Homlie: Na cestě ke smíření, naději a radosti

Sestry a bratři,

scházíme se dnes v klášteře v Oseku, na místě, které samo nese paměť bolesti i naděje. V rámci Roku smíření zde neslavíme jen liturgii, ale dotýkáme se i ran minulosti, které dosud nejsou zcela zahojené. A právě do této reality zaznívá evangelium o učednících na cestě do Emauz.

Ti dva odcházejí z Jeruzaléma zklamaní. „My jsme doufali…“ (Lk 24,21) říkají, ale jejich naděje se rozpadla. Jejich příběh je nám blízký. Kolikrát i my neseme v srdci zklamání, bolest, někdy i hořkost vůči druhým nebo vůči minulosti. A přece právě do této situace přichází Kristus. Nepřichází s výčitkou, ale připojuje se k jejich cestě. Naslouchá. Doprovází. A postupně otevírá jejich srdce.  

Toto je první krok ke smíření: Bůh se k nám připojuje tam, kde jsme, i v našem zmatku a bolesti. Nečeká, až budeme dokonalí. Přichází, aby s námi šel.

Když jsem psal pastýřský list pro začátek tohoto roku, připomínal jsem, že naše země nese rány minulosti – rány odsunu, nespravedlností, bolesti, která se dotkla konkrétních lidí i celých komunit.  A právě Osek je jedním z těch míst, kde se tyto dějiny zapsaly velmi hluboko.

Možná si někdo řekne: proč se k tomu vracet? Proč otevírat staré rány? Ale víme dobře, že to, co zůstane skryté a nepojmenované, nemůže být uzdraveno. Smíření není zapomenutí. Smíření je pravda spojená s odpuštěním.

A právě to vidíme na Kristu. On po svém zmrtvýchvstání nepřichází s výčtem vin. Nepřipomíná učedníkům jejich selhání. On přichází s pokojem. Ukazuje, že láska je silnější než hřích, že odpuštění je silnější než vina.

To je druhý krok: odpuštění není slabost. Je to síla Boží lásky, která dokáže přetvořit i to, co se zdá být nenapravitelné.

Sestry a bratři, Rok smíření není jen historickou připomínkou. Je výzvou pro každého z nás. Možná neneseme vinu za události před osmdesáti lety, ale každý z nás nese odpovědnost za vztahy dnes. Každý z nás má ve svém životě někoho, komu potřebuje odpustit – nebo koho potřebuje požádat o odpuštění.

A právě zde, u eucharistického stolu, se učíme tomu nejhlubšímu: přijímat Krista, který se za nás vydává. On se stává chlebem, aby z nás učinil lidi smíření, chlebem přátelství a vínem bratrství pro druhé.  Právě zde si také připomínáme, že ani Ježíšův příběh není jen minulostí historického Ježíše, ale že velikonoční tajemství, jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání je stále platné a to nejen jako připomínka dávných Božích spásných činů, ale jako účinná milost pro každého v každé době. Právě proto my křesťané nemůžeme o historických skutečnostech uvažovat jen jako o dávné minulosti, s níž se už nedá nic dělat. Dá se, protože i s námi je Kristus na cestě do Emauz, i nám vlévá naději, otevírá oči a zapaluje srdce.

Prosme tedy dnes našeho Pána Ježíše Krista, abychom ho poznali i uprostřed našich dějin a aby nám dal odvahu vykročit cestou smíření nikoli jako jednorázového činu, ale jako životního postoje.

Protože tam, kde se rodí odpuštění, tam začíná nový život, tam kde je smíření, tam se rodí naděje, a kde je naděje, tam se rodí i opravdová a hluboká radost. Amen.

† Stanislav Přibyl, administrátor litoměřické diecéze