Kvalita našeho života je štěstím druhých

Milí přátelé, bratři a sestry,

scházíme se tak jako každý rok zde nad hrobem svaté Zdislavy, abychom prožili liturgickou slavnost této významné svaté ženy, patronky tohoto kraje, rodin, litoměřické diecéze, dominikánského řádu, světice, k níž máme mnozí z nás velmi osobní vztah.

V letošním roce má tato pouť zvláštní význam v důsledku událostí, které jsme napjatě sledovali v minulých týdnech: lebka sv. Zdislavy byla ukradena, pachatele se podařilo dopadnout, lebku zachránit a nyní máme tuto vzácnou relikvii opět mezi sebou. 

Tento dramatický příběh vyvolal velký zájem o svatou Zdislavu, o Jablonné, ale také velké diskuse, bohužel často i vulgární a plné emocí, které bychom v církvi a mezi kultivovanými lidmi nečekali. 

Po celou dobu jsem se ptal, co nám Bůh chce těmito událostmi říci. 

Něco z toho se Vám nyní pokusím předat.

Měli bychom nejprve obrátit svou pozornost k úctě ke svatým a k projevům této úcty. Svatí jsou lidé tak jako my. Jsou to lidé, kteří se pro svou statečnost při mučení nebo pro svou kvalitu života stali našimi vzory. Od přelomu prvního a druhého tisíciletí se toto uvedení mezi svaté děje právním procesem, kterému se říká kanonizace, česky svatořečení. Výsledkem je titul svatý a doporučení k úctě. Proto dáváme relikvie, obrazy či sochy světců na oltář. To postavení na oltář je symbolem, že jsou tyto osoby vzory, které mají být všem na očích. Relikvie, obraz či socha světce potom splňuje tutéž funkci, umožňuje nám komunikovat s osobou, kterou reprezentuje. Máme-li k dispozici relikvie – a mohou to být kosti, stejně jako oděv dotyčného nebo nějaký předmět který používal – je tato komunikace usnadněna právě díky těmto předmětům. Je to asi tak, jako když uchováváme pramínky vlasů svých dětí, oblíbený předmět, který náš blízký člověk používal, dopis od někoho nebo jeho fotografii či obraz. Často si takové věci stavíme na noční stolek nebo na nějaké jiné místo doma, abychom své drahé měli stále na očích. Proč to děláme? Abychom je měli stále nablízku, abychom vzpomínali na člověka, s nímž právě nemůžeme být, ale díky tomu, čím byl nebo co vlastnil, si jej můžeme připomínat.

A stejně je to s vírou v Boha, v Krista, s úctou k Panně Marii a svatým. Nejde tu v první řadě o ony předměty, ale o vztah k těm, které reprezentují. To, že jsme věřící, znamená, že máme vztah k Bohu a stejně tak předpokládáme, že on mám vztah k nám. Modlíme se k němu, radíme se s ním, svěřujeme mu své radosti i starosti a věříme, že nás neopustí a že nad námi bdí. Obraz k tomu nutně nepotřebujeme, ale pomáhá.

Takový je a má být tedy i náš vztah ke svaté paní Zdislavě. Důležité je, že ona pro nás něco znamená: pro někoho jako významná historická osobnost, pro dalšího coby inspirace rodinného a dobročinného života, pro věřícího je vzorem v tom, jak věřit v Boha a jak žít svůj život. Místo, kde žila, místo, kde je pohřbena, nám v tom pomáhá, protože s ní můžeme být nablízko. A protože známe a máme její hrob, je tento vztah ještě intenzivnější. Intenzitu vztahu ještě více zesiluje relikvie. Byli jsme zvyklí, že na oltáři Panny Marie byla od roku 1908 vystavována její lebka. Před několika týdny se ukázalo, že je to jednak příliš riskantní, a současně mnoho lidí, včetně mnoha věřících, dalo najevo, že by se neměla nebo nemusela hlava sv. Zdislavy vystavovat tak jako dosud.

Přijdeme o něco? Jsem skutečně zrádce a zbabělec, jsem kariérista, kterému stoupla funkce do hlavy, jak mi někteří lidé psali, když jsem se spolu s dalšími, kteří nesou za tuto relikvii zodpovědnost, rozhodl, že lebku uložíme do hrobu k dalším Zdislaviným ostatkům?

Několikrát jsem během anabáze s lebkou sv. Zdislavy řekl, že kdyby se definitivně ztratila, byla by to nenahraditelná ztráta. A to je prostý fakt. Je to jedinečná relikvie a nejde ničím nahradit. Jeví se tedy jako rozumné ji minimálně z bezpečnostních důvodů nevystavovat. Nejde o nevratné rozhodnutí, jakmile já nebo moji nástupci naznají, že je vhodné lebku vystavit, mohou tak učinit. S ukradenou nebo zničenou lebkou takové rozhodnutí udělat nelze. 

Bude tím nějak ohrožena nebo umenšena úcta ke svaté Zdislavě? Nikoli, její hrob je doslova pár kroků od místa, kde byla relikvie dosud uložena. Každý z nás máme možnost se ke sv. Zdislavě modlit, navštívit její hrob a i nadále se inspirovat jejím životním příběhem. 

Prosím vás tedy, abyste přijali toto rozhodnutí s pochopením a velmi by mě potěšilo, kdybych nemusel spolu s dalšími zažívat invektivy, které jsem vám popisoval. Ty ničemu nepomohou, jen jsou vizitkou odesílatele a pokud jsou od věřících, tak ostudou církve.

Obraťme se ale nyní od ostatků sv. Zdislavy k tomu, co jsme slyšeli v Božím slově. 

Zdislava nás činí šťastnými, protože byla dobrou ženou. Tak mluvil Sirachovec v prvním čtení: „Šťastný muž dobré ženy v uspořádaném domě“. Tím domem můžeme myslet svůj vlastní dům, stejně jako obec, zemi či svět, nebo třeba farnost. Sirachovec chválí dobrou ženu v manželství, ale my můžeme tuto dobrotu vztáhnout každý sami na sebe, aby lidé kolem nás byli šťastní.

Na každém kroku dnes vidíme až nepochopitelné napětí mezi lidmi, které má často potenciál přejít v nenávist. Jejím projevem jsou narušené vztahy, ale také války, které se kolem nás množí. 

Štěstí je u Sirachovce spojené s dobrotou. Být dobrým člověkem, to není něco, oč bychom nemuseli pečovat. Naopak, často to znamená hodně dobrého vykonat a hodně nedobrého vydržet. Jako bychom byli dnes velmi neodolní: často se svým životem pronaříkáme nebo pronadáváme, a přitom všude kolem nás je nebývalý blahobyt a pohoda. Je to opravdu takové zvláštní tajemství: máme téměř všechno a přesto jsme nešťastní a frustrovaní.

Možná, že právě paní Zdislava nám ukazuje, jak na to. Byla totiž ženou nejen dobrou, ale ženou věřící. Víra dávala smysl jejímu životu i tam, kde z lidského hlediska už smysl nenalézáme. Jsme schopni jeden druhému pomáhat, ale abychom to dokázali po celý život nehledě na vnější okolnosti, potřebujeme vnitřní motivaci, kterou ona spatřovala ve vztahu k Bohu, v něhož věřila. Víra není přežitek, ale je posilou a motivací, která člověku někdy až doslova pomáhá překročit vlastní stín.

Další Zdislavinou vlastností, která vedla k její dobrotě a tím i štěstí lidí okolo ní, byla vytrvalost. Je to vlastnost člověka, ctnost nebo návyk, který ale také potřebuje vnitřní energii, kterou je podpora druhých. Někdy se stává člověku, že tu podporu cítí právě tehdy, když druhým slouží. Já sám mám takovou zkušenost: radost jsem měl vždycky z tak zvaně ztraceného času pro druhé, zatímco ten čas, který jsem si nechal sám pro sebe, mi tolik radosti nepřinášel.

Třetí vlastností, která Zdislavu činila dobrou ženou, bylo vědomí povolání či poslání. Začíná úvahou: „Když někdo může a je jediný, tak musí.“ Zdislava jediná měla na tomto místě ve své době prostředky, aby mohla založit špitál a klášter, tedy aby mohla účinně pomáhat lidem. Povolání je také vedeno zamyšlením, že bych něco mohl, když k tomu mám vlohy. Připomíná se mi tady výrok o svatosti, spojený se sv. Augustinem. „Mohli jiní, mohli jiné, tak proč ne ty, Augustine.“ – A nakonec je tu povolání ve vlastním smyslu slova. Hlas, který mě volá k určitému způsobu života, ke službě, k zasvěcení. Takové povolání je vždy tajemstvím vztahu mezi člověkem a Bohem a nejde beze zbytku vysvětlit. Musí se žít.

Jsem proto velmi rád, že jsou mezi námi policisté, kteří vyšetřovali krádež lebky sv. Zdislavy. Obdivoval jsem jejich nasazení ve službě, jejich kompetenci a současně citlivost. Jsem rád, že jsem je mohl ocenit alespoň symbolicky přiznáním čestného titulu jejich útvaru. V jejich službě se heslo policie: Pomáhat a chránit opravdu naplnilo vrchovatou měrou. Pánové, děkuji vám!

Když jsme uvažovali o službě a povolání, jsem velmi rád, že za malou chvilku stvrdí své povolání ke službě v církvi čtyři muži svým rozhodnutím přijmout určitý závazek. Dva bohoslovci se stanou kandidáty kněžství: Matouš Marek a Samuel Sitkanič. Jeden sem přišel po první etapě léčby leukémie a už v nemocnici říkal, že tu musí dnes být, kdyby se měl nechat dovézt na vozíku. Naštěstí přišel po svých, protože léčba zabírá. Druhého sem zavál dobrý vítr až z východního Slovenska. Kdysi si přečetl mou výzvu ke kněžské službě a dnes je připraven podat Kristu a církvi ruku, aby tak stvrdil své předsevzetí stát se knězem tady v litoměřické diecézi.

Druzí dva muži přijmou službu lektorátu. Církev je tím vysílá, aby žili a předčítali Boží slovo. Ti už mají kandidaturu za sebou a připravují se na to, aby se stali jáhny. Jakub Disman bude – dá-li Bůh – na jáhna vysvěcen letos v červenci, Rostislav Kadlec se připravuje na jáhenské svěcení, které by mělo být za dva roky.

Přeji nám všem, aby stejně jako příklad sv. Zdislavy, tak i odhodlání těchto mužů bylo pro nás povzbuzením a impulsem k tomu, abychom vlastním dobrým životem činili druhé lidi šťastnými.

Ať dobrý Bůh, který vedl kroky všech zúčastněných a tak navrátil mezi nás relikvii svaté Zdislavy, vede i nás po našich cestách a žehná nám. Amen.

† Stanislav Přibyl, CSsR

apoštolský administrátor