Otče, oslav své jméno

Bratři a sestry,

shromáždili jsme se dnes, abychom se rozloučili s otcem Marianem Janem Nepomukem Klenerem, knězem, který po dlouhých pětaosmdesáti letech svého pozemského života a po desetiletích služby Bohu i lidem vstoupil do tajemství věčného života, které přesahuje naše slova, do tajemství, které hlásal a v jehož perspektivě celý život žil. Smrt kněze se dotýká církve vždy zvláštním způsobem: odchází ten, kdo po celý život stál u oltáře, hlásal evangelium, udílel svátosti, doprovázel lidi v jejich radostech i bolestech a sám se učil umění odevzdání, tak, jak se modlí církev v kompletáři: „Bože, do tvých rukou svěřuji svůj život“.

Boží slovo, které jsme slyšeli, nám dává klíč k pochopení této situace. Apoštol Pavel v listu Korinťanům říká: „Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli“ (1 Kor 15,20). To je ona perspektiva, v níž P. Marian žil a které nás učil. Smrt nemá poslední slovo. Kristus, který prošel křížem, otevřel cestu všem, kdo k němu patří. Náš otec Marian tuto pravdu nehlásal jen slovy, ale především svým životem. Kolikrát stál u hrobu, kolikrát pronášel slova naděje nad lidskou bezmocí! A dnes se tato slova vztahují i na něj.

Žalmista vyznává: „Jako laň prahne po vodách bystřin, tak tak prahne má duše po tobě, Bože“ (Žl 42). Tolikrát jsem jej slyšel tento žalm zpívat na krásnou hudbu pana Bohuslava Korejse! V těchto slovech i v jejich zhudebnění slyšíme hlubokou touhu lidského srdce. Kněžský život je školou této touhy. Není to nikdy život bez zápasu, bez únavy či pochybností, ostatně jako život každého křesťana, ale život nasměrovaný k Bohu. Po mnoho tento kněz a řeholník hledal Boží tvář v modlitbě, v liturgii, v tichu i v setkáních s lidmi. Touha po Bohu ho vedla i tehdy, když síly slábly a roky přibývaly. V jeho stáří se tato touha mohla očišťovat a zrát – až do chvíle, kdy se naplnila setkáním tváří v tvář.

Evangelium podle svatého Jana nám připomíná Ježíšova slova: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven.“ A hned dodává obraz zrna, které musí padnout do země a zemřít, aby přineslo užitek (Jan 12,23–24). Kněz žije často v logice tohoto padajícího a umírajícího zrna, aby mohlo vzejít něco nového. Ne všechno je viditelné, ne všechno je oceněné či doceněné. Přesto Bůh dává růst tam, kde člověk věrně odevzdává svůj život. Věříme, že semeno, které náš bratr zaséval, nese plody – v životech těch, které křtil, oddával, smiřoval s Bohem či doprovázel na cestě víry.

Ježíš v evangeliu také říká: „Otče, oslav své jméno.“ To je modlitba důvěry v hodině zkoušky. Kněz se učí po celý život tuto modlitbu slovy i svými postoji opakovat – někdy s radostí, jindy s námahou. Dnes ji za našeho bratra vyslovujeme my. Věříme, – a já jsem o tom pevně přesvědčen, že Bůh Otec oslavil své jméno v životě našeho P. Mariana a že je oslaví i nyní, když ho přijímá do svého království.

Loučíme se s knězem, loučíme se s ním plni naděje. Církev se rodí z Kristova vítězství nad smrtí. Proto je pohřební liturgie zároveň liturgií víry. Děkujeme Bohu za dar života tohoto muže, za jeho věrnost, za vše dobré, co skrze něj Bůh vykonal. Jako ministrant jsem s P. Marianem byl na mnoha pohřbech. Zaujalo mě tehdy, že když se spouštěla rakev do hrobu, on zpíval Aleluja. Přišlo mi to tak nějak nepatřičné a jednou jsme spolu na cestě od hrobu o tom diskutovali. Po jeho vysvětlení jsem začal chápat, že smrt křesťana není smutná, ale plná naděje. Pokud je život člověka oslavou Boha, pak jeho smrt můžeme vyjádřit chvalozpěvem.

Nesmíme ale také zapomínat na prosbu za odpuštění jeho hříchů a lidských slabostí – a současně jeho i sebe svěřovat Božímu milosrdenství, které je větší než naše srdce. Někdy máme tendenci člověka sami před sebou v okamžiku jeho smrti svatořečit. To neprospívá ani jemu, ani nám. Jsme hříšníci a předstoupit před Pána je závažný okamžik, kdy potřebujeme modlitby a přímluvu druhých, abychom byli schopni obstát. Současně se tím buduje a posiluje církev, která není jen pozemskou organizací, ale organismem, který ve víře ve věčný život tvoří „my“ Kristových učedníků tady i na onom světě…

Dovolím si na tomto místě přidat několik svědectví o P. Marianu Klenerovi, tedy o knězi, který oddával mé rodiče, který mi zprostředkoval to nejcennější, co vůbec mohu mít, totiž křest, který je bránou k dalšímu křesťanskému životu. Kněze, který poctivě učil náboženství a odhalil mi krásu víry. Kněze, který mě vedl slovem i příkladem. Kněze, který mě zpovídal a který se neváhal zeptat (ačkoli se jevil spíše jako plachý) – v mém případě třikrát, velmi podobně, jako tomu bylo u Samuela: „Nechtěl bys ministrovat?“; „Nechtěl bys hrát na varhany?“; „Nechtěl bys být knězem?“. Vyznávám, že nebýt těchto otázek, asi bych byl úplně jinde, a kdo ví, kde by to bylo.

Byl to kněz noblesní. Navzdory jeho tělesnému postižení byla liturgie, tak, jak on ji slavil něčím současně vznešeným, lidským a především formujícím.

Byl mistrem miniatury. Jeho kázání v neděli na dvě stránky polovičního formátu papíru, ve všední den nezřídka jen půl stránky, pečlivě podtrhané barevnými tužkami, nezřídka ťaly do živého. Některá jsem slyšel i čtyřikrát za sebou, protože jsem byl v neděli v kostele od rána do večera, a nikdy nebyla nudná, ani počtvrté.

Byl člověkem, kterého se mi nepodařilo takříkajíc nachytat na švestkách. Jako dospívající mladík jsem měl své potíže a radosti, které jsem si nemohl nechat pro sebe. Pamatuji si, že jsem jednou byl něčeho tak plný, že jsem mu to prostě musel jít říct hned teď. Nevadilo, že jsme bydleli víc než půl hodiny pěšky od fary a že bylo půl páté ráno. Šel jsem za ním na faru – a našel jsem ho, jak rozjímá. V kanceláři či knihovně, zabalený do deky se modlil. Mohu vlastně říci, že jsem ho neviděl nikdy jinak než jako toho, kdo se buď modlí nebo pracuje – vskutku pravý benediktin.

Byl to člověk odvážný, i když to tak možná nevypadalo. Podepsal na podzim 1989 Několik vět i když věděl, že bude následovat výslech na StB. Mě samotného od toho ovšem zrazoval. Od poloviny osmdesátých let prostě chodil v benediktinském hábitu, což byl taky projev odvahy. Na faře se objevovali kněží, které jsme neznali – většinou tajně svěcení nebo umlčovaní: dominikáni, jakýsi mladý benediktin z Rožnova pod Radhoštěm bez státního souhlasu (což byl tady otec arciopat Prokop). Vypomáhal velmistr křižovníků Sirový. U zpovědnice nestál pravidelně jen můj dědeček, ale také padesátník v kostkované košili, jakýsi Miloslav Vlk. A tak dále…

Zval mě v neděli po „sedmé“ (po mši svaté v sedm ráno) na faru. Kromě toho, že tam byla výborná káva vařená po italském způsobu (u nás se pil tehdy jen turek) a skvělé tvarohové buchty paní Emilky Horákové, vedli spolu s panem Korejsem řeči. A já poslouchal. Tam byla laboratoř, kde se probírala pokoncilní liturgie, tam bylo místo, kde vznikaly a testovaly se žalmové nápěvy, které jsou podle mého názoru nepřekonané a těžko překonatelné, protože jsou hluboké a přitom velmi dobře zapamatovatelné. Tam jsem si mohl utvořit a tříbil liturgický vkus a žiji z toho dodnes. Ale jakmile udeřila půl devátá, P. Marian šel do zpovědnice. I tato vnitřní disciplína byla pro mě velmi formující.

Jsou to takové vzpomínky na dobu před 35 či 40 lety. Možná už jsou zromantizované. Chci ale vyznat, že bez tohoto kněze, se kterým se dnes loučíme, bych byl kdovíkde. A jsem přesvědčen, že takto blahodárně vstupoval a vstoupil do života mnohých z nás.

Bratři a sestry, nechme se dnes oslovit příkladem života P. Mariana, příkladem jeho životní cesty. Každý z nás jsme poutníkem, každý z nás jsme zváni, abychom svou touhu po Bohu nenechali vyhasnout. Až jednou přijde naše hodina, kéž i o nás platí, že jsme se snažili žít z evangelia a s důvěrou vyslovit: „Otče, do tvých rukou svěřuji svůj život.“

Ať Pán přijme našeho bratra do svého pokoje, ať mu dá účast na vzkříšení, které je zaslíbeno všem, kdo patří Kristu. A nám ať dá útěchu, víru a naději, že se v Božím království znovu setkáme. Amen.

† Stanislav Přibyl, CSsR, biskup litoměřický