku smířeníPřed začátkem bohoslužby představili Rok smíření bohoslovec litoměřické diecéze Matouš Marek a P. Klaus Oehrlein, kněz zastupující Ackermann Gemeinde ve Würzburgu. Přednesli medailon poutního místa a poválečných historických souvislostí Šluknovska z pera historika Akademie věd České republiky Jaroslava Šebka. „Přesně před 160 lety, ve čtvrt na čtyři hodiny ráno 13. ledna 1866 vstoupil Filipov do širokého veřejného povědomí jako místo, kde se odehrálo mariánské zjevení, spojené s nevysvětlitelným uzdravením těžce nemocné tkadleny Magdaleny Kadeové,“ popsal v textu Jaroslav Šebek. Filipov se stal rychle jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst, někdy se mu také říkalo Lurdy severu. „Mariánské poutě se stávaly v době rostoucích nacionálních napětí jedním ze stále více mizejících prostorů, kde se během 19. a první poloviny 20. století mohla alespoň navenek projevit česko-německá sounáležitost,“ zmínil historik a doplil: „Obliba tohoto poutního místa se propsala i do moderní podoby česko-německých vztahů. V poválečném Mnichově se 13. ledna 1946, tedy osmdesát let od tehdejší zázračné události, začal psát příběh Ackermann Gemeinde, která se chtěla zaměřit na uzdravování těžce poškozeného česko-německého vztahu. Slova Panny Marie z Filipovského zázraku (Mé dítě, od nynějška se to bude uzdravovat) mohou být i dnes podnětem k zamyšlení i ke konkrétním krokům, jak se snažit uzdravovat naše poškozené vztahy na všech úrovních, nejen mezi národy, ale také mezi sebou navzájem, v rodinách, tam, kde se pohybujeme a pracujeme, a k tomu, jak přijímat a chápat druhé a vzájemně si odpouštět.“Z Kaple zjevení k oltářiBohoslužbu zahájil hlavní celebrant, litoměřický biskup Stanislav Přibyl, modlitbou v Kapli zjevení Panny Marie, která je nejstarší součástí areálu a stojí přímo na místě, kde se Magdaléně Kade zjevila Panna Maria. S bazilikou je propojena chodbou a uvnitř je označené přesné místo zázraku. „Vítám vás, milí přátelé českého i německého jazyka na pouti ve Filipově. Je krásná i náročná. Děkuji vám, že jste se na ni vydali,“ pozdravil v biskup Stanislav Přibyl poutníky v češtině i němčině – v obou jazycích pak probíhala celá bohoslužba. „Zvláště dnes vítám všechny, kdo jsou jakkoli spojeni s dílem česko-německého smíření, s Ackermann Gemeinde. Děkuji vám za vaši snahu i příklad. Jmenovitě mezi námi vítám a zdravím podplukovníka Rüdigera Heinricha, vojenského atašé Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v České republice,“ doplnil biskup.Vše začíná v srdci každého z násV promluvě litoměřický biskup navázal na evangelium, ve kterém apoštol Lukáš zachytil Mariino Magnificat (Lk 1,46–55). „Dnes 13. ledna 2026 ve 4 hodiny ráno jsme tady ve Filipově právě proto, že sdílíme postoj Panny Marie z chvalozpěvu Magnificat, který jsme právě slyšeli. Dáváme se Pánu do služby a očekáváme jeho pozornost a pomoc v situacích, na něž nestačíme i podporu v těch životních okolnostech, které jsme schopni ovlivnit vlastní snahou alespoň trochu,“ uvedl Stanislav Přibyl a doplnil: „Před 80 lety právě dnes se hrstka katolíků v Mnichově rozhodla, že nechce odplácet zlým za zlé, ale že doufá v nový začátek podle slov Panny Marie pronesených k Magdaleně Kade zde ve Filipově: ,Mé dítě, od nynějška se to bude uzdravovat.‘ V jejich pojetí se jednalo o obrovské rány zasazené Němci Čechům a Čechy Němcům. Národnostní napětí v tomto kraji, nacismus, válka a po válce vyhnání Němců. Každý z těchto kroků přinášel tomuto kraji a lidem, kteří zde žili a žijí, mnoho utrpení. Odplata za odplatu, zub za zub, oko za oko, padni komu padni. Tehdy ti katolíci v Mnichově založili Oráčovu obec – Ackermann Gemeinde, společenství, které si dalo za úkol vnést do tak zraněných česko-německých vztahů smíření. Mnozí tomu zasvětili celý svůj život a já jim chci nyní vyjádřit svou vděčnost,“ zdůraznil litoměřický biskup. Připomněl také, že smíření je cesta vpřed a v tomto smyslu není nikdy hotové. „Proto jsme tu nyní my, abychom o smíření usilovali. O smíření historických křivd, ale také o smíření s těmi, s nimiž žijeme dnes. Pokud není na světě pokoj, pokud není na světě zdrávo – a že není – tak to všechno začíná v srdci každého z nás,“ připomněl biskup osobní zodpovědnost každého jednoho poutníka za odpuštění, smíření a přátelství a povzbudil je: „Prosme tedy Krista na přímluvu Panny Marie, abychom vždy dbali na to, že bližní si zaslouží úctu a požehnání a abychom byli připraveni se omluvit a usmířit tam, kde žijeme: v rodině, v zaměstnání, v obci, ve farnosti, v národě.“ V premiéře zazněla ve filipovské bazilice také Modlitba roku smíření, kterou přednesli věřící nejprve v češtině a potom v němčině.Nezapomenout, ale odpustitNa závěr bohoslužby se ujal slova zástupce Velvyslanectví Německé spolkové republiky, vojenský atašé Rüdiger Heinrich, který poděkoval za pozvání na pouť i zahájení Roku smíření v litoměřické diecézi. „Dovolte mi, abych Vám předal srdečné pozdravy německého velvyslance Petera Reusse a německého vojenského biskupa, biskupa z Essenu, Franze Josefa Overbecka, a zdůraznil, že pro nás je důležité, že zde dnes můžeme být s vámi,“ uvedl podplukovník Heinrich, který se poutníkům představil nejen jako zástupce velvyslanectví, ale také jako voják a katolický křesťan „z diaspory severního Německa, ale také potomek rodiny, která po roce 1945 zažila útěk a vyhnání“. „Odpuštění, nový začátek, je jádrem křesťanství: křesťanská víra nás učí, že odpuštění je klíčem k uzdravení a smíření,“ poukázal atašé na duchovní rozměr Roku smíření. „Neznamená to zapomenout na křivdu, ale odpustit a přerušit spirálu násilí a pomsty. V katolické tradici je zpověď aktem pokání, který je založen na odpuštění a obnovení pokoje. Křesťané jsou povoláni, aby si navzájem odpouštěli, a to nejen pro uzdravení vlastní duše, ale také pro podporu míru ve společnosti. Ve světě, který je poznamenán nejistotou, válkami a napětím, je smíření cestou, jak můžeme jako společenství překonat konflikty,“ zdůraznil atašé německého velvyslanectví. Podle jeho slov zůstává křesťanské volání po smíření a míru zvláště aktuální uprostřed válečných konfliktů, jako je ten na Ukrajině nebo v jiných částech světa. Jak řekl, když jsou křesťané ochotni odpouštět, projevují větší naději na svět, který není ovládán násilím a pomstou, ale láskou a porozuměním. „Smíření není jen individuálním činem, ale společenskou odpovědností, která nás spojuje jako křesťany a členy lidské rodiny. A proto není iniciativa biskupa Stanislava Přibyla ke smíření, respektive připomenutí vyhnání Němců před více než 80 lety, jen varováním a vzpomínáním, ale také mostem, úkolem pro nás dnes i v budoucnosti,“ vyzdvihl Rüdiger Heinrich a uzavřel: „Tvoří to základ Evropy založené na hodnotách a normách, které ji činí silnou a dávají jí sílu překonat krize a války minulosti i budoucnosti v duchu křesťanské lásky k bližnímu.“ Promluva biskupa Stanislava Přibyla. . Medailon poutního místa a historických souvislostí od Jaroslava Šebka v češtině a v němčině (*.docx). Projev atašé německého velvyslanectví Rüdigera Heinricha v češtině a v němčině (*.docx) . Modlitba Roku smíření (*.docx). Snímky jmn a Jana Chadimová / Člověk a Víra (kompletní galerie dostupná na tomto odkazu).  

Ve čtvrtek 22. ledna se teplická farnost s množstvím hostí naposledy rozloučila s předčasně zesnulým salesiánem Vojtěchem Glogarem. Bohoslužbě předsedal litoměřický biskup Stanislav Přibyl. Vojtěch Glogar přibyl do teplické salesiánské komunity začátkem prosince 2022 a ve zdejší farnosti zastával funkci farního vikáře – sloužil mše, navštěvoval pacienty v nemocnici, domovy pro seniory, staré a opuštěné lidi, rodiny s dětmi, pracoval v salesiánském středisku mládeže a vyvařoval na mládežnických akcích. „Svou laskavostí, tichostí, pokorou a nezištností si získal srdce lidí napříč generacemi i názorovými skupinami. Spojoval – nerozděloval, povzbuzoval – nestrašil, naslouchal – nepoučoval. V polovině prosince 2025 vážně onemocněl, byl hospitalizován a o měsíc později – pouhé čtyři dny před 70. narozeninami – zemřel,“ popisuje farník Vojtěch Šafránek. Při posledním rozloučení biskup před zaplněným kostelem Božského srdce Páně zdůraznil především Vojtěchovu vlastnost být tmelem komunity, v níž působil. „Buďme tmelem jako on. Buďme tmelem vztahů mezi námi. Nejde jen o to, abych já byl dobrý, abych já se dostal do nebe. Jde i o to my! A ten výpadek v síti vztahů, který Vojtovým odchodem vznikl, se dá nahradit, když se sami zapřáhneme do té káry, která zůstala opuštěná,“ zdůraznil biskup. Po obřadech posledního rozloučení vynesli rakev Vojtěcha Glogara spolubratři z teplické komunity z kostela, aby mohla být převezena k pohřbu do Zlína. Účastníci bohoslužby pak na pozvání ředitele teplické komunity salesiánů Jana Blahy oslavili v nedaleké restauraci nedožité 70. narozeniny zesnulého kněze. „Děkujeme, Vojto, za Tvou lásku, obětavost, blízkost, naslouchání, klid, tmelení. Kéž Tě Pán na přímluvu Panny Marie Pomocnice přijme do své milující náruče. Na shledanou v nebi,“ uzavírá Vojtěch Šafránek.

Výkopy, lešení, stavba a hemžení řemeslníků. Tak to vypadá v posledních dnech a týdnech v Diecézním domě kardinála Trochty v Litoměřicích. Někdejší kněžský seminář, kterým prošly generace kněží z celé republiky, prochází zásadní rekonstrukcí. Řadu dní kvůli tomu musela být zavřená i zdejší restaurace a Biskupský pivovar U svatého Štěpána. Omezení provozu se dočkal i hostel a dům nemohl naplno sloužit ani jako zázemí pro setkávání a akce biskupství.Šetříme kde se dáRozlehlý objekt postupně dostává zateplení, novou fasádu a mění se na etapy stará okna. „Šetříme kde se dá,“ vysvětluje Richard Kirbs, ředitel společnosti InPrincipio, s. r. o., která patří litoměřickému biskupství a dům spravuje. Podařilo se jí získat finance z operačního programu Evropské unie Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost (OP TAK). „Umožní nám ušetřit řádově pětinu nákladů na elektřinu i topení, protože součástí této akce je i vybudování fotovoltaické elektrárny na střeše,“ přibližuje ředitel. Jak říká stavbě se bude muset v příštích týdnech i nadále přizpůsobit rezervace ubytování a harmonogram akcí, které zde probíhají. „Je to zejména kvůli výměně oken, která se ukazuje složitější, než jsme čekali. Stará špaletová okna nahrazují jednoduchá, která mnohem lépe izolují. Na řadě míst jsme pak museli otvor dozdívat, zatěsňovat a štukovat. Zároveň se rovnou maluje i celá místnost, což nejde tak rychle,“ popisuje Richard Kirbs.Nový jídelní lístekAčkoliv na plotě objektu visí velký nápis, že provoz restaurace není po dobu rekonstrukce omezen, přeci jen bylo nutné ji na pár dní (včetně pivovaru) zcela uzavřít. „Všechno se tu na dva týdny zastavilo. Nová okna už máme v restauraci, v salonku, v kuchyni, přípravně i skladu a na toaletách. Za takových podmínek nebylo možné mít otevřeno. Pár dní byl mimo provoz i samotný pivovar. Ale máme navařeno a pivo zraje, to je důležité,“ chválí ředitel sládka Romana Kříže. Do restaurace připravuje tým kuchařů i provozních nový jídelní lístek.Pod dohledem památkářůČást budovy Diecézního domu kardinála Trochty už překrylo nové zateplení. „Museli jsme sejmout všechny zdobné prvky, protože izolace se instaluje na rovné plochy. Ale všechno se zase vrátí na své místo. Pečlivě jsme všechno zaměřili a vše probíhá pod dohledem památkářů,“ vysvětluje Kirbs. Panely fotovoltaiky nebudou podle jeho slov z ulice vůbec vidět díky malému sklonu střechy. „Panovaly obavy o narušení historického uličního rázu Litoměřic. Místní památkáři byli velmi vstřícní i důkladní. Průzkum prováděli dokonce za pomocí dronu,“ chválí přístup Kirbs. Velkou úsporu za energie očekává nejen díky nové izolaci, ale právě i kvůli elektrárně. „Ušetříme za kuchyni a náročná je i celá technologie pivovaru. Obojí tvoří 90% spotřeby energie celého objektu,“ dodává.Vyšší hotelový standardNáklady na opravy jsou spočítané zhruba na čtyřicet milionů. „Plánujeme a připravujeme ještě rekonstrukci hotelového provozu, abychom zvýšili jeho standard. Celé jedno patro je ještě v původním stavu po kněžském semináři. Biskup Stanislav Přibyl už dal jasně najevo, že si přeje dokončit opravy i zde. Všechny naše pokoje by napříště měly mít vlastní sociální zařízení, lepší vybavení a úroveň nikoliv hostelu, ale tříhvězdičkového hotelu. Zelenou tomu dala už i ekonomická rada diecéze,“ uzavírá ředitel. Více o restauraci a Biskupském pivovaru U svatého Štěpána zde. 

Ve čtvrtek 22. ledna proběhlo v 10:00 v chrámu Emauzského opatství v Praze poslední rozloučení s P. Janem Nepomukem Marianem Klenerem OSB, dlouholetým benediktinem a někdejším převorem emauzské komunity. Hlavním celebrantem byl biskup Stanislav Přibyl, kterého zesnulý křtil a přivedl k ministrování, hře na varhany a nakonec i ke kněžskému povolání. P. Jan Nepomuk Marian Klener OSB se narodil se 30. listopadu 1940 v Praze. Po studiích přijal v roce 1963 kněžské svěcení. Na čtyřicet let se pak stal duchovním správcem farnosti v Praze-Strašnicích, kde se zasloužil o vybudování kostela Neposkvrněného početí Panny Marie, a kde se s ním seznámil i biskup Stanislav Přibyl. Život benediktinů poznal díky cestám za bratrem Bernardem do exilových Emauz v Norcii. Tamtéž v roce 1986 složil slavné sliby. V letech 2004–2010 byl převorem Emauzského opatství, poté byl do roku 2016 rektorem opatského chrámu. V posledních letech trpělivě nesl zdravotní problémy. Zemřel 8. ledna 2026, posilněn svátostmi církve. Vzpomínají na něj spolubratři, přátelé i mnozí, které provázel jako kněz a duchovní rádce. „P. Klener oddával mé rodiče a zprostředkoval mi to nejcennější, co vůbec mohu mít, totiž křest, který je bránou k dalšímu křesťanskému životu. Poctivě učil náboženství a odhalil mi krásu víry. Vedl mě slovem i příkladem. Byl to kněz, který mě zpovídal a který se neváhal zeptat (ačkoli se jevil spíše jako plachý) – v mém případě hned třikrát a velmi podobně, jako tomu bylo u Samuela: ,Nechtěl bys ministrovat?‘; ,Nechtěl bys hrát na varhany?‘; ,Nechtěl bys být knězem?‘. Vyznávám, že nebýt těchto otázek, asi bych byl úplně jinde, a kdo ví, kde by to bylo,“ uvedl v promluvě biskup Přibyl. Plné znění homilie naleznete zde.. Snímky Radoslav Vnenčák / Člověk a Víra 

Na městském úřadě v Chřibské na Děčínsku se dnes (19. 1.) odehrál tragický útok střelnou zbraní, při němž podle dosud dostupných informací zemřeli dva lidé a několik dalších utrpělo zranění. Událost hluboce zasáhla místní komunitu i celý region. Litoměřický biskup Stanislav Přibyl vyjadřuje svou účast a blízkost všem zasaženým. S velkým zármutkem jsem přijal zprávu o dnešním násilném útoku střelnou zbraní na městském úřadě v Chřibské, při němž podle v této chvíli dostupných informací zemřeli dva lidé a další byli zraněni. Je to událost, která otřásá pokojným a bezpečným životem u nás na severu Čech.  Myslím na všechny, které tato nešťastná událost postihla: na zraněné, na rodiny obětí, na pracovníky městského úřadu i všechny svědky, kteří byli vystaveni strachu a chaosu. V této těžké chvíli děkuji záchranářům, zdravotníkům a policistům i všem, kdo přispěchali s pomocí a péčí. Vyjadřuji upřímnou soustrast pozůstalým, svěřuji oběti Božímu milosrdenství a prosím o sílu a uzdravení pro všechny zraněné. Je mi to velmi líto a zůstávám se všemi v modlitbě:  nejen za oběti, ale i za jejich blízké, za celou komunitu města, které tato tragédie zasáhla. Věřím, že společně dokážeme nést bolest i hledat cestu k pokoji. Nabízím k překonání této situace, k nalezení pokoje i uzdravení, svou službu duchovního pastýře litoměřické diecéze i mých spolupracovníků z řad laiků i kněží. + Stanislav Přibyl, litoměřický biskup. Snímek Petr Synek / Člověk a Víra.

Litoměřický biskup Stanislav Přibyl bude jedním ze dvou spolusvětitelů nového vídeňského arcibiskupa Josefa Grünwidla. Na slavnost do vídeňské katedrály sv. Štěpána se vypraví od litoměřické katedrály sv. Štěpána v sobotu 24. ledna. Bohoslužba začíná ve 14 hodin a bude ji přenášet rakouská veřejnoprávní televize ORF. „Přišlo to jako rána z čistého nebe: dopis od nově jmenovaného arcibiskupa, že by byl rád, kdybych se ujal služby biskupa-spolusvětitele,“ popisuje Stanislav Přibyl, který tento úkol nejen přijal, ale také si jej cení a považuje za čest pro litoměřickou diecézi i pro celou českou církev. Hlavním světitelem nového vídeňského arcibiskupa Josefa Grünwidla bude kardinál Christoph Schönborn. Druhým spolusvětitelem bude společně se Stanislavem Přibylem Franz Lackner OFM, salzburský arcibiskup a předseda Rakouské biskupské konference. Co znamená být spolusvětitel?Ježíš Kristus vyvolil své apoštoly jako své nejbližší společenství. Biskupové jsou v katolické tradici považováni za jejich nástupce. Nově svěcený biskup je pak začleněn do sboru biskupů, nástupců apoštolů. Církev už ve starověku stanovila pravidlo, schválené na Nicejském koncilu v roce 325, že světit nového biskupa musí alespoň tři biskupové. Také v současnosti je při konsekraci biskupa jeden biskup hlavním světitelem a dva jsou tzv. spolusvětitelé. Vyjadřuje se tím mj. kolegiální povaha biskupské služby. V samotném obřadu mají spolusvětitelé spíše symbolickou úlohu, protože všichni přítomní biskupové svěcení koncelebrují - vkládají při obřadu ruce na hlavu nového biskupa a říkají konsekrační modlitbu. „Dva spolusvětitelé dnes především naznačují lidskou blízkost, oporu a kolegialitu která má být mezi biskupy samozřejmostí: jsou svěcenci nejblíže a doprovází jej také při jeho požehnání v závěru bohoslužby,“ vysvětluje odborník na liturgii, P. Radek Tichý. Spolusvětitelé podle něj bývají vybráni buď na základě osobního vztahu k novému biskupovi, nebo kvůli nějakému (např. historickému) propojení jejich diecézí.Tři spojnice a k tomu varhany„Pozvání k této úloze byla nejspíš reakce na mojí gratulaci, kterou jsem Josefu Grünwidlovi poslal k jeho jmenování. Popsal jsem, co naše diecéze spojuje,“ vysvětluje biskup Přibyl. Jedná se prvně o osobu Grünwidlova předchůdce, kardinála Christopha Schönborna. Narodil se totiž nedaleko diecézního města, ve Vlastislavi, a byl také kazatelem na biskupské konsekraci Stanislava Přibyla. Dalším spojovacím článkem mezi Litoměřicemi a Vídní je osoba arcibiskupa Vincence Eduarda Mildeho (1777–1853). Než se stal vídeňským arcibiskupem, byl devátým biskupem litoměřickým. Jeho tělo je pohřbené v katedrále sv. Štěpána ve Vídni, ale srdce je na jeho přání pochováno u sv. Štěpána v Litoměřicích. „Každý den se dívám na jeho portrét, který visí v galerii biskupů v rezidenci - a mám tak možnost v modlitbě myslet na místní církev ve Vídni,“ popsal Stanislav Přibyl. Třetí spojnicí je pak patron Vídně, sv. Klement Maria Hofbauer, který žil a působil jak v Čechách, tak i v metropoli tehdejší Rakousko-uherské monarchie. „Jako redemptorista z Čech k němu mám velmi blízký vztah. Jeho úsilí o duchovní obnovu v dobách, které spíše inklinovaly k sekularismu nebo formálnímu státnímu katolicismu, který považuji za ještě větší nebezpečí, je podle mého názoru stále aktuální,“ podotkl litoměřický biskup. Josef Grünwidl i Stanislav Přibyl mají oba také „vztah k varhanám“. „Budoucí vídeňský arcibiskup je velmi zdatný hudebník,“ prozradil jeho budoucí spolusvětitel.Prohlubování vztahů„Tři hlavní světitelé zajišťují - řeklo by se - ,biskupský rodokmen‘, tedy jistotu apoštolské posloupnosti. Těším se na ten liturgický úkol doprovázet katedrálou i shromážděním v jejím okolí nového arcibiskupa při požehnání,“ prozrazuje Stanislav Přibyl. Úkolu biskupského svěcení se ujímá vůbec poprvé. „Možnost být spolusvětitelem považuji také za příležitost k prohlubování vztahů. Rád bych připomněl, že z Vídně k nám přišla Noc kostelů. Velmi inspirativní je také středový kurz kardinála Schönborna, s nímž dokázal tu vídeňskou arcidiecézi vést třicet let. Nevycházím však z údivu kvůli asymetrii: Litoměřice jsou ve srovnání s Vídní venkov,“ podotýká litoměřický biskup.Přímý přenos v rakouské televizi, v rozhlase i onlineSlavnost biskupského svěcení a uvedení do úřadu vídeňského arcibiskupa Josefa Grünwidla bude 24. ledna 2026 vysílat ORF 2 – hlavní rakouský veřejnoprávní kanál, začátek přenosu ve 13.20, samotná slavnost začíná ve 14.00. Přenášet bude také Radio Klassik Stephansdom – oficiální rozhlas vídeňské arcidiecéze a Radio Maria Österreich. Online přenos ORF bude dostupný online přes ORF TVthek (je však vysoce pravděpodobná geoblokace pro Rakousko). Snímky Josefa Grünwidela Arcibiskupství Vídeň a fotografie Christopha Schönborna z biskupského svěcení Stanislava Přibyla Jana Chadimová / Člověk a Víra.

Čtyři dny před 70. narozeninami, 15. ledna 2026, zemřel salesián P. Vojtěch Glogar. Poděkování za jeho život s odevzdáním Božímu milosrdenství se uskuteční ve čtvrtek 22. ledna v 16.30 hodin v kostele Božského Srdce Páně v Teplicích-Trnovanech. Pohřební mše svatá se uskuteční v pátek 23. ledna ve 12.00 hodin v kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů ve Zlíně-Jižní Svahy. Následně bude uložen do hrobu ve Zlíně-Mladcová. Z životopisu, který si napsal Vojtěch Glogar 24. 6. 2023Narodil jsem se 19. ledna 1956 jako druhý z pěti sourozenců. Od dětství byla v mém srdci touha  po kněžství. Místo, které jsem od malička miloval, kam jsme přicházeli jako rodina, byl Svatý Hostýn. Nejen tam jsem Panně Marii svěřoval svoji životní cestu. A vím, že mi Panna Maria vyprosila všechno, co jsem potřeboval – Boží dar povolání a všechna krásná přátelství. Od svých 13 let jsem ministroval ve farním kostele na Starém Jičíně. Během mého středoškolského studia na zemědělské škole se začaly rozmnožovat vztahy se salesiány. Během vojny se mi věnoval Pavel Klimovič, který kaplanoval ve Znojmě a já vojančil na hláskách  u rakouských hranic. Tam se také rozhodovalo o mém povolání. Po vojně jsem rok a půl pracoval jako technik v zemědělství. V roce 1979 jsem nastoupil do semináře do Litoměřic a zároveň do salesiánského noviciátu. Věčné salesiánské sliby jsem složil v roce 1986. Kněžské svěcení jsem přijal v Olomouci 30. června 1984. První tři roky svého kněžství jsem prožil v Hlučíně. Po třech letech mé kroky putovaly do Jeseníků. V roce 1996 mě provinciál poslal jako kaplana do Zlína a po dvou letech jsem vykonával funkci administrátora farnosti. S týmem spolupracovníků jsme přehodnotili zadání stavby nového kostela a celého areálu  na Jižních Svazích, upravili projekt a od roku 1999 se připravovalo na stavbu. K 1. lednu 2000 bylo možné stavbu zahájit. S Boží ochranou a Jeho požehnáním se podařilo 8. května 2003 dílo dokončit. Dvě léta po posvěcení došlo k rozdělení farnosti na stávající a nově vytvořenou farnost  na Jižních Svazích. Rozhodlo se, že původní farnost převezme diecéze. V červenci 2006 jsem opustil Zlín a mým novým domovem se staly Sebranice u Litomyšle. Zde jsem prožil krásných deset let mezi dobrými lidmi. Děkuji všem za přijetí, hezké vztahy, mnoho krásných setkání a slavností. Po šestiletém působení v Pardubicích, po konci mého druhého období ředitelování, kde se rovněž podařilo vytvořit hezké mezilidské vztahy s dospělými i dětmi, se stala mým novým domovem teplická komunita. Já si mohu užívat krásného období, doposud nejklidnějšího z celé mé dosavadní služby jako výpomocný duchovní. Na závěr děkuji svým rodičům za příkladný život z víry a za zprostředkování všech krásných vztahů, svým sourozencům a ostatním členům našich rodin. Děkuji všem, se kterými jsem mohl prožívat krásné vztahy v jednotlivých místech mého salesiánského a kněžského působení. Jsem vděčný  za modlitby a oběti, za duchovní a materiální pomoc, za oporu i ve chvílích, kdy jsem prožíval různé těžkosti, anebo i lidskou osamělost. Velké díky za všechny, kdo mě měli a mají rádi, kdo mě přijali, nabídli přátelství a teplo svých domovů. Děkuji za každé dobro, které mi v životě prokázali. Vím, že ne vždy bylo všechno tak, jak mohlo být. Proto prosím o odpuštění všeho, kde jsem se projevil ve své slabosti a nedokonalosti, kde jsem slovem, postoji a jednáním, či nedobrým příkladem ublížil. Není pro mě důležité, kde budu pochován, ale vím, že budu jako každý jiný, především potřebovat vaše modlitby. Především prosím, abychom se, dá-li Pán, setkali v Božím království a mohli se společně radovat. Žiji naději na nepředstavitelně krásné setkání a život, který pro nás Pán připravil u sebe. Životopis P. Vojtěcha Glogara z jeho pera (*.pdf). Parte P. Vojtěcha Glogara (*.pdf) . Snímky (c) Petr Macek 

Modlitby za jednotu, setkání litoměřických křesťanů pod jednou střechou, tentokrát v rámci Aliančního týdne hostili ve středu 14. ledna adventisté. Jejich modlitebna se nachází jen pár kroků od katedrály sv. Štěpána. „Již druhý rok zkoušíme jednu společnou bohoslužbu na místo roztříštění v celém týdnu. Dnešní setkání pořádají adventisté, evangelíci, katolíci, baptisti, metodisté a husité. Vítáme mezi námi také přítomné zástupce pravoslavných a případné další křesťany i nekřesťany,“ přivítal shromáždění v zaplněné „pyramidě“ v Máchově ulici hostitel Ben Pavlík, kazatel místního sboru. Letošní ročník Aliančního týdne modliteb provázela biblická svědectví o setkáních se vzkříšeným Kristem. „A tak hned po konci Vánoc tak trochu nedočkavě nakukujeme do velikonočního období,“ žertoval Ben Pavlík. Úvodní modlitby se ujal generální vikář litoměřické diecéze P. Radek Jurnečka: „Scházíme se pod jednou střechou, protože chceme společně hledat v druhých pokoj, lásku, důvěru, pochopení a smíření. Dobrý Bože dej, ať to umíme,“ prosil. První čtení z proroka Izajáše přečetl Petr Štěcha, kazatel litoměřického sboru baptistů. Z Lukášova evangelia (Lk 24, 13-35) o cestě učedníků do Emauz pak předčítala husitská farářka Lenka Zítková a kázání se zhostil Benjamin Roll, farář litoměřického společenství Církve českobratrské evangelické. „Dokud je pro nás Kristus mrtvý, nespatříme ho i kdyby nám stál přímo před nosem,“ upozornil na zkušenost učedníků z jejich putování a setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Nabídl i inspirativní postřeh Ježíšova vedení a schopnosti naslouchat jejich bolestem: „Nechává je vymluvit a tím vlastně dává návod pro každé křesťanské naslouchání a duchovní doprovázení,“ všiml si Benjamin Roll a doplnil, že učedníkům Ježíš ve svém vyprávění ukázal, že Bůh s lidmi nejedná skrze prvoplánové triumfy, nevede je jednoznačnými cestami. „Ať už učedníci rozuměli všemu, nebo jen něčemu, každopádně jim při výkladu hoří srdce. Něco se s nimi mění. Něco se začíná dít. Probouzí se v nich život. Probouzí se v nich víra,“ popsal a poukázal na přání apoštolů, aby s nimi zůstal. „Nechtějí, aby jim srdce opět pohasla. Nechtějí opět ztratit směr. Nechtějí už zase zůstat sami – jako ovce bez pastýře. ,Zůstaň s námi, Pane, vždyť se stmívá.‘,“ upozornil kazatel s tím, že se jim posléze dal poznat při lámání chleba: „Právě tehdy se jim otevřely oči. Konečně jim to došlo: vždyť takhle nás hostil Ježíš. Ano, vždyť stejně nám přece srdce hořívala, když kázal tehdy na hoře a jindy na lodi a když u jezera po své promluvě lámal a rozdával chléb.“ Ač zmizel jejich zrakům, jejich hořící srdce zůstala. „Ježíšův příběh neskončil o Velkém pátku! Pokračuje dál. Pokračuje v nás,“ upozornil evangelický farář. Na jeho promluvu pak navázal metodistický duchovní Filip Jandovský: „Dobrá zpráva o vzkříšení Ježíše Krista obrací naruby celý svět postavený na výkonu a zásluhách. Uklidňuje náš strach ze smrti. Zneklidňuje však naše svědomí. Otevírá oči a umožňuje upřímný pohled na sebe sama. Ve chvíli ticha tak nyní mysleme na uplynulý rok,“ vyzval před přímluvnými modlitbami a vyznáním vin. Osvědčeným okamžikem ekumenické bohoslužby pak byly modlitební skupinky. Shromáždění se rozdělilo do hloučků po asi sedmi lidech. Vzniklo tak intimní prostředí, ve kterém se křesťané modlili za svá společenství,  za bolesti světa, sousedů, rodin, za veřejné činitele a přednášeli i osobní prosby. V každé takové skupince bylo zastoupeno vícero církví. Tiché prosby, chvály i díky, jimiž přítomní zaplnili v jednom okamžiku celý prostor modlitebny, pak uzavřela společná Modlitba Páně.   Závěrečné požehnání pronesli všichni přítomní duchovní. Členové místních křesťanských komunit pak navázali na bohoslužbu občerstvením a přátelským setkáním v předsálí. Setkáváte se ve vašem městě nebo farnosti v rámci Aliančního týdne nebo Týdne modliteb za jednotu křesťanů? Dejte nám o tom vědět.  Snímky jmn.

Hledáte smysluplnou práci v historickém srdci Litoměřic? Biskupství litoměřické vypisuje výběrové řízení na pozici Fundraisera. Náplň práce:  Aktivní vyhledávání a oslovování dárců, sponzorů a partnerůVyhledávání nových dotačních příležitostí a grantových výzevPéče o stávající dárce a budování dlouhodobých vztahůKompletní správa projektových žádostí včetně jejich administrace a vyúčtováníPříprava a realizace fundraisingových kampaní na podporu projektů biskupství (např. obnova památek, sociální činnost)Aktualizace informací o projektech na webových stránkáchKontrola plnění povinné publicity projektů s právním aktemCo od vás očekáváme:  SŠ vzdělání s maturitou, VŠ výhodouVýborné komunikační, prezentační a organizační schopnostiZákladní orientaci v oblasti fundraisingu s praktickou zkušeností Schopnost psát srozumitelné a přesvědčivé textySamostatnost, spolehlivost, vytrvalost Kreativní myšleníRespekt ke křesťanským hodnotám a poslání církve.Co nabízíme:  Částečný úvazek s možností flexibilityZajímavou a rozmanitou práci v unikátním prostředíMožnost nástupu ihnedZázemí stabilní instituce s dlouhou historiíStabilní zaměstnanecké benefity (stravenkový paušál, 5 týdnů dovolené)Místo výkonu práce: Litoměřice.Pokud vás tato nabídka zaujala, zašlete svůj strukturovaný životopis a krátký motivační dopis na e-mail: jirasova@dltm.cz nejpozději do 15.2.2026  Více informací o naší činnosti naleznete na oficiálních stránkách Biskupství litoměřického.  

Litoměřický biskup Stanislav Přibyl vyhlásil první den nového roku 2026 pastýřským listem následujících dvanáct měsíců na severu Čech Rokem smíření. V pastýřském listu biskup připomíná, že 13. lednový den přesně před osmdesáti lety založili katolíci vyhnaní z někdejších Sudet společenství Ackermann-Gemeinde. Prakticky ihned začali usilovat o smíření v křesťanském duchu.  Nápad věnovat rok 2026 smíření se zrodil na listopadové kněžské radě. Smíření by mělo zahrnovat jak odsun (vyhnání) Němců, tak i modlitby za všechno příkoří, které páchali Němci Čechům. „Sudetoněmecký Landsmanchaft se loni omluvil za to, co Němci udělali Čechům v předválečných letech. Silným impulzem pro mne byla znovu opakovaná omluva při loňském žehnání obnoveného kostela ve Verneřicích. Dotklo se mě to a jak stále opakuji: smíření není nikdy dost,“ zdůrazňuje litoměřický biskup.  Jak říká, území litoměřické diecéze je stále neblaze poznamenané násilím a válkou i děním po ní. „To zlo je stále patrné. A nesmíme přehlížet, že se dělo i z české strany. Je to například masakr Němců v Postoloprtech, v Ústí nad Labem, kde sousedé Němce dokonce topili v požárních nádržích na náměstí nebo je házeli do Labe a stříleli na potkání,“ připomíná biskup. Každý měsíc roku 2026  se na některých těchto místech uskuteční bohoslužba smíření. „Rád bych to dělal jako biskup této diecéze ve spolupráci s historiky, s místními autoritami, s ekumenou i se staršími bratry ve víře – tedy s židy,“ popisuje Stanislav Přibyl. Dějiny podle jeho slov změnit nelze, ale je možné přispět k uzdravení, protože „předsudky přežívají a neochota o některých věcech mluvit, neochota přiznat si, že všichni jsme zhřešili, je tu stále.“ Upozorňuje také na trvalé společenské nebezpečí při uplatňování principu kolektivní viny, posuzování bližních podle národnosti, rasy či přesvědčení. „Rád bych, abychom byli ostražití a nedopustili opakování starých a poznaných chyb,“ uzavírá litoměřický biskup. Plánované akce Roku smířeníLeden: Filipov, mše svatá při tradiční pouti, 13. 1. ve 4.00 . Únor: Mladá Boleslav, bohoslužba smíření, 10. 2. v 18.00 . Březen: Rovensko pod Troskami, bohoslužba u kříže smíření (asi 5 min. od kostela), 8. 3. od 9.30 . Duben: Osek (a Mariánské Radčice), mše svatá, 19. 4. v 10.30 . Květen: Terezín – bohoslužba smíření, 9. 5. v 15.00 . Červen: Postoloprty a Žatec – mše svatá a pouť ze Žatce 13 km, 3.45 hodin pěšky, 12. 6. v 17.00. Červenec: Ústí nad Labem, 31. 7. ve 14.00 v Krásném Březně, poté Benešův most, zde v 16.00 pietní akt, v 18.00 bohoslužba v kostele. Srpen: Svor a Česká Lípa – bohoslužba smíření, 8. 8. v 10.00 . Září: Litoměřice, průvod od dolu Richard přes kasárny pod Radobýlem a bohoslužba smíření na litoměřickém hřbitově, 19. 9. ve 14.00. Říjen: Česká Kamenice, mše svatá, 17. 10. v 10.00 . Listopad: Liberec, židovsko-křesťanská modlitba   18. 11. v 18.00. Prosinec: Bílina, mše svatá, 6. 12. v 10.00 . Pastýřský list k zahájení roku smíření.. Interview Plus na Českém rozhlase k tématu. . Logo Roku smíření - horizontální. Logo Roku smíření - vertikální