Slovo Mgr. Jana Hedvíka ke katechetům
6. října 2020
Když jsem se naposledy viděl s otcem generálním vikářem Martinem, požádal mě o krátký text úvodu na nové webové stránky pro katechety. Zeptal jsem se, jestli má na mysli nějaké specifické téma. Odvětil - něco jednoduchého… a měl pravdu. Komplikovaně a složitě umíme mluvit téměř všichni. Na to nepotřebujete zvláštní nadání. Jen opravdoví mistři svého oboru dokáží hluboká a závažná témata vysvětlovat jednoduchým způsobem. Složitý a komplikovaný výklad – nejen učitele – odkazuje na vlastní nepoznání a zároveň je zbraní těch, kteří chtějí zmást posluchače, zatajit jim skutečné postoje a mínění. Těchto novodobých sofistů v této prapodivné době převyprávěné historie a tekutých hodnot, jako by přibývalo. S obdivem myslím na papeže Benedikta XVI. a na Michaela J. Sandela, amerického politického filosofa, profesora na Harvard University. Byli jsme povoláni na vinici Páně. Nejsme jejími autory ani vlastníky. Jsme služebníci, kteří sázejí a zalévají a prosí Pána o milost růstu těch, kteří nám byli svěřeni. Jak to říkají církevní Otcové, předáváme to, co jsme sami přijali. V tom – a pouze v tom – se nachází svoboda těch, kteří byli povoláni k výuce křesťanské věrouky, k hlásání slova. Říkám to proto, (jako liberální konzervativec), že jednou ze současných model je změna. Nereagovat na zlo, být pouhými diváky, je stejně tak nebezpečné jako snaha neustále (a často bez náznaků prozíravosti), otáčet kormidlem. České školství je toho dobrým příkladem. Přes nákladná „nóva“ státních maturit se suneme na počátek dobré, důstojnější (a lacinější) cesty. Činit nauku našeho Pána přístupnou je povinností každého učitele křesťanského náboženství a v tomto slova smyslu je hledání nových přístupů na místě. Je však nepřijatelné svévolně měnit podstatu řečeného (Gal 1,8). Nejsme majiteli Slova, ale jeho služebníky. Kraj, ve kterém žijeme, je přenádherný, básnický, ale také zraněný v lidských srdcích. Mnozí (dle mého úsudku většina) z těch, ke kterým jsme byli posláni, trpí tzv. Stockholmským syndromem. Nakonec, mám s ním osobní zkušenost. Jsou v situaci zotročených obdivujících své (svého) zotročitele. Je to podivná forma temné identity, které je velmi těžké se vzdát. Lidé, kteří jsou na této hranici, protékající lidským srdcem, mají pocit, že vzdáním se temnoty přicházejí o sebe sama a nemají odvahu přijmout nový život. V jistém slova smyslu mají pravdu, vždyť spolu s Kristem jsme skutečně zemřeli… Je třeba se modlit, aby se otevřela jejich srdce, aby Pán uzdravil oči a dotklo se jich Slovo. Právě v této době vyhroceného zmatení jazyků a významů pojmů (2 Te 2,1 – 17) je modlitba doslova jediným způsobem přípravy pro možnou evangelizaci. Slovy Gandalfa z knihy J. R. R. Tolkiena, nejsme žádní pouťoví kouzelníci. Nebyli jsme povoláni k podomnímu prodeji tretek ani k psychologickým manipulacím. Říkám to proto, že se my křesťané dostáváme při hlásání slova do stavu podivné defenzívy, jako bychom se měli skoro stydět za tu opovážlivost, že mluvíme o Bohu. Svět nás – jakžtakž – nechá provozovat školy, charitu… tomu trochu rozumí, ale to s tím Bohem… Stejně jako může být nevhodná volba času pro přímé hlásání slova, je víc než zavádějící ohýbání věrouky pro to, aby byla stravitelná, aby se nikoho nedotkla. A taky se nedotkne – ani lidského srdce! Ne, nemusíme být ostýchaví a skoro se omlouvat za možnost hlásat slovo života stojící u počátku nejen vesmíru a stvořeného života, ale zvláštním a specifickým způsobem i evropské kultury. Čerpáme z nevyčerpatelné studnice, ze zřídla života, nejen pro skupinku „podivných“ skrývajících se v přítmí kostela. Byli jsme povoláni k hlásání pravdy ne v smyslu samozvané a ničící ideologie, nýbrž ve smyslu identity člověka a lidského společenství, ne ve smyslu pravdy politické, ale ontologické a především duchovní, které nejde o úspěch v politické soutěži, nýbrž o ochranu a zachování skutečného lidství, které je bez Boha nejen nemyslitelné, ale také neuskutečnitelné. Učme v kontextech celé kultury. Bořme uměle vytvořené bariéry otce lži, že stvoření je něco Bohu nepřátelského, že víra stojí proti racionalitě a proti přírodním vědám. Vždyť největší osobnosti lidské kultury a vědy reflektovaly fundament, z něhož vychází vše, co v pravdě jest. Ať už jde o M. Plancka, Einsteina či Platona atd. Přeji nám všem, abychom se nepodobali kulisám v divadle, které naznačují, ale nejsou. Jak řekl Svatý otec František: „Karneval skončil“. To, jestli skončil i v našich srdcích, se ukáže na konci dějin. Přeji Vám i sobě, abychom byli shledáni Kristu podobnými, abychom Ho viděli takového, jaký je, neboť jeho jméno zní: Jahve je spása.
Mgr. Jan Hedvík + jáhen