Povodeň 2002: Vzpomínka kněze Jaroslava Stříže

V těchto dnech si připomínáme události roku 2002, kdy Českou republiku zasáhla ničivá povodeň. Právě tento týden je to deset let, kdy ve dnech 12. až 16. srpna postihla tato přírodní katastrofa i sever Čech. Na Litoměřicku bylo zatopeno na 30 obcí a několik měst. Jednou z nich byly i Křešice, kde velká voda mimo jiné zaplavila dva kostely. Na události roku 2002 vzpomíná zdejší kněz R.D. Jaroslav Stříž.

Povodeň v roce 2002 byla největší povodní v historii obce Křešice. Zatopila oba zdejší kostely: mariánský (Navštívení Panny Marie) do výše téměř čtyř metrů a farní (Sv. Matouše) do výše zhruba jednoho a půl metru. Samozřejmě to odnesla i fara. V obci byl vyhlášen poplach - byla nařízena evakuace obyvatel a přísný zákaz zdržovat se v obydlích. Všechno jsme museli opustit a nechat být... Někde tu byla zatopena i první patra budov!

Já jsem měl vlastně štěstí v neštěstí. Mariánský kostel byl před rokem 2002 více než desetkrát vykraden, takže kromě kazatelny, lavic a oltářů v něm nezůstalo nic, co by mohla velká voda zničit. Škody by tak bývaly byly ještě vyšší. Voda v kostele stoupla do výšky kůru - kazatelna byla pod vodou celá a hlavní oltář voda zatopila do tří čtvrtin. Ve farním kostele byla situace lepší. Tam bylo nakonec jen metr a půl vody, to bylo velice dobré. Lavice tu sice plavaly, ale zničené nebyly. Na faře v přízemí jsem měl složený nábytek včetně nové kuchyně darované z Německa, dvě piana... To všechno vzalo za své.

Pokoušel jsem se zachránit, co se dá. A protože ve dne byla obec přísně hlídaná, objížděl jsem kostely v noci, aby mě nikdo neviděl. Stejně mě ale viděli... V novinách pak psali, že su nejneposlušnější farář... Ale bylo to opravdu v zájmu záchrany majetku, protože se ještě dalo ledacos zachránit. Pádloval jsem tu od jednoho kostela k druhému na nafukovacím člunu, a dokonce i na nafukovacím lehátku. Nesehnal jsem pádlo, tak jsem používal brankářskou hokejku... Zachraňoval jsem už jen ty lehčí předměty - nějaké sochy, obrazy. Pokoušel jsem se i něco z nábytku na faře, ale už se toho moc nedalo... Elektrika byla vypnutá, šlo to těžko...

Když voda opadla, do týdne jsme zprovoznili farní kostel. Museli jsme vyklidit bahno, všechno vyčistit, vydezinfikovat. Sušili jsme ho až do Vánoc. Ale už po týdnu - v neděli - jsem v něm sloužil mši svatou. To v mariánském kostele až za rok - do Vánoc jsme ho nechali větrat. Aby bylo vůbec možné oba kostely vysušit, museli jsme vysklít okna. Zdivo bylo mokré a začala opadávat omítka. Vysoušeče jsme tu měli až do zimy.

Moc mi tu pomohla jednak naše rodina, jednak moji přátelé a známí z Moravy a Slovenska. Z místních to nebyl nikdo. Každý měl dost starostí sám se sebou; každý zachraňoval svůj dům, svoje pole, svoje zahrady, svoje dvory... Na všechno jsem tu měl brigádníky - především z FATYMu z Vranova nad Dyjí. Ti zde totiž už předtím pořádali Antiochie.  Po povodni pak všichni přijeli, bylo jich asi třicet, a za tři neděle byl mariánský kostel v pořádku. Denně tu pracovali nepřetržitě od rána do večera. A zdarma!

Škody po povodni byly veliké. Museli jsme nechat opravit omítky, zakonzervovat fresky, opravit oltáře... Finanční prostředky jsme získávali z různých zdrojů - krajských, státních, evropských. Takže jsme to tu dávali postupně dohromady. Pomohli mi například přátelé z Německa, z Pirny, kteří mi darovali lavice.

Když přišla o čtyři roky později další potopa, měli jsme v mariánském kostele metr a půl vody. Znovu byly poškozeny omítky, oltáře, a trochu i kazatelna. A znovu jsme opravovali. Při této druhé povodni se už ale voda nedostala ani do farního kostela, ani na faru.

Zajímavé bylo, že při povodni v roce 2002 byla socha Panny Marie před kostelem Navštívení Panny Marie zatopená přesně po bradu. Ve farním kostele jsem tehdy postavil sochu Matky Boží do vchodu kostela, aby ho chránila. Byla metr dvacet vysoká. Zatopena byla zase jen po krk. Lidé mi pak říkali, proč jsem tam nedal nějakou centimetrovou sošku, že by do kostela voda ani nevtekla... Při povodni v roce 2006 byla Panna Maria Křešická s Ježíškem, ta u studánky vedle mariánského kostela, zatopená opět jenom po krk... Tak všechny ty tři sochy Panny Marie byly zatopeny přesně jen po krk. Ani o centimetr víc.

Od povodně v roce 2002 se pravidelně každý týden setkáváme v kapli farního kostela k noční adoraci.  Probíhají v létě, v zimě, vždy od pátečního večera sedmi hodin, půl osmé (jak kdy) do sobotního rána půl páté. Nepřetržitě každý týden od té potopy. Ještě nikdy jsme nevynechali! Předtím jsme je měli jednou měsíčně. Bohužel na ně přicházejí jen cizí lidé. Schází se jich tu od deseti do dvaceti. Nejbližší jsou z Ústí nad Labem, Prahy, Liberce, pak je to hlavně Morava a také Slovensko. Z místních nikdo. Vlastně ano, jeden - Mirek Malý, který nám sem občas přijde zazpívat Ave Maria.

Povodeň 2002 v datech připomínáme zde.

Letecký pohled na zatopený kostel sv. Matouše v Křešicích.

Foto povodeň 2002: Karel Pech

(Snímek nahoře: Letecký pohled na most v Litoměřicích, místo poblíž biskupské rezidence)