Jak více přiblížit synodální styl a synodální konverzi všem v diecézi?

Na úvod biskup připomněl, že synodalita je víc než jen metoda a zároveň že to není rekonstrukce církve ve smyslu změny nauky nebo její struktury. „Je to změna stylu života církve. Děje se za jízdy a nevíme, co bude za zatáčkou. Proto se někdy bojíme vykročit do neznáma. Spoluúčast znamená přerozdělit zodpovědnosti – a když nám to nejde, bývá to vedeno zkostnatělými a zažitými vzorci. Poslání pak znamená, že nemůžeme být orientováni dovnitř, k sobě samým, ale naše poslání míří i k těm, kdo stojí mimo naše společenství,“ zdůraznil v úvodu.  

Jáhen Michal Olekšák, který má realizační část synody v diecézi na starosti, pak představil několik dobrých příkladů z praxe, kde se tento přístup a aplikace synodálních principů osvědčila (Vratislavice nad Nisou a Železný Brod).

Biskup Stanislav Přibyl nabídl, že si udělá čas a alespoň jedenkrát do měsíce zavítá do některé z farností na podobná synodální setkání.

Každý z přítomných členů diecézního presbyteria pak hovořil jednu minutu a dával přitom odpověď na otázku „Jak více přiblížit synodální styl, a tím i synodální konverzi, všem v diecézi?“ ze svého pohledu. V dalším kole pak přítomní reagovali na to, co je oslovilo. Následovala volná diskuze.

Co od kněží zaznělo?

• Potřebujeme se naučit si opravdově naslouchat.
• Odpovídat si, co znamená být spolu na cestě. 
• Mít jasno, že synoda je o životě mezi námi.
• Přenést a převzít zodpovědnost znamená společnou práci, které se budou ujímat i laici.
• Důležité jsou akce, při nichž lidé zažijí, že mají podíl na životě církve – typově Zapal svíčku nebo Vánoční bohoslužba pro sousedy.
• Aktivovat osoby, které nemluví, a proto jim nikdo nenaslouchá. Hlasití lidé jsou slyšet, ale i tiší a dosud mlčící mají nápady.
• Potřebujeme vytvářet hlubší vztahy, nejen se potkat na bohoslužbě, ale sdílet život a vědomí společného díla.
• Poznáváním a přijímáním jeden druhého, jací jsme.
• Synodalita je přirozený proces, který už žijeme. Proto tu jsme. Je to způsob života církve: žít a jít společně.
• Přijímat a rozumět těm, kdo jsou přetížení: když někomu utíká dcera z domu, manželka má rakovinu… jsou to starosti o sebe, o rodinu, existenční těžkosti.
• Tvořit živá společenství, která přijímají nově příchozí.
• Naučit se naslouchat. Nereagovat hned kriticky. Přijímat. Máme strach, že náš hlas zapadne, soupeříme. Můžeme být rozděleni v názorech, ale je důležité to umět snášet.
• Kněžská role ve farnostech – přenášet zodpovědnost na druhé, ale také se nedostat do situace „co si přejete, to udělám“. Nerezignovat na roli pastýře.
• Farnosti tvoří aktivní jádro i pasivní část, ale pak jsou i lidé, co se chtějí zapojit, ale nevědí jak. Propojit. Zapojit.
• Nehodnotit druhé, ale učit se hledat a odkrývat motivy jednání.
• Být spolu a nenechat se odradit neúspěchem.
• Delegovat zodpovědnost a utvářet spoluzodpovědnost – farnost a kostel je všech a hlásat Krista je společné povolání.
• Příkladem, kde to funguje. Nést radost zevnitř.
• Nebát se zpětné vazby.