Papež František nám uprostřed prázdnin připomněl svoji vlastní zkušenost, kdy objevil literaturu jako jedinečný zdroj poznání lidského srdce. Často se v nudě o prázdninách, v horku a osamělosti některých opuštěných čtvrtí stává nalezení dobré knihy ke čtení oázou, která nás vzdaluje od jiných možností, jež nám neprospívají. Přicházejí také chvíle únavy, hněvu, zklamání, neúspěchu, a když se nám ani v modlitbě nepodaří najít klid duše, dobrá kniha nám alespoň pomůže přečkat bouři, dokud se nám nepodaří získat trochu více klidu. Podle papeže Františka „literatura vyvěrá ze samotného tajemství osoby“. Již svatý Pavel pochopil, že „literatura odkrývá propasti, které jsou v nitru člověka, zatímco zjevení a pak teologie se jich ujímají, aby ukázaly, jak je Kristus přichází překročit a osvětlit“. Každý křesťan může najít v literatuře „bránu“, jíž vstupuje do plodného dialogu s kulturou své doby. Tím spíše budoucí kněží, jáhni i v pastoraci zapojení laici. Každý v Božím lidu může zakusit, jak pravdivá jsou slova Druhého vatikánského koncilu: „Ve skutečnosti jen v tajemství Slova, které se stalo tělem, nachází tajemství člověka pravé světlo.“ V četbě knihy vstupujeme do přímého kontaktu s literaturou, noříme se do živého textu, který máme před sebou. Vůbec se nemusíme upínat jen ke kritickým komentářům. Papeže uváděly do umění číst s užitkem knihy například myšlenky argentinského spisovatele Luíse Borgese. Svým studentům vysvětloval, že možná budou z toho, co čtou, zpočátku rozumět jen málo, ale že v každém případě uslyší „něčí hlas“. „Zde je definice literatury, která se mi velmi líbí: naslouchat něčímu hlasu.“ Připojme se k papeži Františkovi, který ve svém nejnovějším Listu o úloze literatury ve formaci vede na cestu, která nás činí citlivými na tajemství druhých. Prosme za spisovatele i za čtenáře, aby nás literatura spojovala v jednom podstatném: učit se dotýkat srdcí druhých.