Promluva biskupa na Misse chrismatis

Drazí bratři v kněžské službě, milí jáhni, zasvěcené osoby, seminaristé, drazí bratři a sestry v Kristu,

dnes se společenství naší litoměřické místní církve shromažďuje kolem Krista Mesiáše, pomazaného Otcem, aby v něm znovu rozpoznalo pramen své jednoty, své svatosti i svého poslání. Missa Chrismatis je jedním z nejkrásnějších okamžiků liturgického roku: vidíme při ní církev jako lid pomazaný Duchem Svatým a povolaný ke službě, jako lid, který nežije sám pro sebe, ale z Krista a pro Krista.

Evangelium nás přivádí do nazaretské synagogy. Pán Ježíš tam čte slova proroka Izaiáše: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4,18).  A pak dodává: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21).

Právě toto dnes je srdcem této slavnosti. Toto „dnes“ nepominulo, protože trvá v církvi, ve svátostech, v kněžské službě. Trvá v každém opravdovém skutku lásky. Trvá všude tam, kde Kristus skrze svou církev znovu přichází k člověku raněnému, ztracenému, unavenému či chudému.

Kristus je Mesiáš, Pomazaný. Jeho pomazání není pomazáním k světské moci, ale ke zcela zvláštnímu poslání. Je pomazán, aby pozvedal, hojil, osvobozoval a přinášel naději. A dnešní evangelium velmi jasně ukazuje, komu je tato naděje určena především: chudým. Podívat se na Krista Mesiáše právě jako na poslaného k chudým mě napadlo, když jsem nedávno četl apoštolskou exhortaci papeže Lva XIV. Dilexi te, která pojednává právě o lásce k chudým.

Péče o chudé není žádné vedlejší téma evangelia. To je jedno z Kristových nejhlubších znamení. Apoštolská exhortace Dilexi te připomíná, že mezi Kristovou láskou a výzvou pečovat o chudé existuje vnitřní a neoddělitelné spojení a ještě výslovněji říká: „Láska k Pánu se tedy pojí s láskou k chudým.“ Tam, kde církev ztrácí citlivost pro chudé, tam se něco podstatného ztrácí i z jejího vztahu ke Kristu.

To je slovo, které je dnes adresováno i naší litoměřické diecézi. Žijeme v kraji s velikou duchovní tradicí, ale také v kraji, který nese mnoho ran minulosti i přítomnosti. Abychom se některých ran alespoň dotkli s prosbou o jejich uzdravení, prožíváme letos Rok smíření. V naší diecézi jsou místa živé víry i místa hluboké náboženské prázdnoty. Jsou zde lidé, kteří nesou své povolání statečně a tiše, ale i lidé vyčerpaní, osamělí, znejistělí, zadlužení, nemocní, opuštění nebo vnitřně zlomení. Jsou zde rodiny, které zápasí o věrnost a soudržnost, jsou zde senioři, kteří čekají na blízkost. Žijí zde mladí, kteří hledají smysl svého života. Potkáváme lidi, kteří sice materiálně nestrádají, ale přesto žijí v hluboké chudobě srdce. K nim všem jsme posláni.

Milí bratři, když dnes obnovujeme kněžské závazky, nejde jen o důstojnou připomínku dne svěcení. Je to den pravdy. Den, kdy se musíme ptát, zda odpovídá naše služba opravdu Kristovu pomazání. Jsme kněžími evangelia pro chudé? Jsme pastýři, kteří umějí slyšet tichý nářek člověka? Jsme služebníci, kteří se nebojí lidské slabosti? Nebo se někdy až příliš uzavíráme do administrativy, provozních záležitostí, starostí o struktury a prostoru pro člověka zbývá málo?

Apoštolská exhortace Dilexi te připomíná slova mimořádně silná, když říká: „kontakt s těmi, kdo jsou ponížení a bezmocní, je základní způsob, jak se setkat s Pánem dějin.“ To znamená, že chudí nejsou pro církev nějakou okrajovou skupinou. V jejich tváři k nám přichází Kristus, v jejich volání k nám mluví, v jejich nouzi na nás čeká.

Kdo je ale chudý v té naší v podstatě bohaté společnosti, kde se neumírá hladem? Nesmíme chudobu chápat příliš úzce. Exhortace připomíná, že existuje mnoho jejích podob: hmotná, sociální, kulturní, mravní i duchovní. Vedle lidí bez prostředků jsou tu také lidé bez vztahů; vedle lidí bez domova lidé bez naděje; vedle lidí hladovějících po chlebu lidé hladovějící po smyslu života, odpuštění a přijetí. Církev nesmí přehlédnout ani jedny, ani druhé.

Žehnáme olej nemocných. Jak výmluvné znamení! Církev jde za člověkem ve chvíli jeho slabosti, nikoli až tehdy, když je silný. 

Žehnáme olej katechumenů. Církev podpírá člověka na cestě zápasu a růstu. 

Konsekrujeme křižmo, jímž budou pomazáváni nově pokřtění, biřmovaní, kněží, oltáře a pevně doufáme, že i nový litoměřický biskup. Jako by nám církev říkala, že všechno v ní má nést Kristovu vůni, nikoli zápach moci, ale vůni milosrdenství, blízkosti a daru.

Všechno v dnešní liturgii ukazuje na Krista, který vstupuje do lidského života, aby jej proměnil svou blízkostí. Není tedy náhodou, že právě dnes slyšíme evangelium o poslání k chudým. Pomazání Duchem Svatým není ozdobou církve. Je to poslání ke službě, jako my kněží nejsme ozdobou církve, ale především jejími služebníky.

Milí spolubratři kněží a jáhnové, dnešní den nás vybízí, abychom se znovu stali muži evangelní blízkosti. Boží lid nepotřebuje pouze správce posvátných věcí. Potřebuje také otce, pastýře a svědky. Potřebuje kněze, kteří umějí slavit eucharistii s úctou, ale také kněze a jáhny, kteří dokážou nést Kristovu útěchu do nemocnic, domovů, věznic, na nejrůznější periferie i do obyčejných lidských příběhů. Potřebuje posvěcené služebníky, kteří se nebojí lidských slz.

V apoštolské exhortaci Dilexi te se dále dočteme, že Bůh ve svém srdci chová zvláštní místo pro ty, kdo trpí diskriminací a útiskem, a že od své církve žádá rozhodný zájem o ty nejslabší. To není nějaký sociologický nebo politický program, ale evangelium, protože to je logika Božího srdce.

Ježíš sám se totiž stal chudým. Exhortace připomíná, že jeho chudoba patřila k samotnému poslání vtěleného Syna. A dokonce říká, že se Ježíš zjevuje „nejen jako chudý Mesiáš, ale také jako Mesiáš chudých a pro chudé“. Jestliže tedy chceme být církví Ježíše Krista, nemůžeme se od chudých vzdálit. Církev, která by se bála chudých, by přestávala rozumět svému Pánu.

Dnešní liturgie nám však připomíná ještě něco dalšího: že pravá víra a pravá láska nesmějí být od sebe oddělovány. Lev XIV. v Dilexi te velmi přesně varuje, že starost o čistotu víry musí jít ruku v ruce s péčí o službu bližním, zvláště chudým a utlačovaným. To je důležité i – nebo možná především – pro naši dobu. Není možné správně mluvit o Bohu, jestliže se naše srdce neotvírá člověku. Nelze hájit pravdu, jestliže pravda nepřináší milosrdenství. Není dostatečné pečovat o důstojnost liturgie, pokud nevnímáme důstojnost trpícího člověka.

A přece zde nejde jen o to, co církev dává chudým. Jde i o to, co skrze ně přijímá. Jedna z nejkrásnějších formulací exhortace říká: „Chudí jsou subjekty evangelizace, nikoli objektem dobročinnosti.“ To je věta, kterou si musíme uchovat hluboko v srdci. Vzpomínám si, že to bylo také téma generální kapituly redemptoristů v roce 1985: „Evangelizare pauperibus et a pauperibus evangelizari.“ (Hlásat evangelium chudým a nechat se jimi evangelizovat). Chudí nejsou jen ti, kterým něco přinášíme. Jsou to často ti, skrze něž Bůh evangelizuje nás. Učí nás pravdivosti, závislosti na Bohu, trpělivosti, pokoře a naději. Kolikrát právě prostý, nemocný nebo opomíjený člověk vydává svědectví o Bohu přesvědčivěji než mnohé velké řeči. Církev proto nemá přistupovat k chudým shora, ale s úctou, chovat se nikoli jako ta, která všechno ví, ale jako ta, která chce naslouchat a sloužit. Nemá jen rozdávat, ale také přijímat, nejen mluvit, ale i slyšet, nejen organizovat pomoc, ale také budovat prostor blízkosti a přijetí.

Milí spolubratři kněží a jáhnové, děkuji vám dnes za vaši službu. Děkuji za každou mši svatou, za každé udělené rozhřešení, za každé pomazání nemocných, za každou návštěvu nemocných, za každé slovo útěchy, za vaši tichou věrnost i za skrytou oběť. Vím, že mnozí nesete velké, někdy až příliš velké břemeno. Ale dnešní den nám kromě jiného také připomíná, že církev nežije z lidské síly. Na počátku exhortace Dilexi te zaznívá Pánovo slovo k církevní obci, která neměla „žádný vliv ani prostředky“: „zamiloval jsem si tě“ (Zj 3,9). To je i naše útěcha. Kristus miluje svou církev, své kněze, miluje naši diecézi, miluje každého z nás

Prosme tedy dnes, aby naše diecéze byla opravdu církví pomazanou Kristovým Duchem: církví, která hlásá evangelium chudým, která slyší nářek slabých, která se sklání k ranám člověka, která ví, že v těch nejmenších ji navštěvuje její Pán. Církví, která sice nemá velký vliv a prostředky, ale kterou si zamiloval Pán (srv. Zj 3,9).

Ať Panna Maria, pokorná služebnice Páně, která zpívala své Magnificat o Bohu, který „povýšil ponížené a hladové nasytil dobrými věcmi“ (Lk 1,52–53), nám vyprosí věrné, otevřené a statečné srdce.

Amen.

† Stanislav Přibyl, administrátor litoměřické diecéze