Popeleční středa s biskupem Janem Baxantem v katedrále sv. Štěpána

Litoměřický biskup Jan Baxant sloužil dnes, na Popeleční středu 14. února 2018, mši svatou s udílením popelce v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích. Koncelebranty mše svaté byli generální vikář a kapitulní kanovník Mons. Martin Davídek, probošt litoměřické katedrální kapituly, prelát Jiří Hladík, O.Cr., děkan kapituly, prelát Karel Havelka a kapitulní kanovník  a děkan litoměřické městské farnosti Józef Szeliga.

V kázání se Mons. Baxant se zamýšlel nad prvním čtením z knihy proroka Joela: „Roztrhněte svá srdce, a ne šaty.“ (Jl 2,12-18)

Drazí bratři a sestry,

svatopostní doba, dnes Popeleční středou opět zahájená, je příhodnou dobou pro zamyšlení nad životem v těch nejdůležitějších souvislostech, totiž vede nás k otázkám: kde je pramen života, života lidského, jak vysoké mínění o člověku měl Bůh při našem stvoření a jak se může, různými nešťastnými okolnostmi narušená lidská existence člověka, znovu obnovit? Jak úžasné je dílo vykoupení, Boží dílo spásy! Popeleční středou je zahájen čas příležitostí k pokání a revizi našeho života, tzn. naskýtá se nám šance napřímit svůj vztah k Bohu v jeho původní kráse a současně se nabízejí návody, jak i naše vztahy k bližním pročistit a prohloubit. Starobylý text knihy proroka Joela připomíná, že projevy postu jako slyšitelný nářek a pláč (zbídačelého člověka svými hříchy) nemusejí být vždy pravdivým znamením skutečného pokání. Princip pokání, mající sice viditelnou tvář v postech, nářcích a pláči lítosti nad našimi hříchy, je především zcela osobní proces odehrávající se v nitru každého jedince: náprava srdce, a to nejen ve vnější duchovní, byť náročné „operaci“ jakéhosi vylepšení chodu, ale obrácení, zvrat o takříkajíc 180 stupňů, v jedinečném a nepřikrášleném pohledu na sebe jako hříšníka a současně na Pána Boha, spravedlivého a milosrdného Otce (skutečně velmi často, ne-li trvale sledujeme jen to své, nikoliv to, co je Stvořitelovo). Smyslem pokání je vskutku intenzivnější, mnohem náročnější a smysluplnější zásah do sebe samého: proměna srdce, jeho obsahu a jeho tíhnutí.

V tomto smyslu je svatopostní doba dobou milosti a požehnaným časem: napravujeme se v radikalitě rozhodnutí a obnovujeme se zásadně, nikoliv jen povrchně. Pravda je ta, že úkony pokání, mající pravé známky obrácení, se nemohou vyčerpávat jen těmi, ne zanedbatelnými úkony jako je popelec, stravovací újma a obvyklá náboženská praxe zbožnosti. Toho všeho se přidržujeme a toto všechno nesmíme opomíjet, ale nemají nám tyto postřehnutelné projevy nábožensky založeného člověka nahradit hlavní smysl a cíl opravdové zbožnosti, tedy upřímného vztahu k Bohu a lidem. Když se Pán Ježíš svým přátelům snažil vysvětlovat smysl pokání, postu a sebekázně, nemohl mít na mysli jen, v jeho době i ve všech dřívějších dobách, zavedenou postní praxi, ale vedl své učedníky k hlubšímu pochopení ducha postu a pokání: k obrácení. Pravé obrácení jako znovu a znovu oživující touha člověka sledovat svého Pána a osvojovat si jeho božské rady pro konkrétní životní okamžiky a situace, a pak i vnímat svého bližního jako stejně Bohem milovaného bratra a sestru. Povrchní a zvyková praxe postního režimu není schopna zcela zasáhnout do nitra člověka právě proto, že je povrchová. Užitečný půst, smysluplné, protože uvědomělé pokání jde k srdci a do srdce. Mění, resp. proměňuje je. K tomu vede, a to nepochybně má na mysli prorok Joel, když jako Boží muž vyzývá k roztrhnutí ne šatu, ale srdce. Nejedná se pochopitelně jen o převlečení, ale o hlubokou změnu nitra. 

Fotogalerii si můžete prohlédnout zde.