Promluva Mons. Jana Baxanta na Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi

Promluva litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta ve čtvrtek 28. září 2023 při poutní mši svaté na Mariánském náměstí ve Staré Boleslavi.

Bratři a sestry, milí poutníci, vážení přátelé,

aniž bych chtěl pominout první křesťanské nemalé úsilí iroskotské misie v našem zeměpisném prostoru v 7. století, ostatně žádná evangelizační misie nemá být zapomenuta, protože přináší smysl pro oběť a ušlechtilost, dovoluji si tvrdit, že zásadní a zřetelné, tedy charakteristické křesťanské rysy, hrající důležitou roli pro budoucnost naší země, nacházíme při jakémsi rozbřesku kulturní civilizace v tomto prostoru, na našem území uprostřed Evropy, již začátkem 9. století. Nositelů tohoto obnovného křesťanského úsvitu nebylo mnoho. Nikdy jich mnoho nebývá. Sv. Cyril a sv. Metoděj se svými několika průvodci byli jakýmsi nádherným předvojem později už domorodých osobností, majících svou náboženskou opravdovostí vysloveně na česko-moravské půdě rozhodující vliv. Sv. Ludmila se sv. Václavem jsou nepochybně těmi nejvýraznějšími, a nám snad i nejbližšími. Byli dva. Pouhé dvě ryzí lidské bytosti. Konečně, vždycky tomu tak bývá. Příkladných jednotlivců, zastánců objektivní pravdy, tedy nejvyšší hodnoty – pravdy Páně, kteří tuto pravdu nesou, nikoliv prosazují mocensky násilím, ale své přesvědčení podpírají osobním svědectvím života, nebývalo a nikdy nebývá mnoho. „Pravda je víc než moc, protože je trvalá“, řekněme to slovy Karla Čapka. Nepřátel, zde nepřátel křesťanství, bývalo a je, žel, vždy dost. Nevyhneme se jednoduchému, avšak významnému konstatování, že tehdy na začátku, ale i kdykoliv jindy, v jakékoli historické době, se při postupném osvojování si křesťanského životního stylu, jednalo a jedná o „malý hlouček“ věrných Kristových následovnic a následovníků. Sám Ježíš se neobává k tomuto malému hloučku přiřadit, jej povzbudit a poukázat na to, že není jediného důvodu propadat malomyslnosti při myšlence, že skupinka skromných a věrných, nic nezmůže proti masivní většině těch, kteří dosud moudré a promyšlené životní Kristovy zásady nevyznávají a nepřijímají. Je samozřejmé, že onen „malý hlouček“, prost jakéhokoliv elitářství, a navíc nekoketující s mocnými tohoto světa jakékoliv politické garnitury, avšak schopný kooperace, nikomu se nepodbízející, protože udržující si svou důstojnost, není dispenzován od naplňování Ježíšovy výzvy jít do celého světa, hlásat evangelium a získávat Kristu učedníky. Všichni jsme přece povoláni spustit sítě a zajet na hlubinu, jak nedávno zaznělo z úst papeže Františka při Světovém setkání mládeže v Lisabonu. Malý hlouček nikdy nesmí ztratit vnitřní dynamiku a ochotu růst.

Jsme ve Staré Boleslavi, nedaleko místa zrození sv. Václava pro nebe. Tak se přece oprávněně nazývá půda, na niž padají mučednice a mučedníci pro Krista. Je prosáklá jejich krví, proto i úrodná pro jejich pokračovatele. Ježíšova Kalvárie je přesně tím místem, které se, bez přehánění a už vůbec ne náboženského fanatizmu, stalo centrem celé naší planety, protože právě tam, do země kalvárské hory padaly krůpěje Ježíšovy krve, zúrodňující naši planetu celou. Pokud možno co nejpečlivější, tedy téměř mystický pohled na staroboleslavské Václavovo mučedniště, nás ujišťuje o tom, že se nelze dívat na sv. Václava jen jako na politickou, event. vladařskou osobnost, aniž bychom měli záměr tuto jeho životní kariéru jakkoliv zlehčit. Byl to ale především křesťan, svědek křesťanské víry, průkopník životního stylu, v jeho době sice stále ještě nového a vlastně vždy ztěžka přijímaného. Svatováclavská krev nám poskytuje důvod ke klidnému přijetí skutečnosti, že Kristus osud nikoho z mučednic a mučedníků nepovažuje za tragédii, a stejně tak, že existence malého hloučku několika věrných a statečných jeho následovnic a následovníků je spíše výhodou. Je totiž odolný vůči manipulaci, nedá se ovládat jako dav. Duchovně kvalitní semeno, zdravé zrno skutečných svědků víry, vložené do terénu naší země, má optimistickou perspektivu jistou. Snad můžeme i vytušit, že v Ludmilině výchově sv. Václava byl ponechán nemalý prostor pro přesvědčení, že malá skupinka nadšenců, sledující dobro druhých, nikoliv své, stojící na začátku každého dobrého díla, je zárukou, že dílo nezanikne.

Pro ilustraci si téměř namátkou dovoluji vypůjčit konkrétní událost: na jedné straně pravidelně se opakující scenérii škodolibých úsměvů, a na straně druhé i nepokojných reakcí, jež by chtěly obranným způsobem argumentovat a vysvětlovat výsledky pravidelně se opakující ne vždy šťastné akce, stručně nazývané „sčítání lidu“. Tyto výsledky relativní hodnoty by obvykle chtěl komentovat kdekdo. Kolik nás je? Vymíráme, nebo co do počtu obyvatel rosteme, třeba i díky uprchlíkům? A kolik je v naší zemi a v současné době křesťanů a katolíků? Zbytečně bychom se trápili a sami sebe oslabovali, když bychom jako nedospělé a rozmazlené malé děti plakali nad tím, že je nás málo, že nás špatně sečetli, že otázky v dotaznících nebyly vždy solidně postaveny. Jistě, pokládané otázky by si důkladnou revizi ve prospěch solidnosti určitě zasluhovaly. Je nás však opravdu málo? Ano, není nás mnoho, ale máme se za to stydět? Máme se stydět za to, že jsme malým hloučkem? Oprávněný smutek a snad i pláč by namístě byl, pokud bychom se sice chtěli smířit se sebou jako s malým, ale hloučkem duchovně nekvalitním, vnitřně zkaženým, a proto de facto odsouzeným k zapomenutí.

Zůstává nám jedna otevřená otázka, dotýkající se, milí poutníci, každého z nás: kde se nyní ocitáme? Jsme ve fázi setí nebo sklizně? Je možné odpovědět poměrně rychle. Do půdy země, kterou máme k dispozici – je nám přece jako vlast svěřena, vkládejme po příkladu sv. Ludmily a sv. Václava perly zdravého zrna naší snad tiché, ale důsledné opravdovosti. Malý hlouček bývá téměř pravidelně touto opravdovostí, upřímností a statečností obdařen. Zaručuje ji svou přítomností v něm sám Kristus. Až pak může růst, rozrůstat se do šířky i délky a postupně se stávat společenstvím, evangelním kvasem a solí. Následně se s údivem může radovat z bohaté sklizně, protože nepominutelné okolnosti k tomu zajišťuje sám Pán setby i žní. On rád poskytuje rosu a vláhu Ducha, vlídný účinek duchovního jasu slunce, příhodné klima svého požehnání. Amen 

Foto: Dominik Faustus

Fotogalerie z Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi