Ohlédnutí za Květnou nedělí: Pán potřebuje oslátko

Kázání o Květné neděli. Katedrála sv. Štěpána, Litoměřice.

Drazí bratři a sestry,

na Květnou neděli vstupujeme do velikého tajemství, které spojuje jásot i bolest, naději i temnotu. Liturgie nás vede od slavného Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma až k dramatu jeho utrpení. Je to cesta, na níž se odhaluje pravda o Bohu i o člověku. Když posloucháme pašije, uvědomujeme si, že jde o „dramatickou symfonii“, v níž se nakonec jako hlavní téma objevuje vyznání: „To byl opravdu Boží Syn“ (Mt 27,54).

Zvláštní pozornost dnes poutá drobný, ale hluboký detail evangelia, které jsme četli úplně na začátku bohoslužby při žehnání ratolestí: Ježíš posílá učedníky, aby přivedli oslici a oslátko, a říká: „Pán je potřebuje“ (Mt 21,3). (Vzpomínám si, že jsem si tuto větu z evangelia nechal vytisknout na pamětní obrázek při příležitosti mého jáhenského svěcení před třiceti lety.) Právě toto slovo – potřeba – je klíčem k pochopení dnešního dne. Bůh, který je všemohoucí, se stává tím, kdo „potřebuje“ člověka. Ne proto, že by byl slabý, ale protože miluje. Potřebuje naši ochotu, naši víru, naši otevřenost.

Oslice a oslátko, o nichž evangelium mluví, mohou symbolizovat každého z nás. Možná se někdy cítíme svázaní, nepatrní, málo užiteční. A přece právě takové si nás Bůh volí. Prosí, abychom se nechali „rozvázat“ – od strachu, od pochybností, od pocitu, že na nás nezáleží. Když dovolíme Kristu, aby vstoupil do našeho života, může skrze naši slabost uskutečnit velké věci.

Květná neděle nás také učí, že pravá velikost se neprojevuje mocí, ale pokorou. Ježíš nevjíždí na válečném koni, ale na oslátku. Nepřichází, aby si podmanil, ale aby se daroval. A právě v tom spočívá jeho království – v lásce, která jde až do krajnosti, až na kříž.

Když budeme v těchto dnech naslouchat pašijím, uslyšíme i Ježíšův výkřik: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46) Tento výkřik zahrnuje všechny naše bolesti, naše osamění i naše otázky. Kristus vstupuje do nejhlubší lidské temnoty, aby ji proměnil světlem naděje.

Bratři a sestry, vstupme do tohoto Svatého týdne s otevřenýma očima a odvahou. Položme na cestu i my svůj „plášť“ – to je svůj život, své starosti i radosti. Dovolme Kristu, aby po nás a skrze nás vstupoval do světa. Nebojme se být nástroji jeho pokoje.

Ať se i o nás může říci, že jsme byli ochotni, když nás Pán potřeboval. 

† Stanislav Přibyl, administrátor litoměřické diecéze