Český rozhlas: Salesiáni ve svobodném dvacetiletí v Česku

Pohlédneme-li na činnost salesiánů ve svobodném dvacetiletí v Česku po roce 1990, zjistíme, že je velmi různorodá. Podílejí se na provozování knižního nakladatelství Portál, zapojují se do práce sdělovacích prostředků: Radia Proglas, ostravské Telepace, TV Noe. K jejich povolání ale patří také výuka a misijní činnost. Pro tu našli otevřený prostor v litoměřické diecézi. O „salesiánské rodině“ a o mládežnických „oratořích“ hovoří Beno Beneš, delegát pro misie, který byl v letech 1993–1999 provinciálem salesiánů.

Na jakou práci se salesiáni zaměřují v litoměřické diecézi?

„Zaměření? Jak na to odpovědět - v této diecézi je pastorace specifická oproti jiným, takže víceméně se salesiáni zaměřují na to, co se nabízí. Naším charismatem je - z titulu zakladatele Jana Bosca - opuštěná, zanedbaná mládež. To vykrystalizovalo na konci předminulého století nebo už v jeho druhé polovině, když se rozvíjela industrializace. Don Bosco tento problém podchytil, založil kongregaci, která je dnes rozšířená ve všech kontinentech, a dal nám do vínku toto poslání.

A vrátíme-li se konkrétně na sever Čech?

„Tak samozřejmě, v litoměřické diecézi najdeme spoustu opuštěné mládeže, tedy zde je pro nás velmi vhodná příležitost. My žijeme v různých společenstvích v celé České republice. V litoměřické diecézi jsme na dvou místech: v Rumburku-Filipově, a v Teplicích. Je to dáno také historicky, protože salesiáni do litoměřické diecéze přišli v roce 1946 v době, kdy byla tato diecéze vyprázdněná po odsunu německy mluvícího obyvatelstva, včetně kněží. Salesiáni ve své poválečné expanzi potřebovali nějakou lokalitu pro svůj teologický studentát, tak jim byl nabídnut právě Osek, a tím se stalo, že se tady usadili. Jejich rozkvět také podpořil biskup pocházející ze salesiánského řádu, otec Štěpán Trochta. Tím tady po 2. světové válce salesiánské charisma vlastně zakotvilo a ta tradice se tady drží dodnes nejenom v řeholnících samých, ale v široké síti jejich spolupracujících - říkáme jim salesiánští spolupracovníci.

To jsou laici?

„U jiných řádů je to ‚třetí řád', ale u nás je to nazváno takhle. Jsou to lidé, kteří žijí v manželství nebo jsou svobodní, mohou mezi nimi být i kněží, zkrátka všichni ti, kteří jsou zaujati charismatem Dona Bosca. Spolupracují, a tak společně se salesiány vytvářejí to, čemu říkáme 'salesiánská rodina'. A to tady, v litoměřické diecézi žije také.

Jistě je to náročná činnost. Jak se ji daří v jednotlivých lokalitách naplňovat?

„Po pádu totality, když jsme zase začali působit veřejně, jsme se už neusadili v Oseku, protože ten převzali cisterciáci, ale usadili jsme se tam, kde jakási tradice byla, tj. v Teplicích a v okolí, no a potom také - protože pan biskup Koukl potřeboval obsadit poutní místo Filipov a nebylo tam koho dát, tak jsme řekli, ano, bereme Filipov, je tam bazilika Panny Marie Pomocnice, což v podstatě Don Bosco vždycky tak zdůrazňoval - ve své mariánské úctě vždycky vzýval Pannu Marii jako pomocnici křesťanů. Takže tím jsme se dostali do Rumburku - i tento cíp bylo potřeba christianizovat.

Kde se ukázala příležitost pro vaše působení nejvýrazněji?

„Na tomto území, jak známo, žije také etnikum Romů, kteří vlastně až v poválečných letech, nebo lépe řečeno převážně až v 70. letech zaplňovali toto území, protože zde byl nedostatek pracovních sil. Tedy, pokud jsme začali vytvářet nějaká střediska pro mládež, nebo, jak se v salesiánské terminologii říká 'oratoře' pro mládež, tak samozřejmě tam přicházeli Romové. To vyvolávalo pochopitelně problémy, protože ne-Romové se občas cítili být vytlačováni. Ne že by byli vytlačováni násilím, ale to se prostě vytváří taková situace, že se tam necítí dobře. Romové mají jiný způsob jednání a různé zvyklosti, takže to tak trochu komplikuje naši situaci.

Ovšem loni na podzim, v září, jsme otevřeli druhé středisko - v Teplicích, v jedné čtvrti, která je dnes podle dostupných údajů nejpostiženější kriminalitou. Ukazuje se, že zatím nepřicházejí jenom Romové, ale i ostatní. Jak se to bude vyvíjet dál, to je dnes těžké předvídat, ale my neděláme žádné rozdíly, prostě - objímáme všechny, kteří tuto lásku a lidskou blízkost potřebují, protože musíme říct, že nejenom u Romů, ale také u ‚gádžů' mnohé rodiny, respektive děti těch rodin, neprožívají plné citové uspokojení, a tak jsme tady i pro ně, protože oni se cítí být opuštěni.

Takže napínáme své síly a možnosti, které máme, a samozřejmě zveme k tomu i ostatní lidi, kteří mají zájem pracovat v této sociálně-pedagogické oblasti. Nemusí to být vyloženě jen lidé věřící - pokud jsou zaníceni tímto ideálem, který si zvolil za poslání Don Bosco, jsou-li schopni a chtějí-li na něm mít účast, tak jim to samozřejmě umožňujeme.

Máme radost ze všeho dobrého, co se v této oblasti dá dělat pro mladé lidi, ať jsou jakékoliv rasy, náboženství anebo národnosti. V tomto smyslu jsou salesiáni všesvětoví. Poslání Dona Bosca se neomezuje, ale šíří se dál.

Jaké konkrétní programy nabízíte pro mládež v Teplicích a ve Filipově?

„Jde především o to, nabídnout jim během týdne vhodné prostředí, které potřebují. Tedy především naši lidskou blízkost, a potom samozřejmě možnost různých her, kroužků, aby mohli uplatňovat své dovednosti, učit se vyrábět nějaké věci - třeba keramiku, dřevořezbu atd., aby se v těch dětech rozvíjela schopnost, kterou mají dosud skrytou, aby zjistily, že jsou schopny něco udělat, a rozvíjely tuto svoji dovednost, protože Don Bosco vždy prosazoval (a je to takové rčení všeobecné), že nadpřirozené předpokládá přirozené, čili abychom byli především dobrými občany, a jestli máme na víc, jestli dokážeme z hlediska víry přijmout i zásady křesťanské, no tak tím samozřejmě lépe. Ale i to křesťanství musí stát na pevných lidských konvencích a základech, které každý člověk prožívá.

Můžete uvést nějaký specifický příklad salesiánského působení?

„Možná bych se mohl zmínit o salesiánském misijním dni, který se v letošním roce v celém salesiánském světě slaví. Totiž, každoročně, už skoro 30 let, náš hlavní představený se svojí radou vytipovává nějakou problematiku, na kterou je třeba se celosvětově zaměřit. Zvolí nějaké území v Africe, v Indii, na Sibiři, v Ázerbájdžánu, anebo nějakou problematiku, které je třeba věnovat pozornost. Letošní rok je 'rok Romů', protože tato otázka se netýká jenom naší republiky, ale má dopad i v okolních státech i v Evropě. Takže se samozřejmě soustředíme v celém světě na to, jak pomoci tomuto etniku - jak ho zapojit a integrovat do společnosti toho kterého státu nebo národa a pochopitelně i církve. A protože v severních Čechách je toto etnikum početné, můžeme zde pocítit určité klima, které v mnohých ne-Romech vyvolává předsudky na základě jistého chování, které Romové mají. A teď jde o to, co s těmi předsudky? Nedají se odbourat, když se neřeší příčina. A nám jde o to: odstranit příčinu. Hledáme cesty, jak pomoci Romům, aby se mohli integrovat do společnosti, která žije na tomto území, případně pomoci jim integrovat se i do církve, aby zůstali Romy, přitom ale aby přijali to, co je přijatelné pro místní obyvatelstvo, které má také svoji tisíciletou tradici, tak jako ji mají i oni. Tato vzájemná symbióza asi ještě bude vyžadovat hodně potu a úsilí. Ale musíme to dělat - obě strany.

Autor: Jana Šustová, Redakce náboženského vysílání Českého rozhlasu