Nikdo z nás nemá jediný klíč k dějinám

Milé sestry, milí bratři,

dnešní evangelium je krátké, ale velmi přesné. Otec posílá dva syny pracovat na vinici. Jeden řekne „ne“, ale potom svého rozhodnutí lituje a jde. Druhý odpoví zdvořile: „Ano, pane,“ ale nejde. Ježíš se neptá, kdo mluvil lépe. Ptá se, kdo skutečně vykonal Otcovu vůli.

Právě proto se toto evangelium tak dobře hodí k našemu Roku smíření. Smíření totiž není krásné slovo ani slavnostní prohlášení. Začíná tam, kde člověk dovolí, aby pravda změnila jeho smýšlení a potom i jeho jednání.

Prorok Ezechiel v prvním čtení říká něco velmi podobného: člověk není navždy uvězněn ve své minulosti. Kdo se odvrátí od zlého, bude žít. Minulost nelze změnit, ale lze změnit náš vztah k ní. Nelze odvolat spáchané bezpráví, vrátit život mrtvým ani vymazat utrpení vyhnaných, ponížených a zabitých. Můžeme však odmítnout lež, mlčení, kolektivní vinu i pohodlné přesvědčení, že vinu nesou vždy jen ti druzí.

Právě o to usilujeme tento rok v litoměřické diecézi. Severní Čechy nesou hluboké stopy toho, co si Češi a Němci v minulém století navzájem způsobili. Rok smíření nechce vytvářet novou verzi dějin. Chce nás vést k odvaze vidět dějiny pravdivě, vzpomínat na oběti a přiznat, že zlo nepřestává být zlem podle toho, jakým jazykem mluví pachatel nebo oběť.

A právě zde, ve vídeňském Karlskirche, tato modlitba dostává ještě hlubší rozměr. Tento chrám je sám svědkem našich společných středoevropských dějin. Císař Karel VI. jej slíbil postavit během morové epidemie roku 1713. V kupoli vidíme svatého Karla Boromejského, který prosí za město sužované nemocí, a anděla, který ukládá meč. To je nádherný obraz smíření: meč musí být jednou uložen. Ne zapomenut, ne popřen – ale odložen.

Letos si zároveň připomínáme pět set let od nástupu Ferdinanda I. Habsburského na český trůn. Je to příležitost uvědomit si, jak hluboce jsou dějiny Prahy, Vídně a celé střední Evropy propojené. Jsou v nich období rozkvětu i konfliktů, spolupráce i křivd. Smíření nás neučí dějiny idealizovat. Učí nás přijmout je jako společné dědictví, za které neseme společnou odpovědnost.

Před několika dny jsem měl jako pražský arcibiskup znovu v rukou jeden z klíčů, jimiž se otevírá Korunní komora v katedrále svatého Víta. Spolu se šesti dalšími klíčníky vyzvedáváme a znovu ukládáme české korunovační klenoty. A právě letos jsou vystaveny v souvislosti s výročím nástupu Habsburků na český trůn. Také ony mají pozoruhodný vztah k Vídni: byly sem v minulosti převezeny a roku 1791 se za Leopolda II. vrátily do Prahy. Právě s jejich návratem souvisí tradice několika klíčů a společné odpovědnosti za jejich střežení.

Možná je v tom i obraz pro naše dnešní setkání. Nikdo z nás nemá jediný klíč k dějinám. Nikdo nemůže říci: jen moje paměť je pravdivá, jen moje bolest je skutečná, jen moje vyprávění vysvětluje všechno. K otevření minulosti potřebujeme také klíč toho druhého. A teprve když je přineseme společně, může se otevřít prostor, v němž pravda není zbraní, ale cestou ke smíření.

Svatý Pavel nám v druhém čtení ukazuje, jak takový prostor vzniká: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš.“ Kristus nelpí na svém postavení, ale sestupuje dolů, stává se služebníkem. Smíření není možné tam, kde každý především hájí vlastní čest, vlastní národní příběh a vlastní nevinu. Začíná pokorou: ochotou vyslechnout bolest druhého dříve, než začnu vysvětlovat bolest vlastní.

Karlskirche vznikl po epidemii jako prosba a poděkování za uzdravení. My dnes prosíme za uzdravení jiné nemoci: paměti zraněné nenávistí, strachem a křivdou. Křesťanské smíření není zapomnění. Je to paměť očištěná od touhy po pomstě.

Nechť tedy naše dnešní modlitba není jen naším „Ano, Pane“. Kéž se stane krokem na vinici, na kterou nás posílá Otec, krokem jednoho k druhému. Amen.

Deutsche Version der Homilie.