Promluva Mons. Jana Baxanta na adventním formačním setkání kněží v Litoměřicích

Formační den v Diecézním domě kardinála Trochty v Litoměřicích, 3. prosince 2019

Iz 11,1-10, Lk 10,21-24

Drazí bratři a otcové, kněží a jáhnové,

nedá mi to, abych nezmínil alespoň letmo jednu poznámku z životopisu dnešního světce sv. Františka Xaverského. Při svém putování až do Číny, kde ostatně ve svých 46 letech zemřel, ještě v prostředí Dálného Východu Indie např. ve městě Goa si všiml, že tam žili a jak tam žili křesťanští portugalští úředníci, vojáci a obchodníci. Dobrý křesťanský příklad, žel Bohu, nedávali. Rozhodl se proto, že bude městem procházet křížem krážem, vyučovat dospělé i děti základům křesťanského náboženství, že bude zpovídat a kázat. Je to doba začínajících jezuitských kořenů vůbec. Vždyť sv. František byl jakýmsi spoluzakladatelem jezuitského řádu a spolupracovníkem sv. Ignáce z Loyoly. Jak výrazné jezuitské stopy stále nalézáme i v naší litoměřické diecézi! Když bychom i my v současné době procházeli našimi městy a obcemi s touhou přiblížit křesťanské životní hodnoty dětem a dospělým, vyučovali je základům křesťanské víry, třeba i na potkání, kdybychom jim kázali o Kristu, jediném spolehlivém Příteli člověka, byli jejich duchovními rádci, event. i zpovědníky, neboť i po tom naši současníci touží, platili bychom možná za pošetilce i mezi svými, za blázny a pomatence v očích lidí tohoto světa, ale alespoň bychom o Kristu svědčili, protože to nám On ukládá a o to nás prosí. Za blázna, pošetilce i pomatence přece Krista také považovali. Jeho misie se však nezastavila. Nenechal se odradit. A jeho tak mnozí následovníci a následovnice po celém světě, včetně toho našeho světa českého, jednali stejně tak. Působili, evangelizovali, katechizovali jako jejich i náš Mistr a Pán. Nenechali se zlomit ani otrávit, pokud přišly tříbící zkoušky, jakože vždycky přišly. Jsou neklamným znamením opravdovosti.

Co se nám, drazí bratři, v srdci ozve, když slyšíme známý Izaiášův úryvek dnešního dne? Jen skutečný, doslova blouznivec nebo náboženský fanatik, za kterého ostatně proroka Izaiáše jeho současníci také pokládali (na chválu a lidské uznání, totiž čekají proroci falešní), jen pravý prorok mohl vyslovit věty, které jsme si vyslechli dnes i my. Avšak pozor, nenechejme se zavalit výhradami moudrých a chytrých! Z pahýlu (a pahýl je pahýlem svou neplodností), z neplodného pahýlu nemůže vyrazit přece nic! Stejně tak, žít v bázni před Hospodinem, a dokonce mít v tom zálibu, rozhodovat se nikoliv podle lidských řečí a pomluv, ale usilovat o spravedlnost, zastávat se ne-mocných, odstrčených, nedůležitých a pokorných bližních, zakládat si na tom, že použití duchovní hole jako vysloveně břitkého a potřebného nástroje v situacích mlžení a falše je smysluplné, když jasné a pravdivé slovo vyjde z čistého srdce opravdového Božího člověka. A my chceme být Božími lidmi, nebojme se platit za blouznivce Kristovy. Jen tak budeme moci přemoci bezbožné a naduté domýšlivce. Protože, aby vlk přebýval s beránkem, aby si levhart lehl vedle kozlátka, aby se kráva pásla spolu s medvědicí, aby tele s lvíčetem žrali pospolu, a navíc aby je malé dítě vodilo, to je pro mudrce už jen namyšlená fantazie. Ale pro nás, Bohem povolané a vyvolené?  Přece se tolik toho v našem životě stalo! Může se častokrát opakovat to, co sice ne zcela chápeme, ale čemu naprosto věříme. Kristus nás vodí po neznámých a nebezpečných cestách, ale nesvede nás. Uvěřili jsme v Něho tak, jak Mu uvěřili např. výše zmínění jezuité. I oni dobře věděli, že ideální a bezproblémové prostředí zde nenastane. Jsme přece teprve na cestě slzavým údolím. Unést tíhu, útoky a mnohdy posměch proto, že se chceme přidržovat úlohy proroků, není snadné a jednoduché a pohodlné už vůbec ne. Hájíme Kristovy ideály, a ty nezemřou! Budou zesměšňovány, ale platit budou stále.

K dnešnímu evangeliu dodám jen malou připomínku. Ježíšovo ukrývání velkých Božích věcí před moudrými a chytrými a jejich odhalování maličkým neznamená, že Kristus pohrdá lidskou moudrostí a chytrostí. To jsou přece nesamozřejmé hodnoty a Boží dary věnované lidem. Maličcí v očích Ježíšových, to nejsou hlupáčci a primitivové. To jsou ti, kteří neoslepli svou pýchou a nadbytkem. Dívají se jako děti s rozzářenýma očima, proto mohou vidět víc. A ten, kdo neohluchl svou samomluvou, řečmi jen o sobě a o svých problémech, kdo si nezacpává své uši před nářky a strastmi tak mnohých našich bližních, slyší víc, jasněji, zřetelněji. A dozví se často i to, co je vyhrazeno jen významným lidem: prorokům a králům. Drazí bratři a otcové, co všechno jsme mohli vidět a slyšet my, když jsme si ve své službě pastýřů nezavírali oči před nouzí našich bližních a neodvraceli se od nich, abychom neslyšeli jejich stesky! Byli bychom možná na tom zdravotně lépe, neboť problémy světa lidí svírají srdce pastýřů stejně tak, jako všech těch, kteří pomáhají potřebným. Jsme ale bohatší na poznání a vjemy, které právě Kristus odkrývá těm, ne hloupým a primitivům, ale svým maličkým, v nichž má své zalíbení.

Fotogalerie z formačního setkání zde