Jubileum končí, naděje zůstává

Sestry a bratři,

svátkem Svaté rodiny končí v diecézích Jubilejní rok 2025, který zesnulý papež František prozřetelnostně věnoval božské ctnosti naděje.

Nedávno jsem dostal od jedné paní zprávu, kde vyjadřovala své obavy, že s koncem jubilea skončí i ta naděje, především naděje na milosrdenství a že bude tam, kde byla. Mohu ji i vás uklidnit: Jubileum zaměřené na naději ale přece vůbec neznamená, že se nadějí přestaneme zabývat! Jubilejní rok sice končí, ale naděje zůstává.

1. Papež František dobře věděl, jak jsme na tom s nadějí. Víceméně bychom dokázali říci, co je to víra a co je to láska – další dvě z božských neboli teologálních ctností. Ale s nadějí si dost často nevíme rady. Co je to tedy naděje? Je to přesvědčení, že Boží zaslíbení platí, že jeho slovo je něco, o co se opravdu můžeme opřít. Celý náš život je cesta v nejistotě: nejsme si jisti ani tím, co máme, ani tím, jak se máme. Nevíme dne ani hodiny, nevíme, zda budeme zdraví, zda bude mír, zda… je tolik těch nejistot! Ale je tu věrný Bůh, „který dnes naplnil sliby svoje dávné“,[1] jak zpíváme v jedné vánoční písni. A jeho dávné sliby nepřinášejí jistoty, tak jak bychom je chápali my, ale ujištění, že on nás nikdy neopustí, jak můžeme například číst v žalmu: „Nechals jezdit lidi po našich hlavách, prošli jsme ohněm a vodou, ale pak jsi nám popřál úlevu. (…) Bůh buď veleben, že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku.“ (Žl 66,12)

Ano, láska je tou jistotou, která přináší naději. Láska, kterou Bůh miluje každého z nás. Láska, díky níž se „Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi“(Jan 1,14). Láska, která nejen miluje, ale která inspiruje, která – jak říká svatý Pavel – „nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých.“ (1 Kor 5,14-15)

2. Láska je základním stavebním kamenem lidských společenství. Prvním z nich je rodina. Slavíme dnes svátek Svaté rodiny. Rodiny, kde je Bůh v jejím středu. Je to vlastně to, co tvoří jádro jesliček: Ježíš, Panna Maria a svatý Josef. Tato rodina nevznikla za ideálních podmínek a už vůbec neměla na růžích ustláno. Ale všechno se zde točí kolem Ježíše, který je právě splněním těch dávných zaslíbení, o nichž jsme již mluvili. On je ztělesněním Boží lásky, která se projevuje věrností. Protože ale vidíme narozené malé dítě a nikoli mocného Boha, potřebujeme velkou porci víry. Tu projevila jak Panna Maria, která andělovi na zvěstování odpověděla: Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova (Lk 1,38), tak svatý Josef, který sice neřekl vůbec nic, ale za kterého mluví činy: Ve snu se mu zjevil anděl a řekl: Vezmi si za manželku… (Mt 1,20), vstaň a odejdi… (Mt 2,13), vstaň a vrať se… (Mt 2,20) – a on to vždy udělal. Ano, v této rodině byla přítomna Láska. Jak v podobě Božího Syna, tak v podobě láskyplných vztahů jejích členů.

Svatá rodina je vzorem každé rodiny. Každý z nás máme svůj vztah s Bohem, svůj příběh, své povolání. Ale máme také vztahy mezi sebou. Křesťanská rodina by měla být založena na těchto vztazích lásky a podle vzoru Boží věrnosti k nám lidem také na věrnosti. Naše slovo by mělo platit. Často slyším i od významných a vlivných osobností, že manželství je zbytečnost, že to je jen papír, a velmi mě to mrzí. Manželství není jen papír, protože to není jen tak nějaká smlouva či dohoda, ale je to posvátná smlouva, založená na lásce a věrnosti manželů. A láska a věrnost jsou posvátné skutečnosti. Právě tímto způsobem se vytváří domov: on není jen střechou nad hlavou nebo místem, které máme zapsané v občance, ale je místem lásky a jistoty pramenící z věrnosti, místem naděje. Prosím, chraňme manželství a rodinu. Jinak se obávám, že se z nás všech stanou dříve či později nedůvěřiví bezdomovci.

Rodina je zároveň něčím, co teologie nazývá „ecclesiola“, základní buňkou církve, nebo domácí církví. Církev nevznikla najednou jako velká globální instituce, ale vznikala založena Kristem a stojící na apoštolech postupným růstem. Členy společenství církve se stávali a stávají konkrétní lidé, kteří odněkud přicházejí. Víra se nežije jen v kostele, ale je třeba, abychom ji žili v její každodennosti tam, kde jsme doma, tedy v rodině. Myslíte, že naše diecéze stojí na velkých farnostech? Nikoli, stojí na rodinách, které často roztroušené po horách a samotách střeží světlo evangelia a živí tak svou víru. Jistě platí pravidlo: Ubi episcopus, ibi ecclesia (kde je biskup, tam je církev), které vyslovil na přelomu prvního a druhého století sv. Ignác z Antiochie. Ale stejně tak podle mého přesvědčení platí: Ubi familia christiana, ibi ecclesia. – kde je křesťanská rodina, tam je církev.

3. Co je vlastně Církev? Druhý vatikánský koncil ji nazývá „společenstvím víry, naděje a lásky zde na zemi, viditelný organismus, jehož prostřednictví rozlévá Kristus pravdu a milost pro všechny.“ (LG 8). Je Božím lidem, protože si „Bůh nepřál spasit posvětit a spasit lidi jednotlivě, nýbrž chtěl z nich vytvořit lid, který by ho vpravdě vyznával a svatě mu sloužil.“ (LG 9). V tomto lidu jsme křtem byli „posvěceni na duchovní chrám a na svaté kněžstvo.“ (LG 10). A tak jsme byli všichni povoláni k účasti na jediném kněžství Kristově. Všichni jsme tedy povoláni k tomu, abychom žili v církvi a společně za ni nesli odpovědnost, každý podle povolání, které dostal a přijal.

4. Za chvíli budeme přítomni dvojímu obřadu. Prvním bude obnova manželských slibů. Vstoupit do manželství a žít v manželství, to není nějaká zbytková spiritualita, to je opravdové povolání. Povolání, které vzniká a žije z lásky a věrnosti. Proto je na místě, abyste vy, kdo jste manželství uzavřeli a v manželství žijete, obnovili své manželské sliby a připomenuli si tak velikost a posvátnost vašeho životního kroku a života vůbec.

Mezi námi jsou ovšem také ti, kdo zaslechli volání, aby se dali Kristu a jeho církvi do služby ještě jinak. Máme mezi sebou šestnáct mužů, kteří chtějí sloužit jako jáhni. Patnáct z nich je současně manželi a otci rodin. Jejich povolání tak není jen jejich záležitostí a záležitostí církve, ale právě oné zmiňované „ecclesioly“ domácí církve, rodinné církve. Tito muži se rozhodli dnes přijmout kandidaturu jáhenského svěcení. Není to ještě nic právně závazného, ale je to už podaná ruka církvi zastoupené zde biskupem, že svůj úmysl sloužit jako diakoni myslí vážně. Proto jejich manželky nemohou stát stranou, ale budou v té chvíli svým manželům nablízku a položí jim ruku na rameno, aby tím daly najevo, že za nimi stojí.

Domnívám se, dokonce jsem přesvědčen, že jsme v takové míře tento obřad v naší diecézi ještě nezažili. Vidím to jako velké požehnání. Jako znamení naděje. A jsem připraven o tento poklad pečovat. Nejen tím, že kandidátům jáhenství dopřejeme dobrou formaci, ale také tím, že budeme mít starost o jejich rodiny. Vážení adepti jáhenství a vy, jejich manželky, děkuji Vám za tuto velkorysost a ochotu jít do neznáma právě v duchu ctnosti naděje.

5. Ale nikdo z nás tu nejsme jako diváci. Všichni jsme protagonisty: protagonisty života s Bohem, s bližními, života v organismu církve. Proto jsme nyní všichni voláni k tomu, abychom šli společně. Společnou cestou, řecky synhodos, kde si budeme stále více uvědomovat, jak je důležité společenství, ono my církve, jak je třeba, abychom v sobě našli ochotu z církve nejen žít, ale také do ní přispívat svými dary, tedy spoluúčast, a abychom to vše žili a dělali nikoli pro sebe a vlastní dobrý pocit, ale proto, že jsme vysláni na vinici, na pole, do celého světa, tedy poslání.

Společenství, spoluúčast a poslání – to jsou tři klíčová slova synodálního způsobu života, k němuž jsme pozváni posledními dvěma papeži. Prosím, abychom toto pozvání vzali vážně a nezůstávali v roli diváků, ale abychom každý tam, kde jsme, dokázali přiložit ruku k dílu: v pastoračních a ekonomických radách farností, v ochotě stále se vzdělávat ve víře a ve způsobu, jak víru předávat, v ochotě posloužit tam, kde je potřeba pro potřeby místního společenství církve. Nejen teologie, ale i realita nás vede a povede k tomu, že církev není záležitostí kleriků, ale celého Božího lidu. Na pokyn papeže Lva XIV. zahajujeme realizační fázi Synody o synodalitě. Dotkneme se toho i při této bohoslužbě, když se na konci mše svaté pomodlíme modlitbu za synodální styl života v naší diecézi.

Milí bratři a sestry,

dnešní den je plný významů, symbolů, úvah a předsevzetí. Tím nejdůležitějším ovšem zůstává touha a snaha zůstat nablízku Bohu, který nám svým vtělením zůstává nablízku jednou provždy. Usilujme o svatost po vzoru svaté Rodiny jak v osobní, tak i ve vztahové rovině. Pokud budeme mít oči pro Pána, budeme mít oči i pro to všechno, co nás v životě potkává, protože i v tom budeme vidět dobrotivou Boží ruku a naplnění jeho příslibů. Zůstaneme tak svědky naděje.

Amen.

Text ke stažení ve formátu *.docx. 

Snímek Jana Chadimová / Člověk a Víra (galerie zde)