Homilie biskupa při loučení s litoměřickou diecézí

Vážený pane nuncie, spolubratři kněží a jáhnové, bratři a sestry,

Dva roky mé služby v litoměřické diecézi se naplnily a Pán mě nyní volá k nové službě v Praze. Nechápu to ovšem jako konec, ale spíše jako přechod, asi jako když učedníci na jezeře přeplouvali na druhý břeh, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu. Vypadá to, že Boží slovo, které jsme právě slyšeli, nám dává klíč k porozumění této chvíli.

Ve Skutcích apoštolů vidíme, jak církev roste, ale zároveň naráží na konkrétní obtíže. Apoštolové nezavírají oči před napětím, ale hledají řešení, které je zakořeněné v Duchu Svatém, když se rozhodují: „Vyberte ze svého středu sedm mužů … plných Ducha a moudrosti“ (Sk 6,3). Služba v církvi naštěstí není nikdy dílem jednotlivce. Je to společná cesta, kde každý máme své místo a své poslání. A já tu nejsem jediný povolaný, povolání žít v církvi a pro církev máme my všichni pokřtění.

Když se ohlížím za uplynulými dvěma lety, vidím litoměřickou církev živou, ačkoli je často považována za skomírající, církev nesenou mnoha lidmi, kteří žijí svou víru a slouží – často tiše, skrytě, ale věrně. Vidím vás kněze, jáhny, řeholníky a řeholnice, rodiny, mladé i starší, kteří nesete odpovědnost spolu s biskupem za evangelium v této diecézi. A za to dnes chci poděkovat, poděkovat Bohu a vám.

Žalm nám připomněl, že „Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí“ (Žl 33,18). Ano, není to naše síla a naše schopnosti, které drží církev pohromadě, ale Boží moc a milosrdenství. Kolikrát jsme to mohli zakusit v těžkostech, v nejistotách nebo v otázkách, na které jsme neměli hned odpověď. Ale Pán nás přesto vedl.

Evangelium nás přivedlo na rozbouřené moře. Učedníci jsou v temnotě, vítr je proti nim, a Ježíš není viditelně přítomen. To je velmi aktuální obraz našeho života i života naší místní církve. I my přece někdy zakoušíme, že plujeme či jdeme proti větru, že noc je dlouhá a že Kristus nepřichází.

A přece přichází. Kráčí po moři, tedy po tom, co nás ohrožuje, a říká: „To jsem já, nebojte se!“ (Jan 6,20). To je slovo, které vám chci dnes zvěstovat a které si odnáším i do nové služby. A je věru čeho se bát…

Ale opravdu, nebojme se. Nebojme se toho, co se děje ve světě a co nás děsí, nebojme se církve, která se mění. Nebojme se výzev, které přicházejí. A nebojte se ani slabosti, ať už vlastní nebo slabosti církve, protože Kristus je Pánem nad rozbouřeným mořem i nad našimi slabostmi.

Přátelé, dnes neděkuji jen za uplynulý čas. Děkuji totiž současně za víru, která má budoucnost. Litoměřická diecéze má své poslání, svou krásu i své kříže. Ale především má Krista, který ji vede a proto má budoucnost.

Prosím vás, abyste zůstali věrní modlitbě a službě slova, tak jak to činili apoštolové, otevření Duchu Svatému, který stále povolává nové služebníky. Povolá i nového biskupa, až přijde čas, a dá Bůh, že to bude dobrý biskup. Proto mohu přijmout novou službu bez obav a s vděčností.

Prosím vás, modlete se za mě, jako já se modlím za vás. Abychom všichni, ať už na jakémkoli místě, dokázali slyšet Kristův hlas: „To jsem já, nebojte se!“ – a s důvěrou pokračovali na cestě, kterou nám ukazuje.

Prosím vás také o díkůvzdání a modlitbu za zde přítomného pana nuncia. Udělal pro církev v České republice mnoho, nyní se s námi pomalu loučí a odchází na misi, která nebude snadná. I pro něho mohou být osvobozující Ježíšova slova: „Nebojte se“. Kristus je přítomný na celém světě a církev nezná hranice. Nemusíme se tak loučit jako ti, kdo už se neuvidí, ale budeme spojeni skrze toho, který slíbil, že s námi zůstane po všechny věky až do konce světa. 
Amen.

† Stanislav Přibyl, CSsR, administrátor litoměřické diecéze