Promluva litoměřického biskupa na květnovém Kněžském dni

Kněžský den, 14. května 2019, Diecézní dům kardinála Trochty, Litoměřice

Drazí bratři a otcové, kněží a jáhnové,

připravil jsem si pro Vás opět několik myšlenek k úvaze, povzbuzení a poučení. Vycházím z textu evangelia dnešního svátku sv. Matěje, apoštola, záměrně, protože se domnívám, že by byla škoda na něj zapomenout, když se přece všichni hlásíme ke stejnému, tedy apoštolskému údělu. Dříve, než učiním několik zastávek v daném úryvku z Janova evangelia, připomenu Vám možná něco, na co jsem, upřímně řečeno, nikdy ani nepomyslel. Všem nám je zřejmé, že sv. Matěj se ve skutečnosti apoštolem stal jako náhradník. To by nás asi nepřekvapovalo jako zcela nové zjištění, navíc víme, koho zastoupil, po kom doplnil řadu „Dvanácti“ a za jakých okolností se to odehrávalo. To, co je pro mne samého novým zjištěním, je fakt, který nás, jáhny, kněze a biskupy se sv. Matějem neočekávaně spojuje. Že se učedník Matěj stal apoštolem, měla na tom svou důležitou účast, krom pochopitelně přítomné Boží režie, již první křesťanská církevní komunita, společenství apoštolů. Na volbě a povolání apoštolů dosavadních se žádná církevní komunita nepodílela, ani podílet nemohla. Vyvolení apoštolů bylo zcela a výlučně jen na Kristu, který se předtím celou noc modlil, promlouval se svým Otcem. Opravdu, apoštol sv. Matěj jako náhradník, a kdo ví, za koho jsme my náhradníci, je nám nesmírně blízký, protože s Božím voláním a určením ke kněžství i v našem případě bylo spjato rozhodnutí církve, resp. církevních představitelů, majících zodpovědnost Kristem danou za to, aby posoudili vhodnost a způsobilost kohokoliv z nás k církevní službě. Prospěje nám, když se budeme dovolávat přímluvy a pomoci sv. Matěje ve chvílích nejistot a nepokojů duše, vůči nimž, stejně jako on, nejsme imunní. Apoštol sv. Matěj, vyvolenec Boží, náhradník a církví stvrzený Kristův učedník je schopen rozumět nám: též vyvolencům Božím, náhradníkům a církví potvrzených Kristových následovníků.

Obraťme nyní svou pozornost k biblickému textu. Ježíš nás ujišťuje, a jistě to vždy bude pro nás velkým překvapením i novým darem, že s jakou láskou, kterou nebeský Otec miluje jeho, On Kristus totožnou, naprosto stejnou láskou, miluje nás. Neexistuje dvojí metr, event. dvojí intenzita Boží lásky: excelentní vztah k Ježíši a chudší vztah lásky Ježíše k nám. Obojí je rovnocenné a jedinečné. Ježíš však pro úplnost těchto vztahů upřímně dodává, že Otcova láska k Němu a jeho láska k nám vyžaduje nezanedbatelné prostředí: zachovávání přikázání: „Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ Předpokladem dýchatelného zdravého klimatu lásky je věrnost přikázáním. Milovat jen z povinnosti nelze nadlouho. Chápat Boží přikázání jako Boží radu, moudrou životní zásadu, je přijatelné a spásonosné. A Kristus pokračuje dál: „milujte se navzájem“ a opět dodává: „jako jsem já miloval vás“. Nejen literární tvorba duchovních vůdců a rádců, ale i ona živá literatura psaná konkrétním životem, svědčí o náročné obtížnosti splnění právě tohoto Ježíšova přikázání, spíše jeho vůle a přání: máme se mít navzájem rádi, a vždycky při jakýchkoliv neshodách, závistech a žárlivostech, tak dosti žel Bohu vlastních u zasvěcených osob, co nejdříve si pro sebe doplňovat onu druhou část Kristova přání: jako já, Boží Syn, mám rád vás. Velice nám to pomůže, neboť dobře víme, že i sobě nejbližší lidé, příbuzní a přátelé mezi sebou někdy žijí v napětích, záměrných nepochopeních a nedorozuměních, hádkách a sporech. Z takových bludných kruhů vystupme vždy hned a radikálně, abychom zbytečně neztráceli „příhodný čas“ Ježíšovy přízně. Ten pokračuje ve své řeči dále. Netouží po tom, aby nás nazýval svými služebníky, ale svými přáteli snad proto, že On před námi nepředstavuje jakési „panovačné panstvo“, mající suitu služebnictva, ale vyhlíží v nás ochotu k přátelství s Ním. Ježíši jde o to, aby mohl svým přátelům oznamovat všechno, co slyší od svého Otce. Co je to jiného, než projev důvěry vůči nám. Jen opravdovým, nefalešným přátelům se sdělují i důvěrné informace, jež na hony jsou vzdálené všem možným klepům a intrikám. Ala ani to není ještě všechno: Ježíš má vážný důvod zdůraznit, že On si vyvolil nás, ne my Jeho. Toto vyvolení nebylo učiněno nadarmo, omylem a nedopatřením. Díky tomuto daru vyvolení máme schopnost přinášet užitek, a to trvalý. Podaří se nám to, když o to budeme upřímně usilovat. Znovu a znovu se o to pokoušejme ruku v ruce, společně, pod ochranou Panny Marie, všech svatých, našich přímluvců a nebeských přátel, k větší Boží cti a slávě.       

Foto: Dominik Faustus

Fotogalerii z Kněžského dne naleznete zde