Hospic sv. Štěpána bude mít od června novou ředitelku

Hospic sv. Štěpána bude mít od 1. června 2013 novou ředitelku, Moniku Markovou. Jeho dlouholetý ředitel Pavel Česal odchází do důchodu. Přinášíme plné znění rozhovoru s titulem Hospice bojují o přežití, který jsme v souvislosti s tíživou finanční situací těchto zařízení v litoměřické diecézi uvedli ve Zdislavě 2013/05.

• Jak došlo k tomu, že Hospic sv. Štěpána má nedostatek financí?

Pavel Česal: Péče o těžce nemocné pacienty v hospici je po všech stránkách velmi náročná. Je závislá především na kvalitním personálu, ale i účinných lécích, zdravotnickém materiálu, kvalitní stravě a dalších aspektech, které našemu pacientovi v hospici zajistí důstojné dožití. To vše je však velmi nákladné. Na každý den pro každého pacienta musíme zajistit finanční prostředky ve výši 3 270 Kč. Je to částka vysoká, ale nezbytná. Jak ji získat?

Financování hospice je vícezdrojové. Část nákladů na zdravotní složku hospicové péče hradí zdravotní pojišťovny. Jedná se o částku ve výši necelých 1100 Kč denně. K tomu pacient platí regulační poplatek 100 Kč, jako v každé nemocnici. Dalších 100 Kč je platba za úhradu sociálních služeb nad rámec úhrad zdravotních pojišťoven. Pacient, kterému byl přiznán příspěvek na péči, nám jej na dobu pobytu v hospici rovněž převádí. Bohužel příspěvek na péči pobírá pouze asi polovina pacientů. Ostatní si jej nestihli zařídit nebo je o této možnosti nikdo neinformoval. Další prostředky se snažíme každým rokem získat z dotací Ústeckého kraje a z příspěvků měst a obcí, odkud k nám pacienti přicházejí. Nejpodstatnější dotací byla v minulých letech dotace od státu. Ta představovala částku okolo 500 Kč na každého klienta denně. V roce 2012 nám však byla z nepochopitelných důvodů nejprve zcela zamítnuta a až po složitých jednáních koncem roku přiznána, ale pouze ve výši 145 Kč na klienta na den. Hospic celý rok bojoval s nedostatkem prostředků. Rok 2013 je v mnohém obdobný. Státní dotace byla Hospici sv. Štěpána přiznána opět velmi nízká. Co nám zbývá? Hledat další finanční zdroje, více sponzorů z řad podnikatelů. Ti se však oslovují velmi těžko, mají většinou jiný okruh zájmů. Dále hledáme nové dárce. Doufáme, že se nám to podaří. Jsme opravdu vděčni za dar v jakékoliv výši. Tak můžete hospici pomoci rovněž i vy, čtenáři Zdislavy, vaši známí a blízcí. Vždy každému nabízím „Přijďte se do hospice podívat, tak nejlépe poznáte naše služby.

Kromě finančních darů prosíme v neposlední míře i o modlitbu, kterou všichni, jak pacienti, tak zaměstnanci hospice potřebujeme. Děkuji.

• Jaké kroky budete po nástupu do služby chtít podniknout jako první?

Monika Marková: Přesně nevím, které kroky mám počítat jako první v nové službě. V únoru mi skončila rodičovská dovolená, a protože jsme už věděli, že budu v květnu střídat pana ředitele Česala, nastoupila jsem zatím na půl úvazku s úkolem dotáhnout nějaké administrativní úkony, shánět peníze a postupně přebírat ředitelskou práci. Jedním jsem si ale jistá: moc se těším na postupné seznamování s nemocnými a jejich blízkými. Hospic chce být, mimo jiné, co nejvíc podobný domovu a doma se přeci lidé znají a vědí o sobě. Každý hospicový klient znamená jeden neopakovatelný a vždy nějakým způsobem krásný lidský příběh. Pravdou je, že lidé často přicházejí bolaví, nešťastní, někdy bohužel znevážení nelaskavým chováním zdravotníků. A to, že se k nim chováme s úctou, s uvědomováním si hodnoty každého z nich, že jim projevujeme lásku, mnoho z nich zklidní a mohou se soustředit na to, co je v závěru života podstatné - přijetí vlastního osudu, bilancování, odpuštění a přijetí odpuštění, rozloučení.

Dalším úkolem, který před sebou vidím, je seznámení se se všemi členy hospicového týmu. Chtěla bych poznat jejich motivy pro tak nelehkou práci. Přála bych si moc, aby se podařilo sehnat prostředky k jejich spravedlivému finančnímu ohodnocení. A možná poslední „první kroky, které mi přicházejí na mysl, budou každodenní první kroky do hospicové kaple. Tak jak je to v hospici zvykem od úplného začátku - na začátku dne se přijít pozdravit s tím nejvyšším „šéfem, od kterého pochází veškeré šéfovství.

• Na koho se budete muset obrátit, abyste získala chybějící prostředky?

Monika Marková: Popravdě - na každého. Samozřejmě se, tak jako každý rok, obracíme na státní i obecní instituce rozdělující dotace, na velké firmy a jejich nadační fondy, ale ukazuje se, že mnoho těchto velkých dárců je nějakým způsobem zasaženo zhoršenou situací naší ekonomiky. Že jejich příspěvky jsou nejisté. Když jsem se před lety - před výstavbou hospice účastnila kurzu o shánění financí pro neziskové organizace, kladli nám tam na srdce, že financování musí vypadat jako pyramida. Úplně na vršku že může stát nějaký velký v našem případě miliónový dar nebo dotace, ale v základech musí pevně kotvit mnoho drobných dárců. Takových, kteří pošlou třeba padesátikorunu měsíčně. Když se jich najde tisíc, máme přes půl miliónu ročně. Já si samozřejmě uvědomuji, jak je dnešní doba těžká, a i ta padesátikoruna v měsíčním rozpočtu je pro někoho opravdu hodně. O to víc si takových dárců, kteří podobně jako vdova v evangeliu dávají ze svého nedostatku, vážím.

Hodně by nám také pomohlo, kdybychom byli víc využívaní. V posledních několika letech se totiž stává, že máme sice na počet lidí stejně nebo více pacientů než v předchozím roce, ale tito lidé jsou u nás mnohem kratší dobu - prostě přijdou na poslední chvíli a často už se pro ně nedá nic moc udělat. I tak má jejich pobyt u nás smysl třeba pro jejich blízké, kterým také nabízíme podporu a pomoc, ale je to škoda. Vidím toho dvě příčiny. Jedna je systémová, většina nemocnic má mnoho lůžek následné péče (tzv. LDN) a tato lůžka potřebují mít obsazená, proto neradi překládají nemocné jinam. Druhou příčinu vnímám spíše na té společenské rovině - mnoho lidí si nepřipouští konečnost pozemského života, a i když ví, že jejich blízký je smrtelně nemocný, nemohou ho nechat přeložit z nemocnice do hospice, protože by mu vzali „naději. My tady ale často můžeme udělat po medicínské stránce totéž nebo ještě více než v nemocnici - například léčbu bolesti a dalších nepříjemných příznaků závažných nemocí umíme opravdu velmi dobře - ale ještě nabízíme komfort jednolůžkových pokojů s přistýlkou pro rodinu, nabízíme opravdovou lidskou blízkost a doprovázení touto nelehkou životní etapou. Kdyby se o tom lidé víc dozvěděli a dříve nás využili, bylo by to dobře nejen pro ně, ale pomohlo by to i nám.

• Co by se stalo, když by se peníze sehnat nepodařilo?

Monika Marková: Já věřím, že se to podaří. Ale již v předchozím roce se musely téměř dva milióny korun vzít z tzv. rezervního fondu, který je určen na opravy a obnovu zařízení. Pokud bychom do něj podobně museli sáhnout třikrát za sebou, bude vyčerpaný. Je to těžké si to představovat - museli bychom snížit už tak dost nízké mzdy, možná snížit počet pracovníků, ale tím by nutně šla dolů kvalita poskytované péče. Opravdu se mi o tom nechce přemýšlet. Víte, já věřím, že když je nějaké dílo dobré, což hospicové dílo je, že ho Pán Bůh nenechá na holičkách, že nám dá možná zakusit těžká období, ale pak zase svou pomoc. Pro mne je to stálé upozorňování na to, že toto dílo nestojí jen na nás.

Autor: Hana Klára Němečková