Promluva z pouti kněží a jáhnů v Doksanech

Milí bratři, 

scházíme se dnes při naší pouti za vlastní posvěcení a Boží slovo nám staví před oči něco, co bychom možná spontánně nespojovali s kněžstvím, odpovědností a pastýřskou službou: dítě.

Prorok Izaiáš mluví o Bohu, který svůj lid utěšuje jako matka svého syna. Žalmista říká: „Uklidnil a utišil jsem svou duši jako dítě na matčině klíně“ (Žl 131,2).  A Ježíš, když se učedníci začnou ptát, kdo je vlastně největší, nevezme mezi ně významného učitele ani úspěšného apoštola. Postaví doprostřed dítě: „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království“ (Mt 18,3). Pro nás kněze je to velmi důležité slovo. Protože jsme povoláni být otci, můžeme snadno zapomenout, že předpokladem každého duchovního otcovství je Boží synovství. Nejprve jsem syn – a teprve potom mohu být otcem.

Kněžské otcovství nevyrůstá z funkce, autority ani ze zkušenosti. Nerodí se ani svěcením automaticky jako hotová vlastnost. Roste z člověka, který se stále znovu nechává přijímat Bohem jako dítě. Z člověka, který ví, že nemusí všechno zvládnout, nemusí všechno zachránit a nemusí být ve všem úspěšný. Smí se nechat nést.

Možná právě to bývá v kněžském životě jedna z nejtěžších věcí. Zvykli jsme si být těmi, kdo dávají odpovědi, rozhodují, pomáhají, organizují, nesou druhé. Ale kdo nese nás? Dokážeme ještě před Bohem stát bez funkce, bez role faráře, vikáře, kanovníka, představeného – prostě jako jeho dítě?

Jen ten, kdo umí být synem, může být skutečně otcem. Jinak se může otcovství nenápadně změnit v řízení, kontrolu nebo potřebu, aby druzí odpovídali našim představám. Otec však nedělá druhé podle sebe. Dává jim prostor, aby se stali tím, k čemu je volá Bůh. A právě zde nám má co říci dnešní světice.

Terezie velmi brzy pochopila, že v Boží zahradě nemusí být všechny květiny stejné. Píše, že kdyby všechny květiny chtěly být růžemi, zmizela by krása drobných polních květů. A dodává nádhernou větu: „Dokonalost záleží v tom, abychom plnili jeho vůli a byli tím, čím nás chce mít.“ (s. 20)[1] To je slovo také pro naše kněžské společenství, presbyterium.

Jedním z pokušení kněžského života je totiž srovnávání. Kdo má významnější farnost, kdo má větší kostel, kdo dokáže oslovit více lidí, kdo má bližší vztah k biskupovi, kdo je slyšen, kdo je přehlížen. A tak je snadné se někdy cítit, jako bychom své místo ztratili nebo je ještě nenašli.

Terezie sama své místo hledala. Chtěla být misionářem, apoštolem, mučedníkem, knězem; v každém povolání viděla něco, co ji přitahovalo. Nakonec však při četbě svatého Pavla objevila, že všechny údy církve uvádí do pohybu láska. A tehdy napsala: „Konečně jsem nalezla své povolání; mým povoláním je Láska… Ano, našla jsem své místo v Církvi… v srdci své matky Církve budu Láskou“ (s. 243). To je mimořádně osvobozující.

Naše místo v církvi není především určeno tím, jakou máme funkci. Funkce se mění, farnosti se mění, úkoly přicházejí a odcházejí. Jednou jsme v centru dění, jindy na místě, které se zdá být bezvýznamné. Ale existuje místo, které nám nikdo nemůže vzít, a to je místo v srdci církve, kde jsme povoláni milovat.

A možná právě zde se rodí zdravé presbyterium. Ne tehdy, když jsme všichni stejní, ale když každý dokážeme přijmout své místo a zároveň přijmout místo toho druhého. Když se nepotřebujeme vzájemně ohrožovat ani poměřovat. Vždyť jsme různé květiny v jedné Boží zahradě.

Tereziin život nám připomíná ještě něco. Byla kontemplativní karmelitkou. Prakticky neopustila svůj klášter, a přece byla roku 1927 prohlášena papežem Piem XI. patronkou misií. Není to paradox? Není, protože Terezie pochopila, že misie se neměří na kilometry, ale začíná tam, kde člověk odevzdá Kristu své srdce.

Když jí převorka svěřila modlitbu za budoucího misionáře a potom za dalšího, Terezie si uvědomila, že její modlitba může nést nejen je. Napsala, že se chce modlit také za „prosté kněze, jejichž poslání je mnohdy stejně těžké jako poslání apoštolů, kteří kážou nevěřícím“. (s. 323) Myslím, že bychom jí dnes za tuto modlitbu mohli a měli poděkovat, protože také naše kněžství je misijní, i když většinou nikam daleko necestujeme. Misijním územím může být farnost, ve které se zdánlivě mnoho neděje. Člověk, který už léta stojí stranou církve. Rodina, která nás odmítá. Spolubratr, se kterým se nám těžko hledá společná řeč. Misie je všude tam, kde se Kristova láska skrze nás dostává k člověku.

Bratři, naše diecéze navíc nyní prožívá zvláštní období. Čekáme na nového litoměřického biskupa. Jako ten, kdo tuto diecézi necelé dva roky vedl a dnes ji znovu spravuji jako apoštolský administrátor, dobře vím, že takové čekání může přinášet mnoho otázek. Kdo přijde? Jaký bude? Co změní? Co bude očekávat od nás? Dovolím si však dnes položit jinou otázku: Jaké presbyterium přivítá nového biskupa? Budeme jen čekat, jaký člověk bude poslán, nebo se také sami budeme připravovat, abychom ho přijali jako bratři a spolupracovníci? Prosme proto v těchto týdnech opravdu vytrvale za jeho dobrý výběr. Za ty, kdo nesou odpovědnost za rozlišování a rozhodnutí. A prosme především Ducha svatého, aby nám Bůh poslal biskupa nikoli podle mých představ, podle představ toho či onoho. Prosme o pastýře podle Boží vůle – o člověka, který bude sám hluboce žít své Boží synovství, aby právě proto mohl být otcem kněží a otcem celé diecéze.

A modleme se také za sebe, aby nový biskup nepřišel mezi izolované jednotlivce, nýbrž do presbyteria, které se učí být společenstvím bratří. Do společenství, kde každý hledá, nachází a zná své místo, ale zároveň má radost z daru druhého.

Dítě na matčině klíně se nemusí ptát, zda má právo tam být. Ví, že tam patří. Kéž nám svatá Terezie pomůže znovu objevit tuto jednoduchou jistotu: jsem Božím dítětem, mám své místo v jeho církvi a jsem milován. Z této jistoty pak může vyrůst svobodné kněžské otcovství, opravdové bratrství mezi námi a také nová misijní odvaha. Snad potom budeme schopni spolu se svatou Terezií říci nejen: „Našel jsem své místo v církvi,“ ale také: našel jsem je v lásce. Amen.

† Stanislav Přibyl, apoštolský administrátor litoměřické diecéze