Homilie Stanislava Přibyla z Diecézní pouti rodin 2026: Nevzdávejme to!

Milé rodiny, milí rodiče, děti, prarodiče, bratři a sestry,

přicházíme dnes na pouť do Jablonného, k místu, které je neodmyslitelně spojeno se svatou Zdislavou. Přicházíme k ženě, která byla manželkou a matkou, která znala radosti i starosti rodinného života. Nebyla svatá proto, že by utekla před obyčejným životem. Stala se svatou právě uprostřed něho – uprostřed rodiny, vztahů, povinností, starostí o druhé, uprostřed světa, který rozhodně nebyl klidnější než ten náš.

A právě zde dnes slyšíme evangelium o Svaté rodině. Možná bychom čekali idylický obraz: Maria, Josef a dítě Ježíš v tichém nazaretském domě. Místo toho slyšíme něco úplně jiného: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a uteč do Egypta.“ Rodina na útěku. Rodina, která neví, co bude zítra. Josef musí opustit domov a práci. Maria se musí vydat s malým dítětem do cizí země. A Ježíš, Boží Syn, začíná svůj pozemský život jako ohrožené dítě.

To je možná první důležitá zpráva dnešní pouti: Bůh nevstoupil do ideální rodiny. Vstoupil do skutečného rodinného života.

Proto se nemusíme stydět za to, že ani naše rodiny nejsou dokonalé. Každá rodina si nese svůj příběh. Někde jsou starosti o děti, jinde o rodiče. Někde se lidé potýkají s nemocí, jinde s nedostatkem času, s únavou, s finančními starostmi. Někde bolí vztahy mezi manžely, někde vztahy mezi generacemi. Někde se lidé mají rádi, ale neumějí si to už říci. Někde se dlouho čeká na odpuštění.

A právě do takových rodin chce přijít Kristus.

Svatá rodina nám totiž není dána jako nedosažitelný obrázek dokonalosti. Je nám dána jako cesta.

Podívejme se na svatého Josefa. V dnešním evangeliu neřekne ani jedno slovo. Ale třikrát slyšíme něco důležitějšího: vstane a udělá, co je třeba. „Vstal, vzal v noci dítě i jeho matku a odebral se do Egypta.“ Později znovu vstane, vezme dítě a jeho matku a vrací se.

Kolik takových Josefů je i dnes mezi námi! Otců a matek, kteří ráno vstanou a prostě dělají, co je třeba. Připraví snídani, odvezou děti do školy, jdou do práce, večer řeší úkoly, nákupy, účty, nemocné rodiče. Někdy unavení, někdy bez velkých slov a bez potlesku.

Možná právě v tom je velká část svatosti rodiny: vstát a udělat z lásky to, co je právě třeba.

Podobně žila svatá Zdislava. Její svatost nebyla oddělena od jejího manželství a mateřství. Naopak. Právě skrze svůj domov se učila vidět potřeby druhých. Její srdce se nezavřelo za dveřmi vlastního domu, ale otevřelo se nemocným, chudým a těm, kdo potřebovali pomoc. Rodina pro ni nebyla pevností, která se chrání před světem, ale místem, odkud láska vychází ven.

První čtení ze Sirachovcovy knihy nám připomíná ještě jednu důležitou věc: rodina spojuje generace. Mluví o úctě k otci a matce. A říká dokonce: „Synu, ujmi se svého otce, když zestárne.“ To je velmi aktuální slovo.

Rodina není jen tatínek, maminka a malé děti. Rodina je příběh několika generací. Jsou v ní děti, rodiče, prarodiče, někdy i praprarodiče. Jsou v ní ti, kteří už potřebují pomoc, a ti, kteří ji mohou nabídnout.

Žijeme ve společnosti, která velmi oceňuje výkon, rychlost, samostatnost a úspěch. Bible nám ale připomíná jinou hodnotu člověka. Člověk má cenu i tehdy, když už není výkonný. I když potřebuje pomoc. I když stárne. I když desetkrát vypráví stejný příběh. I když už nedokáže všechno, co dokázal dříve.

A děti se učí vztahu ke stáří především tím, jak vidí své rodiče zacházet s prarodiči.

Stejně tak se učí víře. Nestačí jim pouze říkat, že mají chodit do kostela a modlit se. Potřebují vidět, že víra něco znamená pro nás. Že se umíme zastavit. Že dokážeme poděkovat. Že umíme prosit o odpuštění. Že se modlíme nejen tehdy, když je zle. Že neděle je opravdu jiným dnem než ostatní.

Žalm dnes říká: „Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách.“ Neříká: blaze tomu, komu se všechno podaří. Blaze tomu, jehož děti nikdy nezlobí. Blaze manželům, kteří se nikdy nepohádají. Blaze rodině, která nemá žádné problémy.

Rodinné štěstí tedy není život bez problémů. Je to společná cesta. Někdy krásná a lehká, někdy obtížná. Někdy se jde rychle, někdy velmi pomalu. Někdy jeden druhého musí doslova nést.

A právě proto jsme dnes na pouti.

I pouť je krásným obrazem rodiny. Když jde rodina společně na výlet, dobře víme, jak to vypadá. Jeden by chtěl jít rychleji, druhý pomaleji. Jeden má hlad, druhý žízeň, třetí se ptá, kdy už tam budeme. Někdo se chce zastavit, jiný pokračovat. A přesto je důležité, aby nakonec došli všichni. Taková je i rodina. Nemusíme všichni kráčet stejným tempem. Ale nesmíme ztratit jeden druhého. Možná právě toto bychom si dnes mohli odnést od svaté Zdislavy: Nic z rodinného života nevzdávejme.

Nevzdávejme to s dětmi, které hledají svou cestu a třeba se vzdálily od víry. Nevzdávejme manželství, které prochází těžkým obdobím. Nevzdávejme to se starými rodiči, s nimiž musíme mít mnoho trpělivosti. Nevzdávejme vztahy mezi sourozenci, které něco rozdělilo. A nevzdávejme to ani sami se sebou, když máme pocit, že jsme jako děti, rodiče nebo prarodiče něco nezvládli.

A dále: Evangelium nám ukazuje ještě něco důležitého, a totiž, že Josef nezná celou cestu. Bůh mu nikdy neukáže celý plán. Řekne mu vždycky jen další krok: Vstaň. Vezmi dítě a jeho matku. Jdi do Egypta. Vrať se. Usídlíš se v Nazaretě. – Možná ani my nepotřebujeme znát odpověď na všechno, co bude s našimi rodinami za deset nebo dvacet let. Potřebujeme poznat další krok.

Možná je takovým krokem někomu zavolat. Možná omluvit se. Možná je jím sednout si po dlouhé době společně ke stolu. Možná to znamená odložit telefon a skutečně poslouchat. Možná by to mohlo být obejmutí dítě, které něco pokazilo. Možná navštívit rodiče. Možná se po dlouhé době společně pomodlit. Možná si prostě říci: děkuji ti, odpusť mi, potřebuji tě, mám tě rád. – Velké věci totiž (nejen) v rodinách často začínají velmi malými kroky.

Bratři a sestry, jsme dnes u hrobu svaté Zdislavy. Neprosme ji o to, aby naše rodiny byly bez problémů. Takové rodiny neexistují. Prosme ji o něco většího. Modleme se k ní o přímluvu, aby naše domovy byly místy, kde se lidé nemusí bát vrátit, aby v nich bylo místo pro děti i staré lidi, pro radost i slzy, pro úspěch i selhání, abychom se dokázali navzájem nést, abychom se uměli smířit a abychom to s nikým nevzdávali. Především však prosme, aby uprostřed našich rodin zůstával Kristus, Protože právě tam, kde je Kristus, nemusí být všechno dokonalé, aby to mohlo být svaté.

Svatá Zdislavo, manželko a matko, přítelkyně chudých a nemocných, oroduj za naše rodiny, aby měly odvahu společně vstávat, společně nést těžkosti a společně znovu začínat a vypros nám, aby na konci naší společné cesty nikdo nechyběl. Amen.

† Stanislav Přibyl, apoštolský administrátor litoměřické diecéze