Diecézní centra

Vzpomínáte si na ten pocit před nejtěžší zkouškou v životě? Sedíte na chodbě, před vámi už všichni vyletěli a vám buší srdce až v krku. Umírání a strach ze smrti jsou tomu v něčem hodně podobné. Provází je obrovská nejistota, kdy a jak to přijde, ale zároveň jedna neúprosná jistota: pohřební rubáš nemá kapsy. Všechno, co jsme nashromáždili, a všechny věci, kterými jsme se obklopili, tady jednou necháme.

Když se dnes podívám do zrcadla, vnitřně se pořád cítím jako čerstvý pětadvacetiletý absolvent. Jenže v občance mám pětapadesát. To znamená, že tu delší polovinu pozemského života mám dost možná za sebou. Co s tím? Máme se třást strachem, nebo to zkrátka vzít třeba jako nějaké další stěhování?

V dnešním videu se s vámi chci podělit o to, proč je víra ve vzkříšení a věčný život naprosto přirozená věc zakódovaná v každém z nás a proč bychom si – podle mých oblíbených Cimrmanů – měli aspoň na ty pohřby zase začít chodit.

Jak prožíváte dušičkový čas vy? Je pro vás návštěva hřbitova spíš tichou samotou a vzpomínáním, nebo příležitostí sejít se s rodinou? A chodíte ještě na pohřby svých známých? Napište mi své zkušenosti do komentářů, rád si je přečtu.

Pokud vám toto zamyšlení přineslo do duše trochu pokoje a naděje, budu moc vděčný za odběr kanálu, lajk i sdílení mezi vaše blízké. Pamatuji na vás i vaše zesnulé v modlitbě. Sám se chystám uctít památku zesnulých na Vyšehradě – a pokud se tam potkáme, budu moc rád.
Požehnané dny!