Homilie biskupa z Jablonného: Zdislava, Láska a pouť

Kázání při mši svaté v rámci diecézní pouti, bazilika sv. Vavřince a Zdislavy, Jablonné v Podještědí, sobota 31. května 2025, 11.00 hodin.

Milí spolubratři kněží a jáhnové, milé sestry a bratři,

připutovali jsme sem do baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy do Jablonného a máme k tomu mnoho důvodů. Některé důvody jsou historické: v letošním roce si připomínáme třicáté výročí kanonizace svaté Zdislavy. Jsme uprostřed Jubilea 2025, které je vlastně také výročím, výročím Kristova Vtělení. Máme ale dnes i další důvody: jedním z nich je přijetí bohoslovce litoměřické diecéze Marka Lásky mezi kandidáty jáhenského a kněžského svěcení. V neposlední řadě jsme sem připutovali jako diecéze, jako Boží lid na cestě do Božího království, každý sám za sebe, ale současně spolu. Já jsem tu s vámi, jsem tu s vámi rád, jsem tu s vámi jako křesťan, a pro vás jako biskup, jak řekl kdysi svatý Augustin.

Rád bych vám nabídl několik podnětů k přemýšlení.

Prvním z nich je úvaha o patronce tohoto místa, patronce Libereckého kraje a patronce naší diecéze svaté Zdislavy. Ještě i po více než roce mi zní v uších slova pana premiéra Petra Fialy, který řekl něco v tom smyslu, že velikost svaté Zdislavy spočívá v tom, že se dívala kolem sebe a dělala vždy ještě jeden krok navíc, než bychom považovali za běžné.

Dnes se často ptáme, co máme dělat, abychom splnili Kristův příkaz: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. Evangelium – zdá se – je Slovo mezi mnoha slovy dnešního světa plného informací, často nevalné kvality, které si nezaslouží naši pozornost. Jak ale učinit slovo evangelia slyšitelným? Jsem přesvědčen, že je to možné svědectvím vlastního života, kde musíme současně svědčit sami za sebe a zároveň jako součást „my“ církve, Božího lidu na cestě. Nestačí totiž jen pečovat o vztah mezi námi jako jednotlivci a Bohem, když bychom se současně nestarali o kvalitu vztahu k našim bližním. To je účinná metoda hlásání evangelia ve všech dobách a na jakémkoli místě. Nejinak to dělala i svatá Zdislava. V tomto kraji se stala svědkyní Boží lásky tím, že pečovala o chudé, nemocné a potřebné. Možná si řekneme, že mezi námi chudí lidé nejsou, ale to není pravda. Možná nejsou chudí hmotně, ale téměř každý člověk v našem okolí trpí nedostatkem, který můžeme napravit jenom my, jejich bližní. Je to často nedostatek pozornosti, přijetí, smyslu života, smyslu toho, co dělají. Jindy je to nedostatek času, kdy se my lidé podobáme spíše veverkám v kleci než svobodným bytostem. To jsou nemoci a bída dnešní doby, která je rychlá, uspěchaná a proto povrchní a neuspokojující. Následovat dnes svatou Zdislavu znamená – zdá se mi – nikoli míchat masti a obvazovat rány, ale být terapeutem zraněných duší a srdcí: dobrým slovem, ochotou zastavit se nebo jenom připraveností ujít mlčky společně kus cesty. Slova zde nejsou až tak důležitá. Lidé nás spíše mají pozorovat a sami přijít na to, že jsme dobří, protože Bůh je dobrý, že jsme laskaví, protože Bůh je láska, že jsme pozorní, protože Bůh nám projevil péči a pozornost. O takového Boha pak je zájem. Není to Bůh jako pouhá kulturní veličina nebo jako vysvětlení běhu světa, ale je to Bůh, který se zajímá o člověka, a to i tam, kde člověk už zájem není ochoten nebo schopen projevit.

Milí přátelé, buďme Zdislavami dnešních dnů. Lidmi, kteří nechtějí mít vyřešený jen svůj život, ale lidmi kteří se neustále dívají kolem sebe, kde by mohli být užiteční, protože tato užitečnost druhým nám nakonec dává cenu před Bohem i před námi samými.

Budeme-li svědky naděje, nakonec na to slovo také dojde. Budeme moci zvěstovat Kristovo evangelium a bude nám pozorně nasloucháno. Ale až poté, když prokážeme, že je kryto skutky milosrdné lásky.

Zadruhé. Zaznělo tu před okamžikem několikrát slovo láska. Láska je také příjmení Marka, který přijme za několik okamžiků kandidaturu jáhenského a kněžského svěcení. Tato kandidatura je jeden z kroků člověka, který uslyšel od Pána slovo: „pojď za mnou“, člověka, který chce zasvětit celý život hlásání evangelia a službě druhým. Platí zde to, co říká svatý Augustin o sobě jako o biskupovi, úplně stejně, takže Marek může říct, že chce, aby jednou byl s námi všemi křesťan a pro nás nejprve jáhen a potom kněz.

Kde se to v člověku bere? Každý z nás je Bohem volán. Jsme voláni k tomu, abychom byli jako Bůh. Hospodin říká: „Buďte svatí, jako já jsem svatý“. Jsme voláni, abychom se stali lidmi v plnosti, to jest Božími obrazy, Božími reprezentanty. Je to sice naše povinnost, ale současně nám Bůh stále nechává svobodu rozhodnout se: jít za ním, jít jinam nebo také nejít nikam. A tady Marek poznal, že chce jít za ním, za Kristem, a spolu s Kristem že chce jít za lidmi.

Jedna věc je povolání, druhá věc je vyjít s tím ven. To chce odvahu. Pamatuji si, že já sám jsem na jednu stranu měl obrovskou touhu o té mé ochotě stát se knězem někomu povědět, na druhou stranu jsem neměl odvahu to prostě říkat na potkání. Je to totiž krok, který – ačkoli je z právního hlediska ještě spíše méně závazný – je přece jen velmi zavazující. Zavazuje člověka před sebou samým, před druhými lidmi i před Bohem. Stát se kandidátem jáhenství a kněžství, to znamená že takový člověk už dal slovo. Dal ho před církví, před biskupem a kněžími, před mnoha lidmi.

Marku, děkuji Ti za tuto odvahu. Jsem si vědom, že dneska chce takové rozhodnutí víc odvahy, než třeba v době, kdy jsem je činil já. Tím, že nyní říkáš ano, dáváš také velmi důležitý příklad mnoha dalším. Je to tak: i v dnešní době se dá říci Bohu ano zcela a bez výhrad. Dokonce bych si dovolil říci, že právě dnes je to velmi důležité. Slova volají, příklady táhnou. Kéž by Tvůj příklad přitáhl další. Církev totiž vždycky bude potřebovat ty, kteří se neváhají zcela dát do Boží služby, kdo jsou ochotni riskovat a říci: ano, chci, i když třeba vědí, že si nemohou být jisti ani sami sebou. Služba Bohu je založená na této nejistotě, která dává člověku současně sílu a současně ho udržuje v pokorném postoji.

Málo se to říká, a tak to musím říct já nyní: potřebujeme kněze, potřebujeme jáhny, potřebujeme řeholníky a řeholnice, potřebujeme lidi, kteří jsou ochotni dát svůj život do služby Bohu a jeho lidu. Svatému lidu Božímu, lidu společně kráčejícímu do Božího království, církvi. Mladí muži a mladé ženy, kteří uvažujete o tom, jak naložíte se svým životem, nebojte se zariskovat. Být knězem, jáhnem či zasvěcenou osobou sice není z hlediska společenské prestiže nebo finančního ohodnocení žádné velké terno, ale stojí to za to, to mohu dosvědčit z vlastního života. My kněží jsme sice trochu životem potlučeni, ale myslím si, že jsme ve službě v podstatě šťastní. Jen je třeba tu radost čas od času více projevit, že?

Zatřetí. Jsme na pouti. Pouť není poutí kvůli kolotočům a stánkům s buřty či cukrovinkami, ale to slovo pochází od slovesa putovat. My jsme dnes mnozí přišli pěšky a skoro všichni jsme přijeli zdaleka. Zažili jsme si trochu nekomfortu, ale hlavně jsme spolu ušli kus cesty. Vždycky rád pozoruji, jak se mění vztahy na společné cestě. Nejsilnější zážitky s lidmi mám právě z poutí, kdy jsme se na začátku skoro ani neznali a na konci jsme byli opravdu společenstvím. Něco jsme spolu prožili, jeden druhému jsme pomohli, byli jsme spolu unavení, zpocení či mokří od deště. Nešli jsme na výlet, ale šli jsme vědomě k cíli, kterým je setkání s Bohem na posvátném místě. Ale toto setkání se vždycky odehrává už na cestě. Vzpomeňme jen na emauzské učedníky a jejich proměnu během cesty. Právě na cestě se setkali s Kristem, právě na cestě jim zapálil srdce a v cíli ho poznali při lámání chleba. To je i náš případ. Nechápejme prosím cesty jen jako nutné zlo při přepravě do cíle. Buďme vděčni za každý krok, který můžeme společně udělat. Jeden buďme pro druhého inspirací a pomocí.

Pouť je také obrazem našeho života. Krista nepotkáváme ve sterilních okamžicích, které by se z života daly jakoby vyjmout. Všechno se děje na pouti životem, odehrává se uvnitř života. Kristova přítomnost posvěcuje život a tím, že žijeme, setkáváme se s Kristem. Svatost není nic jiného, než cesta s Bohem, pozvání Ježíše do našeho života na každém kroku.

Naše pouť se odehrává v prostředí putujícího Božího lidu. Tím je církev. I zde je všechno v pohybu. Ale ne všechno se mění. Bůh zůstává stále stejný. Buďte svatí, jako já jsem svatý, znamená, že Bůh se nemění a my se mu pomalu přibližujeme. Važme si církve. Ona je sice institucí, ale tím, kdo ji založil, je Ježíš, svatý Boží. My všichni se potřebujeme měnit, nejen proto, abychom uspěli před Bohem, ale i proto, aby Boží poselství bylo pochopitelné a přijatelné v každé době a na každém místě. Važme si církve jako prostoru pro cestu, jako společenství putujících, kde se můžeme ale i máme opírat jeden o druhého a všichni o Krista. Když se putuje, není to vždycky vábný pohled: puchýře, odřeniny, pot, únava. To je ale jen provozní stav. Jde nám o něco jiného – proměňovat se na cestě a někam dojít. Cíl pouti je krásný a je vždy obrazem nebe. Přicházíme unavení, ale šťastní. Přál bych si, abychom tyto zážitky neměli jen na pouti, ale aby byly zkušeností našeho života v církvi. I když jsme stále na cestě, i když je potřeba se stále proměňovat a podstupovat námahu, je cíl stejně jako cesta tím, co nás činí stále podobnějšími Bohu.

Sestry, bratři, děkuji Vám za společné putování dnes, ale i kdykoli jindy na naší společné cestě do Božího království. Děkuji Vám za svědectví naslouchání Bohu a za ochotu se dát do jeho služeb. Děkuji Vám, že podobně jako svatá Zdislava neustále vystupujete ze svého komfortu a hledáte každého, kdo potřebuje zažít skutky lásky, aby mohl slyšet slova života.

Pán nám všem pomáhej!

† Stanislav Přibyl, biskup litoměřický

Homilie biskupa z Jablonného: Zdislava, Láska a pouť