Zprávy z diecéze

Ústecký masakr, tedy poválečné vraždění německého obyvatelstva v Ústí nad Labem, připomene letos v rámci Roku smíření v litoměřické diecézi vedle pietního aktu u pomníku v Krásném Březně a ekumenické modlitby na železničním mostě také bohoslužba v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Collegium Bohemicum nabízí také možnost komentované prohlídky výstavy Naši Němci v Oblastním muzeu. Do Ústí nad Labem se při té příležitosti vypraví i apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Ústecké vraždění 31. července 1945 odstartovala exploze miničního skladu. „Nikdo už patrně nezjistí, zda šlo o nešťastnou náhodu či úmysl. Objevovaly se v té souvislosti rovněž zprávy, že výbuchy byly inscenovány s cílem prosadit odsun Němců. Ať tak či onak: byla to tragédie. Exploze poškodily továrnu, na místě zůstalo 28 mrtvých a řada dalších dělníků byla zraněna. Uvádí se 39 osob těžce a 200 osob lehce," popisuje historik Michal Pehr z Ústavu pro studium totalitních režimů. Z výbuchů byli obviňováni místní Němci, respektive Wehrwolfové, tedy nacistické polovojenské jednotky, které měly na konci války vést partyzánský odpor proti postupujícím spojencům. „Nikdo si nedával práci s hledáním opravdových viníků," pokračuje v líčení Michal Pehr a dodává: „Tragédie vyvolala přímo davovou psychózu. Na několika místech ve městě začali bít, týrat a střílet Němce. Revoluční gardy, náhodní kolemjdoucí ale i vojáci - jak českoslovenští, tak sovětští - se v tu chvíli zapojovali do běsnění jako smyslů zbavení. Podle vzpomínek svědků to však až na malé výjimky nebyli čeští starousedlíci, kteří v Ústí prožili válku."  Na mostě Edvarda Beneše, před nádražím (ale i na dalších místech) docházelo k děsivým scénám pouličních masakrů, které měly potrestat domnělé strůjce výbuchu. Nevinní lidé německé národnosti byli házeni do Labe z mostu. Jedna z pozdější zpráv to popsala slovy, že Němci byli: „biti, ubíjeni klacky, stříleni, pobíjeni bodáky nebo shazováni do Labe“. „Přesný počet obětí tohoto masakru není jistý. Zpravidla se uvádí v rozmezí 50 až 100 osob. Nikdo za toto bezpráví nebyl později potrestán. Poválečné vyšetřování směřovalo do ztracena a celá událost se stala tabu," vysvětluje historik. Tehdejší události popsala loni při pietním aktu jedna z pamětnic, Brigitta Gottmann. „Bylo to děsivé a nikdo netušil, kam až to může zajít. Moje babička v nářcích prchala z města. Tenkrát nám dětem říkali, že se sem zase vrátíme. Do tohoto krásného údolí Labe se vracím posledních třicet let a jsem vděčná, že to je možné,“ uvedla.Setkání v den výročí masakru – 31. července – se účastní zástupci rodáků německé národnosti a jejich potomků, tak i představitelé spolků a veřejného života.  Od jedenácté dopoledne je možné shlédnout při komentované prohlídce (v češtině i němčině) výstavu Naši Němci. Jedná se o stálou expozici v Oblastním muzeu Ústí nad Labem, kterou připravilo Collegium Bohemicum.  Vzpomínková akce začne 31. července 2026 ve 14. hodin v ulici U cukrovaru u pamětní desky připomínající české a německé oběti výbuchu muničního skladu. U desky budou položeny květiny a proneseny krátké proslovy. Vzhledem k rekonstrukci mostu Dr. Edvarda Beneše se v 15. hodin sejdou účastníci pietního shromáždění na ústecké straně pěší části železničního mostu. Pietní akt bude pokračovat v místě, kde bude umístěna dočasná připomínka masakru a kopie původní pamětní desky, která je v současnosti uložena v Oblastním muzeu Ústí nad Labem. Vzpomínková akce bude zakončena modlitbou a společným symbolickým odhozením květin do proudu řeky Labe.  Po zakončení jsou účastníci zváni ke společnému setkání u kávy.  Program:11.00 komentovaná prohlídka výstavy Naši Němci (Oblastní muzeum Ústí nad Labem, pořádá Collegium Bohemicum)14.00 setkání u pomníku v Krásném Březně, přesun na železniční most15.00 ekumenická modlitba na mostě, poté setkání na faře18.00 mše svatá v arciděkanském kostele, hlavní celebrant arcibiskup Stanislav PřibylMěsto Ústí nad Labem zajistilo letos na akci je autobus k přesunu z Mírového náměstí (odjezd 13:50) k cukrovaru, následně převoz tímto autobusem přímo ke schodům na most a pak i odvoz zpět na náměstí. . Plakátek v češtině (*.pdf) Plakátek v němčině (*.pdf) Ohlédnutí historika Michala Pehra (*.docx). Snímky zachycují loňské setkání připomínající osmdesáté výročí Ústeckého masakru s modlitbou P. Martina Davídka a Radka Nováka. 

Srpnové setkání Roku smíření v litoměřické diecézi se uskuteční v kapli sv. Josefa ve Svoru na Českolipsku. Ekumenickou bohoslužbu 8. srpna v 10.00 povede arcibiskup Stanislav Přibyl. Během Roku smíření stojí obvykle v centru pozornosti místa, jejichž válečné a poválečné osudy jsou už známé. Platilo to například o červnovém Pochodu Postoloprty-Žatec (účastníci uctili oběti největšího poválečného masakru civilních obyvatel před vražděním ve Srebrenici) či o pietním shromáždění a mši svaté za oběti i pachatele vražd v Ústí nad Labem (31. červenec).Střelba u drážního domkuStanislav Přibyl, který k připomínkám tohoto násilí a modlitbám za smíření zve, vybral společně s historiky i lokality méně známé, kde se odehrálo násilí v menším rozsahu. Právě na takových místech se totiž ukazuje děsivá realita konkrétních lidských příběhů. „V srpnu a v září 1945 se ve Svoru a okolí odehrály tragické události, které snad lépe pomohou porozumět té době,“ popisuje archivář litoměřického biskupství Martin Barus a přibližuje: „Klíčovým místem celého příběhu ve Svoru je strážní domek č. 18 při železniční trati z Nového Boru do Svoru, kde se tehdy dráha křížila se starou silnicí spojující tato dvě sídla. Od července 1945 tu sloužil Jindřich Beran. Společně s někdejším novoborským sklářem Jaroslavem Maštalířem, který se vydával za partyzána a chodil po okolí ozbrojený v jakési neurčitelné uniformě, a s několika dalšími mladíky využili tehdejší protiněmeckou atmosféru ke spáchání několika bezprecedentních činů.“ Dne 31. srpna 1945 zde zadrželi Elsu Seidlovou a Elfriede Wilhelmiovou, které byly již v červnu odsunuty z Nového Boru, kam se však chtěly tajně vrátit pro některé své věci. Měly být znovu dopraveny do českolipského internačního tábora, ale nedaleko zmíněného strážního domku byly obě zastřeleny. „Asistovali tomu – za nepšíliš zřejmých okolností – také tři vojáci novoborské vojenské posádky. V úterý 11. září pak byly u domku zadrženy Gertruda Hacklová, Marta Rebischová a Herta Pitschová, které tudy náhodou cestovaly. Protože dvěma z nim chyběly potřebné doklady, měly být také zastřeleny. Dvěma se však podařilo uprchnout a třetí byla několikrát znásilněna,“ uvádí Martin Barus.   V neděli 30. září 1945 pak byl v lese pod nedalekou horou Klíč zastřelen místní antifašista Josef Gube z Arnultovic u Nového Boru. Přesné okolnosti těchto násilných činů se nepodařilo do detailu rozkrýt ani soudnímu vyšetřování, které se rozeběhlo ještě na podzim 1945. „Je však zřejmé, že se jednalo o naprosto nevinné oběti, které mohly nanejvýš porušit místní zákaz vstupu do lesů pro německé obyvatele z něhož byl však Josef Gube vyňat,“ doplňuje Martin Barus.   Část obviněných v čele s Maštalířem a někdejšími novoborskými vojáky byla v roce 1947 zproštěna obvinění na základě zákona č. 115/1946 Sb., který anuloval jakékoliv trestné činy, které byly v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 spáchány na okupantech a jejich pomahačích. Na Jindřicha Berana, jeho ženu Milenu a další dva obviněné (Josefa Soju a Vladimíra Vonostránského) nebyl tento zákon uplatněn, a tak byli za násilné činy odsouzeni k mnohaletému trestu vězení. Bohoslužba ve Svoru bude tentokrát ekumenická a naváže na ni setkání se Stanislavem Přibylem, místními duchovními i představiteli veřejné správy. Místní chystají i drobné pohoštění. Plakátek (*.pdf).  Historický medailon poválečného dění ve Svoru od archiváře litoměřického biskupství Martina Baruse (*.docx).

Jakub Disman, první z dvacítky kandidátů jáhenství, kteří se chystají pro službu v litoměřické diecézi, přijal v pátek 24. července svěcení přímo ve farnosti, kde bude působit. Pouť v Kryštofově údolí na Liberecku tak měla letos nebývalý začátek. V předvečer „Údolské pouti“ zaplnili nazdobený dřevěný kostel sv. Kryštofa přátelé, rodina, kněží, jáhni a lidé z Kryštofova údolí a širokého okolí. Přišli doprovodit Jakuba Dismana v jeho rozhodnutí přijmout jáhenské svěcení a sloužit farnosti napříště nejen jako správce majetku, ale i duchovně. Cestu k jáhenství popsal Jakub Disman jako „dlouhou a klikatou“. Křest přijal krátce po svatořečení Anežky Přemyslovny, po střední škole šel studovat práva, ač chtěl vstoupit do semináře. „Ale ten plamínek povolání tam byl, vstoupil jsem do kláštera a studoval teologii. Zjistil jsem však, že klášter není moje cesta životem. Před dvěma lety jsem odpověděl na výzvu Stanislava Přibyla a přišel s nabídkou jáhenské služby,“ popsal. V Kryštofově údolí koupil už před lety chalupu a postupně se začal starat o kostel a byl ve farnosti ustanoven administrátorem ve věcech majetkových. Chalupu po čase prodal, přestěhoval se na faru, začal ji opravovat - a i svou civilní práci vykonával z Kryštofova údolí. Služba Kristova služebníka. „Jako biskup mám dnes premiéru. Poprvé světím jáhna. Je mezi námi několik dalších přátel a kamarádů, kteří se už druhý rok připravují a učí, co to znamená být jáhnem,“ uvedl svou promluvu arcibiskup Stanislav Přibyl, apoštolský administrátor litoměřické diecéze. V kázání připomněl, že jáhen není „církevní funkcionář“, ale je vysvěcený především ke službě. „Nebudeš ale patřit do běžného sektoru služeb,“ obrátil se na Jakuba Dismana, a doplnil: „Je to služba Kristova služebníka ve jménu Kristově lidem, ve kterých vidíme Krista. Ty nenabízíš lidský produkt, ale víru v Ježíše Krista, který si tě našel, povolal, dal ti nový život ve křtu a spasil tě. On je důvodem, proč tohle všechno děláš,“ připomněl arcibiskup a poukázal i na cenu, kterou má Jakub Disman v Božích očích: „Větší než všichni vrabci a spočítané jsou i vlasy na tvé hlavě. Bůh o nás má větší péči, než si vůbec umíme připustit. Dává nám obraz světa, v němž se jako zlatá nit táhne jeho láska k nám: stvořil nás, usiloval nás, vede nás k sobě a do Božího království,“ upozornil. Arcibiskup Přibyl také připomněl, že pokladem, o kterém má nejen nový jáhen, ale všichni pokřtění svědčit, je „víra v nádobě hliněné“. „Jsme nedokonalí jako ta nádoba – to proto, aby se ukázalo, že to co působí, je Boží moc, nikoliv naše schopnosti,“ připomněl. Stanisav Přibyl také zdůraznil, že jáhenské svěcení je víc než pověření církve: „Je to svátost spojená s milostí. Smysl této službě dává víra, tedy vztah, na kterém stojí: povolávajícího a povolaného. Přeji ti, Jakube, to stále vidět.“ Ustanovení v Kryštofově údolí. K majetkové správě teď Jakubu Dismanovi přibude ještě duchovní péče. Kromě Kryštofova údolí se nyní stará ve věcech majetku ještě o Hrádek, Chrastavu a další tři farnosti. Ty ale nyní předá knězi, který přijde do hrádeckého farního obvodu. „Jako jáhen budu sloužit právě v Kryštofově údolí a hned vedle je Liberec, kde bych měl být k ruce P. Františku Masaříkovi. Budu k dispozici tam, kde bude zapotřebí a kam mne ordináři pošlou,“ popsal nový jáhen. Po mši svaté čekal na Jakuba Dismana „hobl“, kterého se ujal biskup s kněžími a jáhny, kteří ho takto neformálně přijali „do party“. Slavnost uzavřelo sázení lip (lopaty se chopili Jakub Disman, arcibiskup Stanislav Přibyl, starostka Kryštofova údolí Jana Blažková a hejtman Libereckého kraje Martin Půta) a také oslava v místním hostinci, kam nový jáhen pozval všechny účastníky slavnosti.

Archeologové objevili v minulém týdnu na dohled od biskupské rezidence doklad neolitického osídlení Dómského pahorku. Jedinečný nález vydala Biskupská zahrada v Litoměřicích, která se během rozsáhlé rekonstrukce mění ve veřejný park. Jedním z největších překvapení archeologického průzkumu, který během prací na Dómském pahorku skončil ve středu 22. července, byl objev, který se týmu z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech podařil v samém závěru vykopávek. Poměrně hluboko pod povrchem nalezli hrob Kultury s vypíchanou keramikou, který je více než šest tisíc let starý. Název této éře dala výzdoba keramiky, která je tvořená jemnými vpichy. „Vedle kosterních pozůstatků jedince mužského pohlaví zesnulého ve věku asi patnácti let, v hrobu leželo celkem dvanáct nádob, z nichž některé jsou dochované ve skvělém stavu. U sebe měl také broušenou kamennou sekeru. V keramice jsou zlomky kostí, o nichž nevíme, jestli je to pozůstatek žárového pohřbu nebo obsahuje nějaké další milodary,“ popisuje archeolog Milan Sýkora. Podle jeho slov se jedná o nebývalý unikát, protože jak řekl, „takto vybavený hrob ve střední Evropě v podstatě neznáme“. Nález nyní čeká základní laboratorní vyšetření. Proběhne antropologický průzkum pozůstatků a je zapotřebí určit i obsahy nádob. „Může tam být pyl a další organické pozůstatky, které nám prozradí něco o tehdejším prostředí – jaká tu byla vegetace, co bylo pěstované. Pak vše poputuje do zdejšího muzea a jsme dohodnutí, že nálezy převezme do stálé expozice,“ přibližuje Milan Sýkora. S biskupstvím jsou archeologové domluvení, že po skončení průzkumu připraví společně výstavu. Pod zemí v lokalitě Dómského náměstí i Biskupské zahrady nalezl tým odborníků celou řadu předmětů, které ukazují kudy kráčela historie i lidé, kteří tento prostor obývají už od pravěku. Více informací v článku z konce června.. Průzkum je součástí obnovy veřejného prostu na Dómském náměstí i přebudování přilehlé zahrady v park. K opravám financovaným mj. z fondů Evropské unie, se na konci léta připojí i rekonstrukce interiéru katedrály sv. Štěpána. Snímky Milan Sýkora.

V pátek 24. července v 18.00 přijme v kostele sv. Kryštofa v Kryštovově údolí (Liberecko) jáhenské svěcení Jakub Jan Disman. Jeho povoláním je advokacie i správa majetku farností. Nyní k tomu přibude i jáhenská služba. Co vás přivedlo k jáhenskému svěcení, proč chcete sloužit církvi jako jáhen?. Můj první kontakt s církví a vlastně i téma služby v církvi přišlo v předškolním věku. To jsem chodil v Litoměřicích s babičkou na plovárnu přes Dómské náměstí. Babička mi tenkrát říkala: „ne aby tě napadlo být knězem, oni nemůžou mít děti, víš“. Zůstalo mi to v paměti, ale úplně jsem se podle toho nezařídil. Když byla na samém začátku devadesátých let svatořečena Anežka Přemyslovna, nechal jsem se pokřtít. No a po střední škole jsem chtěl jít studovat teologii a vstoupit do semináře. Tatínek mi to zatrhl, možná přesněji nedoporučil, a tak jsem šel studovat práva a toulal se světem. Ale ten plamínek tam pořád byl. Vstoupil jsem proto do kláštera, kde jsem ale zjistil, že to není moje cesta životem. No a pak jsem přišel za Stanislavem Přibylem s nabídkou jáhenské služby. Po studiu a přípravě teď přijmu svěcení v kostele v Kryštofově údolí, kde už žiju a budu působit. A do Kryštofova údolí vás zaválo co?. Koupil jsem tam chalupu, začal tam chodit do kostela, a když pak paní kostelnici táhlo už mnoho let, začal jsem se starat o kostel. Byl jsem tam ustanoven administrátorem farnosti ve věcech majetkových. A teď ve mne dozrálo rozhodnutí dojít až k jáhenskému svěcení. Už žijete na faře?. Jezdil jsem tam na chalupu a bydlel v Praze, kde vykonávám advokacii, zkrátka mám civilní povolání. Covid mne naučil, že nemusím být přímo v hlavním městě, ale že jsem schopný pracovat z „Kryštofáku“, tak jsem začal na chalupě bydlet víceméně natrvalo. Pak jsem chalupu prodal a začal žít na faře a opravovat ji. Jaké je a bude vaše církevní pověření?. Prostě služba. K majetkové správě přibude ještě duchovní péče. Kromě Kryštofova údolí spravuji nyní ve věcech majetku ještě Hrádek, Chrastavu a další tři farnosti. Ty ale nyní předám knězi, který přijde do hrádeckého farního obvodu. Předpokládám, že jako jáhen budu sloužit právě v Kryštofově údolí a hned vedle je Liberec, kde bych měl být k ruce P. Františku Masaříkovi. Budu k dispozici tam, kde bude zapotřebí a kam mne ordináři pošlou. Co pro vás vlastně znamená to jáhenské svěcení na cestě životem, kterou jste načrtnul: od varování babičky na Dómském náměstí přes klášter, právnickou kariéru právě až k té církevní službě?. Vrátil jsem se před nedávnem z osmidenních ignaciánských exercicií, které vedl P. František Hylmar. Ukázalo se mi při nich, jak se mé povolání táhlo jako pověstná nit po všech těch klikatých stezkách a cestách. Prožívám radost od arcibiskupova telefonátu: „tak ano, počítej se svěcením, bude to 24. července – předtím ještě musí být udělení lektorátu a akolytátu a duchovní cvičení“. Uvědomil jsem při exerciciích, že můj život k tomu celou dobu směřoval. A najednou to začalo být úplně reálné. Jak o mne řekl otec Stanislav při udílení akolytátu v Jablonném: „jde do tuhého“.  Po exerciciích se mi vlastně ulevilo, protože jsem tam jel s rozechvěním, jestli jsem toho hoden, jestli to není pro spoustu jiných vzdělanějších a zbožnějších. Něco ve mně během toho týdne uzrálo: ano, jsi k tomu volán a neboj se. A jaké jsou vaše rodinné poměry?. Žiju sám. Od té doby, kdy jsem vstupoval do toho kláštera, tak ač jsem nesložil věčné sliby, od počátku jsem cítil, že celibát je forma života pro mne – a tak se toho držím.

Letošní Pouť rodin litoměřické diecéze do Jablonného v Podještědí (29. srpna) bude mít novou podobu. Vedle mše svaté, kterou bude sloužit arcibiskup Stanislav Přibyl, chystají organizátoři společně s duchovní správou, dominikány a dominikánkami doprovodný program (nejen) pro rodiny. Diecézní pouť rodin litoměřické diecéze se letos uskuteční v samém závěru prázdnin – tedy 29. srpna. „Srdečně zvu všechny rodiny z celé diecéze i odjinud. Bude to skvělá příležitost poděkovat u sv. Zdislavy za léto a prosit o Boží požehnání do nového školního roku. Můžeme v Jablonném společně něco hezkého prožít a také se dozvědět,“ vzkazuje apoštolský administrátor diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Po mši svaté (začátek v 10.00) se chystá několik novinek.  Nejprve bude čas pro oběd formou pikniku. „V zahradě bude připravený oheň pro opékání buřtů a před bazilikou také stánek s drobným občerstvením,“ popisuje P. David Horáček, biskupský delegát pro pastoraci.   Po obědě přijde na řadu přednáška a beseda pro rodiče i prarodiče. Do Jablonného zavítá P. Pavel Pola s tématem „Když naše děti nežijí tak, jak jsme si představovali“. P. Pavel Pola je kněz, teolog, člen Řádu bosých karmelitánů a rektor kostela Pražského Jezulátka. Vede kurzy kontemplativní modlitby a věnuje se duchovnímu doprovázení. Jeho přednáška otevírá náročné téma, jak se vyrovnat se situací, kdy děti nebo vnoučata opouštějí cestu víry a vydávají se do života po jiných „stezkách“. Dospělí budou mít v té době čas i prostor, protože během přednášky bude pro děti v klášteře připravený samostatný program (podle věku a každá skupina s průvodcem). Celé rodiny se posléze mohou vypravit na poznávací stezku přírodou do Mokřad (asi 2,5 km) a získat malou odměnu za splnění všech úkolů. Celý program uzavřou v 16.00 chvály a závěrečné poutnické požehnání. „Pro ty, kdo by zůstali až do večera platí ještě pozvání dominikánů na nešpory, které začínají v 18 hodin,“ doplňuje P. Horáček. Sestry dominikánky nabízejí možnost pronajmout si pokoj v Poutním domě sv. Zdislavy a zůstat do druhého dne. Ještě mají k dispozici několik volných míst. Je proto nutné se co nejdříve ozvat na e-mail host.zdislava@op.cz. Plakátek (*.pdf).

Pro zájemce o téma synodality v církvi připravila Katedra systematické teologie Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ve spolupráci s Radou pro synodalitu při České biskupské konferenci nový online předmět, který nabídne vzdělání i podrobnější vhled. Cílem kurzu Synodální proměna církve: teologické principy a církevní praxe je seznámit zájemce s teologickými principy synodální ekleziologie tak, jak jsou rozvíjeny v teologii i praxi katolické církve. Prostřednictvím dílčích témat budou do širší teologické diskuze zasazeny aktuální události, jimiž jsou Synoda o synodalitě (2021–2024) a její současná realizační fáze (2025–2028). Synodální ekleziologie je pojetí církve, které zdůrazňuje, že celý Boží lid společně rozlišuje, naslouchá a nese odpovědnost. Vychází z přesvědčení, že církev je společenství putující v dialogu, kde se autorita vykonává jako služba a rozhodování je plodem společného naslouchání Duchu svatému. Online předmět se uskuteční v zimním semestru 2026/2027 formou čtyř 90minutových online seminářů (přednášky a diskuze se zapojením odborníků). Předmět je určený jak studentům bakalářského a navazujícího magisterského studijního programu Teologie online, tak i ostatním zájemcům.Program(přednášky začínají vždy v 18 hodin)7. října 2026: Humanitní a historicko-teologický kontext Martin Maďar, Synodalita jako kreativní recepce 2. vatikánského koncilu Cyril Dunaj, Církev vztahová: intersubjektivní a dialogické pojetí lidské osoby a církevního společenství14. října 2026: Subjekty synodality Ján Kotlarčík, Křestní identita a její projev v sensus fidei fidelium: křest jako základ synodální eklesiologie Prokop Brož, Subjekty synodality: spoluúčast a spoluodpovědnost všech v poslání církve18. listopadu 2026: Struktury synodality Josef Mikulášek, Církev jako communio ecclesiarum Petr Hruška, Synodální procesy a struktury v místní církvi2. prosince 2026: Synodalita jako forma mentis křesťanství Adéla Muchová, Spirituální prameny synodality Tomáš Halík, Synodalita a poslání církve ve světěPřihláškyZájemci z řad veřejnosti se přihlašují na odkazu zde (do 30. 9. 2026): https://forms.gle/6SbKWsYijJ8uv3na6.Studenti UPOL si online kurz zapisují ve STAGu jako volitelný předmět (do vyčerpání kapacity).(zdroj: CMTF UPOL).

Okresní soud v Litoměřicích projedná návrh na rehabilitaci kardinála Štěpána Trochty, někdejšího litoměřického biskupa, kvůli jeho internaci v období od 19. července 1950 do 16. ledna 1953. V té době byl donucen komunistickou státní mocí pobývat v izolaci ve své biskupské rezidenci. Zatímco rozsudek v politickém procesu za „velezradu a spiknutí“, kterým kardinála Trochtu komunistické soudy poslaly do vězení, byl zrušen v roce 1968, česká justice se dosud nezabývala předcházející nezákonnou internací někdejšího litoměřického biskupa. Změnit se to rozhodl Jan Kratochvil, ředitel Muzea českého a slovenského exilu a emigrace 20. století a advokát Lubomír Müller, kteří s tímto podnětem přišli. „Štěpán Trochta byl letitým osobním přítelem naší rodiny. Můj otec byl náčelník Junáka a litoměřický biskup nejvyšším duchovním rádcem této organizace. Dědeček s otcem také založili po dohodě s Trochtou ,katolického Junáka‘. Osobně jsem pana kardinála potkal v době uvolnění poměrů, velmi jsem si ho vážil a považuji za důležité očistit jeho jméno i touto cestou,“ popisuje Jan Kratochvil. Státní zástupce JUDr. Jan Jakovec si v reakci na tento podnět vyžádal od Policie ČR, Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, Služby kriminální policie a vyšetřování provedení šetření v archivních materiálech a na základě těchto údajů shledal podnět důvodným. Již také podal (30. 6.) návrh na soudní rehabilitaci Štěpána Trochty kvůli nezákonnému zbavení osobní svobody v období července 1950 do ledna 1953. Trochta nebyl v té době trestně stíhán, a přesto byl omezený na svobodě a nucen pobývat v tzv. internaci. Teprve posléze byl formálně zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen do vězení. Návrh projedná Okresní soud v Litoměřicích. Termín jednání zatím nebyl stanoven. „Janu Kratochvilovi jsem za jeho iniciativu vděčný a děkuji. Pevně věřím, že bude jméno Štěpána Trochty, mého předchůdce v Litoměřicích, očištěno soudní cestou i v případě internace,“ ocenil apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Se soudními rehabilitacemi začali Jan Kratochvil s JUDr. Lubomírem Müllerem u kněze Josefa Toufara a dalších lidí v jeho okolí, které postihla nespravedlnost komunistického režimu. Podobně postupovali u kardinála Josefa Berana nebo arcibiskupa Josefa Karla Matochy. Posledně jmenovaného rehabilitoval olomoucký okresní soud teprve na začátku letošního června. Někdejší pastýř olomoucké arcidiecéze byl bez právního podkladu vězněn v rezidenci tamního arcibiskupství od Velikonoc 1950 až do své smrti. Pod stálým dohledem Státní bezpečnosti tam prožil jedenáct let svého života.Štěpán Trochta (1905–1974), salesián a od roku 1947 litoměřický biskup, byl jedním z pronásledovaných představitelů české katolické církve 20. století. Po válce, během níž prošel nacistickými věznicemi a koncentračními tábory, se stal jednou z klíčových osobností poválečné obnovy církve. Komunistický režim jej však brzy zařadil mezi „nepřátelské osoby“. Od roku 1949 byl postupně izolován a internován ve své biskupské rezidenci a nesměl vykonávat svůj úřad. V roce 1953 byl zatčen a po roční vyšetřovací vazbě odsouzen v politickém procesu za velezradu a spiknutí, dostal trest 25 let vězení. Byl držen v nejtěžších věznicích komunistického Československa, kde pracoval v těžkých podmínkách, což se podepsalo na jeho zdraví. Věznění trvalo do amnestie v roce 1960, po níž směl pracovat jen jako dělník a zůstal pod dohledem StB. Teprve v roce 1968 byl rehabilitován a mohl se vrátit do čela litoměřické diecéze. Papež Pavel VI. jej roku 1969 jmenoval kardinálem, což režim interpretoval jako nežádoucí posílení jeho autority. Trochta zemřel 6. dubna 1974 na cévní mozkovou příhodu po zdravotním kolapsu následujícím po návštěvě opilého církevního tajemníka. 

Co to znamená být pečovatelem? Celorepublikově ojedinělý projekt Charitní pečovatelské služby Chomutov, který představuje žákům a studentům péči o seniory a osoby se sníženou soběstačností zvítězil v celostátní soutěži Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR (APSS ČR). „Je to velký úspěch Charitní pečovatelské služby Chomutov. Získané ocenění je nejen uznáním kvalitní práce celého chomutovského týmu, ale potvrzuje také význam inovativních přístupů v sociálních službách. Je to skvělý a potřebný způsob, jak dětem a mladým lidem pomáhat poznat nejen naši práci, ale posílit solidaritu a vzájemnou pomoc napříč generacemi,“ uvedla Adéla Švecová, ředitelka Diecézní charity Litoměřice, která je provozovatelem chomutovské pečovatelské služby. Program probíhá formou praktických workshopů přímo ve školách, komunitních centrech i na akcích v Ústeckém kraji. Děti a mladí lidé se dozvídají, jaké jsou základní potřeby člověka odkázaného na pomoc druhých, jak fungují kompenzační pomůcky a proč je při péči důležitá trpělivost a ohleduplnost. Součástí workshopu jsou také ukázky jednoduchých pečovatelských úkonů přizpůsobených věku účastníků. Velký zájem vzbuzuje figurína „Toník“, na níž si mohou vyzkoušet například prevenci proleženin nebo správné polohování. Charita tímto způsobem nejen vzdělává v praktických pečovatelských disciplínách, ale otevírá také prostor k diskusi o lidské důstojnosti, hodnotě stáří, o úctě k nemocným a o tom, jak může i drobná pomoc zlepšit život člověka v náročné situaci. Projekt tak originálním způsobem přibližuje dětem a mladým lidem význam pomoci druhým a přispívá k odbourávání předsudků spojených se stářím a péčí o potřebné. „Zároveň pomáhá formovat pozitivní vztah k sociálním službám a může být inspirací pro budoucí generace pečovatelů,“ doplňuje Adéla Švecová. Na závěr programu získávají žáci a studenti osvědčení o absolvování. Odbornou porotu zaujal tento celorepublikově ojedinělý workshop v rámci prestižní soutěže Cena inovace v sociálních službách. Charitní pečovatelská služba Chomutov zvítězila v kategorii Péče v sociálních službách. Cenu každoročně vyhlašuje a organizuje APSS ČR ve spolupráci se všemi kraji České republiky a za podpory Ministerstva práce a sociálních věcí. Diecézní charita Litoměřice nabízí zdarma program školám i dalším institucím v celém regionu severních Čech. Snímky Diecézní charita Litoměřice.

Papež Lev XIV. jmenoval dnes v pravé poledne biskupem v Eichstättu (Německo) Mons. Christiana Würtze, dosavadního titulárního biskupa Germania di Dacia a pomocného biskupa arcidiecéze Freiburg im Breisgau. Své blahopřání novému biskupovi do Eichstättu zaslal apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl: „Velmi mě těší, že naše partnerská diecéze Eichstätt má po více než roce čekání opět svého pastýře. Jmenovanému biskupovi Christianu Würtzovi přeji mnoho sil, Boží požehnání a dary Ducha svatého pro jeho službu a těším se na další spolupráci a přátelství mezi našimi diecézemi,“ uvedl Stanislav Přibyl.  Zároveň Christiana Würtze požádal o modlitby za svého nástupce, nového litoměřického biskupa.  Nový biskup v Eichstättu navazuje na svého předchůdce Gregora Marii Hankeho, který 8. června 2025 rezignoval na svůj úřad. Jmenování bylo oznámeno na slavnost zakladatele diecéze, svatého Willibalda. Christian Würtz se stává 83. biskupem Eichstättu. Termín uvedení do úřadu zatím není stanoven. „Na svůj nový úkol se těším,“ řekl budoucí eichstättský biskup v první reakci pro diecézní FB profil. „Je krásným řízením, že mé jmenování přichází o svátku svatého Willibalda, patrona diecéze Eichstätt. Doufám, že budu moci uplatnit své zkušenosti a schopnosti také v Eichstättu při budování Božího království a že budu smět kráčet spolu s lidmi zde. Děkuji papeži za důvěru, kterou ve mne vložil, a těším se na to, až poznám lidi v diecézi.“Kdo je nový eichstättský biskup?Christian Würtz se narodil 31. května 1971 v Karlsruhe. Získal titul v oboru práva na státní univerzitě v Heidelbergu. Po vstupu do semináře Collegium Borromaeum ve Freiburgu studoval filozofii a teologii na univerzitách ve Freiburgu a Würzburgu; následně získal doktorát in utroque iure (v obojím právu). Na kněze byl vysvěcen 14. května 2006 a byl inkardinován do arcidiecéze Freiburg im Breisgau. V prvních letech po svěcení byl farním vikářem v Gammertingenu (2006–2008); doktorát z teologie získal na univerzitě ve Freiburgu (2011); farářem obvodu Vorderes Kinzigtal St. Pirmin byl v letech 2011 – 2019, působil jako farář a kanovník v duchovní správě freiburské katedrály, byl soudcem Metropolitního tribunálu ve Freiburgu (2013–2019) a farářem farnosti Freiburg-Mitte. Dne 26. dubna 2019 byl jmenován titulárním biskupem Germania di Dacia a pomocným biskupem Freiburg im Breisgau; biskupské svěcení přijal 30. června téhož roku. V rámci Německé biskupské konference je členem pastorační komise a komise pro charitativní otázky. Dosud působil také jako rektor kněžského semináře Collegium Borromaeum ve Freiburgu a jako biskupský vikář pro vysoké školy. Diecéze EichstättDiecéze Eichstätt leží v srdci Bavorska a se svými zhruba 6 025 km² patří k menším z 27 německých diecézí. V diecézi žije něco přes jeden milion obyvatel, z toho se třetina hlásí ke katolické církvi. Založena byla v polovině 8. století, přesný rok není známý. Prvním biskupem byl svatý Willibald. Spolu se svou sestrou svatou Walburgou patří k zakladatelským postavám této diecéze. Snímek Vatican News