Promluva Mons. Baxanta při slavnosti Všech svatých v Litoměřicích

Promluva biskupa Mons. Jana Baxanta ve čtvrtek 1. listopadu 2018 při poutní slavnosti v děkanském kostele Všech svatých v Litoměřicích:

1. čtení: Zj 7,2-4.9-14
2. čtení: 1 Jan 3,1-3
Evangelium: Mt 5,1-12a

Bratři a sestry,

snad jsme všichni při poslechu dnešního prvního čtení z knihy Zjevení sv. Jana měli stejný první dojem a stejnou myšlenku: nebe existuje a není prázdné. Zní to jako něco zcela samozřejmého, ale není to zase až tak běžné konstatování v každodenní mluvě a konverzaci i nás křesťanů! Dle mého mínění bychom právě my měli více uvažovat o skutečnostech sice neviditelných, ale jsoucích a potvrzených samotným Kristem. Nebe, to není výplod náboženských blouznivců. Nebe je realita, Pánem Bohem dobře zabezpečená, protože ničím a nikým neohrožená, mající svou biblickou paralelu v pojmu „domácnost“, resp. domov, dokonce „věčný domov“. Nebeská domácnost či nebeský domov není vznešené charitativní zařízení, kam třeba i s noblesou odkládáme své drahé zemřelé a kde se snad i my jednou uložíme po prožitém pozemském životě. Nebe, do kterého nám Ježíš Kristus svou smrtí a vzkříšením zajistil vstup, je Boží prostředí pokoje, lásky, štěstí a setkání. Nebe lze přirovnat k obydlenému Božímu domu, v němž je dostatek místa pro každého z nás. Vzpomeňme si na Ježíšovo slovo: Odcházím, abych vám připravil místo, ale jednou opět přijdu a vezmu si vás k sobě, abych parafrázoval Spasitelovo ujištění. Nebeský Boží dům nejen že má dostatek místa i pro každého z nás, ale už nyní jsou pro nás místa připravována, a to Kristem, spolehlivým a dokonalým domácím pánem. Ano, nebe existuje, žije svými obyvateli a je tam na nás pamatováno. 

Ve druhém čtení dnešní slavnosti nás může zaujmout věta, kterou jsme jistě tolikrát slyšeli a snad ne vždy dostatečně promysleli: „Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé.“ Zní to docela tajemně a současně lákavě. Co se stalo se všemi svatými, jak jsem výše již naznačil, obyvateli Božího domu? Prošli nějakou mystickou, duchovní, existenciální proměnou? Ve věčném nebeském domově se Boží dítě ztratí, aby nalezlo něco zcela nového a zatím pro nás neznámého? Skutečně, nutno potvrdit, že mnoho neznámého nám stále zůstává, už také proto, že prostě klíče od nebeského domova ve svých rukách nemáme a režim v něm panující my lidé neovlivňujeme. Platí tam Boží pořádky, které se přijímají a z jejichž přijetí mají všichni nesmírný užitek. Přesto nás však stále zajímá ono konstatování sv. Jana, že „není ještě zřejmé, čím jednou budeme“. Pokusme se hledat možná vysvětlení způsobem nám vlastním, tedy lidským. Dítě za normálních a všeobecně uznávaných pravidel se jednou stane nepominutelným dědicem po svých rodičích. V nebi se ovšem nečeká na smrt těch, kteří by svým dětem, tedy dědicům, tak uvolnili dědictví. Boží dítě v nebi není šťastné jen tím, co by získalo od svých rodičů, má účast na životě věčném, jenž nekonečně svou hodnotou převyšuje jakýkoliv dědický zisk. Čím tedy opravdu budeme? Čeho se bude týkat ona hluboká proměna? Poznáním, viděním Boha takového, jaký skutečně je. Ano, víme, že vidět Boha znamená zemřít. V nebi se ale už neumírá. Tam se nazíráním Boha Boží dítě stává vidoucí dospělou bytostí, o níž ještě nám není všechno řečeno, ale řečeno bude. Není nám to zatím jasné, ale jasné to bude, není to ještě zřejmé, ale zřejmým se to určitě stane. Svým způsobem i toto zjištění třeba jediného aspektu nebeského prostředí v nás touhu po nebi probouzí.

Slova dnešního evangelia – blahoslavenství, v souvislosti s dnešní slavností Všech svatých, mají větší ambici než jen tu, že tato Ježíšova úchvatná zaslíbení budoucího nebeského stavu platí pro nás a jedině pro nás. Vrátíme-li se k dnes použitému podobenství o nebi jako o obydleném domě s dostatkem míst pro nás a pro další nově příchozí, pak je nasnadě, a dokonce nutné počítat i s tím, že v jednom nebeském domě budeme mít takové sousedy, o kterých bychom si to nikdy ani nepomysleli, že by se jimi jednou stali, že bychom s nimi sdíleli domov pod jednou střechou. Konkrétně řečeno: chudoba druhých nemusí být našim očím známá, pláč, ten upřímný a nehraný, je pláčem srdce, neslyšíte jej, Boží obdarovávání je vždy tiché, hlad a žízeň po spravedlnosti není provázeno halasem a mečem, milosrdné a čisté duše mívají nezkalený výhled do světa lidí, tvůrce pokoje tvoří, nebourá, pro Pána Boha se nechá i pronásledovat. Velmi doporučuji, abychom se snažili v prostředí, ve kterém žijeme, rozpoznávat, vyhledávat, objevovat a propojovat všechny, u nichž zjistíme alespoň nepatrnou známku výše uvedeného, odpovídajícího povaze blahoslavenství.

Fotogalerii ze slavnosti si můžete prohlédnout zde