Kristovy rány jsou uzdravené a jimi jsme uzdraveni

Milí bratři a sestry,

přicházíme dnes do tohoto kapucínského kostela v Žatci na závěr našeho dnešního společného putování z Postoloprt. Nohy možná cítí únavu, tělo si pamatuje kilometry, tvář možná nese prach dne. Ale právě taková cesta je dnes důležitou součástí naší modlitby smíření. Nešli jsme jen z jednoho města do druhého. Šli jsme současně krajinou paměti, místy, kde se dějiny naší země dotýkají bolesti, viny, bezmoci, mlčení i touhy po uzdravení.

Rok smíření, který si letos připomínáme v litoměřické diecézi, nás zve, abychom se nedívali na minulost ani s triumfalismem, ani s výmluvami. Ani není na co být hrdý a na co se vymlouvat. Téma smíření neotvíráme proto, že bychom chtěli někoho obžalovat, ale proto, že nás Bůh zve k pravdě, která je první krok ke smíření. V době, kdy se každý domnívá, že má tu svou pravdu a kdy se naše pravdy někdy diametrálně liší, jsme pozváni k pravdě, která je poznána a vyřčena, ale která je současně provázena milosrdenstvím, protože k čemu by nám bylo, že máme pravdu, když bychom s ní zůstali sami? Tedy nehledáme pravdu, která by byla tvrdá jako kámen, který kdysi farizeové chtěli házet po hříšnici, které se Ježíš zastal, ale pravdu, která se nechá nést před Boží tvář, snese pohled na Krista, který říká: „Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“

Prorok Izaiáš v dnešním prvním čtení volá: „Nuže, všichni žízniví, pojďte k vodě.“ To je zvláštní pozvání. Bůh nevolá spravedlivé, úspěšné, silné a bezchybné, ale volá žíznivé. Ty, kterým něco chybí, kdo cítí žízeň, kdo mají touhu, ty, kdo vědí, že lidské síly nestačí.

A není naše země v mnohém žíznivá? Nemám nyní na mysli žízeň po vodě, i když i to je pravda a sucho, které zažíváme, nahání obavy. Jde o žízeň lidí a země po pravdivé paměti. Jsem přesvědčen, že naše země, lidé v ní žijící, jsou žízniví po schopnosti slyšet bolest druhých a po slově, které není ani propagandou ani obranou vlastního názoru. Je to žízeň po novém začátku, který se rodí z odpuštění jako ovoce pokání.

Žalm, který jsme zpívali, nám přinesl slova, která bychom sami možná těžko hledali, ale která před námi vyslovil někdo, koho můžeme považovat za velkého hříšníka – král David: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství.“ Tento žalm není modlitbou člověka, který se vymlouvá. Není to modlitba: „Pane Bože, okolnosti byly těžké, všichni to dělali, já za nic nemohu.“ Je to modlitba člověka, který před Bohem přestává stavět obranné zdi, člověka, který je odvážný ve svém přiznání, které může přinést odpuštění.

Další žalmistova slova „Stvoř mi čisté srdce, Bože“ jsou prosbou, která je neméně cenná jako prosba o milosrdenství. Čisté srdce dnes potřebujeme všichni: jednotlivci, rodiny, církev i společnost. Čisté srdce není srdce bez paměti, ale srdce, které je očištěno slzami lítosti a hojivým dotekem odpuštění. Není to srdce, které by říkalo: Zapomeňme, nevracejme se k tomu, hlavně ať je klid. Čisté srdce se nebojí pravdy, protože ví, že poslední slovo nemá vina, ale milosrdenství.

A potom jsme slyšeli v evangeliu Ježíšova blahoslavenství. Možná si s nimi někdy nevíme rady. Ježíš říká: „Blahoslavení chudí v duchu… blahoslavení plačící… blahoslavení tiší… blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti… blahoslavení milosrdní… blahoslavení tvůrci pokoje.“

Tato slova nejsou krásnými větami někam na nástěnku nebo do památníčku. Jsou Ježíšovou představou o člověku, který může přinášet smíření. Smíření nedokáže přinést pyšný člověk ani ten, kdo si je příliš jistý vlastní neposkvrněností, není jím ten, kdo potřebuje mít vždy poslední slovo. Smíření nesou chudí v duchu, tedy ti, kdo vědí, že před Bohem stojíme s prázdnýma rukama jeden jako druhý. Všichni.

Smíření mohou přinášet plačící, tedy ti, kdo si dovolí být zasaženi bolestí, i když se nestala přímo jim. Smíření nesou tiší. Niko ti, kdo jsou slabí, ale ti, kdo odmítají proměnit paměť v další násilí. Smíření nesou zcela jistě milosrdní, totiž lidé, kteří nepřepisují vinu, ale také nenechají člověka navždy uzavřeného v jeho vině. A smíření zcela jistě nesou tvůrci pokoje. Ne ti, kdo se na pokoj dívají, ne jeho komentátoři, ale jeho tvůrci.

Dnešní cesta z Postoloprt do Žatce nám mohl připomenout, že pokoj se netvoří jen slovy, ale někdy se utváří krokem. Tichým krokem, který vyjadřuje postoj: nechci zapomenout, nechci nenávidět, postoj který se modlí myšlenku: Pane, nauč mě vidět v každém bližním člověka.

A nyní při mši přinášíme Bohu všechno, co sami neumíme uzdravit. Přinášíme mu mrtvé, známé i neznámé, rodiny, jejichž příběhy byly rozbity, mlčení, které často trvalo příliš dlouho. Přinášíme rovněž vlastní strach z pravdy i vlastní neochotu odpouštět.

Eucharistie, mše, je nejhlubším místem smíření. Kristus tady neříká, že minulost nevadí nebo že hřích není hříchem. Avšak nevyčítá. Ukazuje nám své rány. Vzkříšený Pán byl totiž před tím ukřižovaný a nepřichází mezi nás bez ran. Ale jeho rány jsou uzdravené a jeho ranami jsme uzdraveni i my.

Prosme tedy: Pane Ježíši Kriste, dej nám odvahu k pravdě, pokoru k pokání a milost k odpuštění. Učiň z nás lidi Tvých blahoslavenství. Ať dnešním putování neodcházíme jen unavení, ale také proměnění. Ať se naše země, naše národy, naše diecéze, města, rodiny i naše srdce stávají místy, kde se paměť neproměňuje v nenávist, ale v modlitbu, kde se bolest nepopírá, ale odevzdává a kde se člověk člověku opět může stát bratrem a sestrou, jak je to i odkazem života sv. Františka, jehož rok si letos připomínáme.

† Stanislav Přibyl, CSsR

apoštolský administrátor