Poutní slavnost

V děkanském kostele Všech svatých v Litoměřicích se v pondělí 1. listopadu 2010 konala poutní mše svatá s poděkováním za opravu kostela. Mši svatou celebroval biskup Mons. Jan Baxant, spolu s ním generální vikář P. Stanislav Přibyl CSsR, R.D. Józef Széliga, P. Jiří Hladík OCr., R.D. Karel Havelka a R.D. Roman Depa.

Opravy a restaurátorské práce začaly z iniciativy R.D. Karla Havelky už před dvanácti lety. Posledních šest let byl kostel zcela uzavřen.

V úvodu bohoslužby biskup Jan Baxant přivítal všechny přítomné, včetně starosty města Ladislava Chlupáče. Ocenil krásu opraveného kostela, poděkoval dárcům, městu Litoměřice, dodavatelským firmám a všem, kteří se na opravě podíleli.

„Budu sem rád chodit. Každý sakrální prostor, ve kterém se my jako křesťané scházíme, je krásný.  Chrám je především krásný tím, že se tam scházíme jako lidé, kteří chtějí následovat Krista, chtějí se poučit a povzbudit a také chtějí vykonat něco dobrého i když sami zápasíme se svými slabostmi, křehkostmi a hříchy...

„...Všichni svatí a světice si ve vděčnosti uvědomovali jak cenný je lidský život.  Že lidský život je dar, že se má chránit, rozvíjet, a člověk si jej nemá ničit, ani druhým jej nemá komplikovat a ztěžovat. Lidský život je skutečně Boží dar...

„...Bez Pána Boha bychom se nenarodili, ani by nedošlo k početí. Bez Pána Boha bychom si nemohli uvědomovat, podobně jako všichni svatí a světice, že lidský život je nezastupitelný, neopakovatelný. Oni si s největší pravděpodobností porovnávali mínění o svém vlastním životě s míněním, které o lidském životě má sám Pán Bůh. On byl ochoten poslat svého jednorozeného Syna pro záchranu nejen jednoho, deseti nebo sta lidí, ale pro všechny lidi. Jenom proto, aby byl zachráněn každý člověk, aby byla zachráněna hodnota každého lidského života . Světci a světice si to uvědomovali a radovali se z toho. Současně si velmi dobře přisvojovali během celého svého pozemského života skutečnost, že Pán Bůh nedává člověku lidskou existenci jenom jaksi na zkoušku, na nějakou ohraničenou dobu. Věděli, že Bůh, když daruje, tak navždycky. Žili radostí z toho, že lidský život má věčnou perspektivu, protože Bůh, když dává, nikdy už to nebere zpátky. Jenom my lidé někdy pohrdneme, zahodíme nebo zapomeneme, on nikoliv. Dává nám dary navěky. Lidský život skutečně má perspektivu do věčnosti..., uvedl ve svém kázání biskup Jan Baxant.