Rok smíření v Litoměřicích s oslavou osmdesáti let existence Ackermann Gemeinde

Do Litoměřic zavítali při této příležitosti členové Ackermann Gemeinde z české i německé strany státní hranice, aby v na severu Čech oslavili osmdesát let existence spolku. K modlitebnímu shromáždění v areálu někdejšího nacistického krematoria se připojil také attaché německého velvyslanectví Martin Schmidt.

Litoměřice ve stínu války

Válečné i poválečné osudy Litoměřic a širokého okolí popsal na úvod historický medailon Jaroslava Šebka z Historického ústavu České akademie věd. Připomněl v něm, že po mnichovské dohodě byly Litoměřice obsazeny německou armádou a přičleněny k hitlerovské Třetí říši a během dalších dnů muselo z města nedobrovolně odejít více než 5000 českých obyvatel. Od podzimu 1943 se pak pod vrchem Radobýlem začalo s výstavbou rozsáhlé podzemní továrny Richard, určené pro válečný průmysl. Na jaře 1944 vznikl v blízkosti objektu pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg. Podle odhadů jím prošlo na 18 000 vězňů z celé Evropy, přičemž 4500 jich zde zemřelo na následky nelidského zacházení, podvýživy, špatných hygienických podmínek a nemocí. Připomněl také sousední koncentrační tábor Terezín, který se stal symbolem nacistického genocidního násilí proti židovskému obyvatelstvu a rozsáhlé perzekuce politických a ideových odpůrců režimu. Po válce je v týchž celách Malé pevnosti vystřídali zatčení Němci z Litoměřic, kteří zde byli internováni.

Biskup Anton Weber

Jaroslav Šebek upozornil také na osobnost biskupa Antona Webera. „V době sílící předválečné nacionalizace byl příkladem snah o překonání národnostních příkopů a hledání cest k vzájemnému porozumění. Vyzýval k tomu, aby se každý kněz naučil oběma jazykům, jak češtině, tak němčině, aby jednak mohl dobře zpovídat, ale také učit a vychovávat ve škole,“ popsal historik. Později pak zasáhla nacistická perzekuce i biskupa Webera, který se snažil i přes nacistické omezování věnovat pastoraci českého obyvatelstva. Musel kvůli tomu údajně žádat denně o možnost navštívit tu část diecéze, která se nacházela v protektorátu. I biskup měl být po válce zařazen do tzv. divokého odsunu a jen zásah českých věřících tomu zabránil.

Do konce srpna 1945 muselo odejít z Litoměřic kolem 14 000 Němců a z celého okresu dalších asi 30 000. Další tisíce německých obyvatel pak opouštěly region i v následujících měsících.

Svědectví smíšené rodiny

Zkušenost vlastní rodiny z poválečného zacházení s německým obyvatelstvem, včetně smíšených rodin, popsala někdejší ředitelka Hospice sv. Štěpána Monika Marková. Pochází z česko-německé rodiny, kterou krutě zasáhla prvně válka a pak i poválečný revanšismus. Ač její prarodiče nebyli po válce vyhnáni, pozbyli občanských práv: těžko hledali práci, nesměli uzavřít sňatek a její maminka se narodila bez občanství a práv, kvůli čemuž nesměla chodit ani do školky. „Československé státní občanství obdržela rodina až v květnu 1956. O tom, jak těžké to muselo být, svědčí i to, že jsme se o všech detailech v rodině dozvěděli až před třemi lety — když moje babička zemřela a teta vyklízela její dokumenty, které nám ukázala,“ popsala ve svém svědectví.

Nepřiživovat předsudky a nemlčet k nespravedlnosti

Apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl, ve svém kázání zdůraznil, že v Roce smíření přinášíme před Boha oběti nacismu i ty, kterým ublížila poválečná pomsta a vyhnání. „Jedno bezpráví nemůže ospravedlnit druhé. Vina má konkrétního původce a žádný národ není vinen jako celek,“ uvedl a upozornil, že i dnes potřebujeme „zkoumat, zda v nás nežije pohrdání, zda nepřiživujeme předsudky a nemlčíme, když se ubližuje druhým“. Upozornil, že smíření potřebuje pravdu o utrpení i odvahu podat ruku. Odpuštění podle jeho slov nelze vynutit, ale je možné o „tuto milost prosit“ a trpělivě vytvářet prostor, kde poroste důvěra. „Děkuji všem, kdo po léta sbližují naše národy,“ připojil Stanislav Přibyl.

Na smíření musejí být dva

Na jeho slova po krátké pouti přes židovský hřbitov až k centrálnímu kříži na litoměřickém městském pohřebišti, navázal Martin Schmidt, attaché německého velvyslanectví. Ocenil arcibiskupa Stanislava Přibyla za vytváření příležitostí k prohlubování sousedských vztahů. „V němčině slovo soused obsahuje etymologicky pojem blízkosti. Děkuji Stanislavu Přibylovi jménem svým i velvyslanectví, že vyhlásil Rok smíření a přizval nás k němu. Smíření je totiž velmi těžká disciplína. Jeho předpokladem je odpuštění a naděje, že druhý člověk se připojí a přidá. Bez druhého není smíření, a proto jsem vděčný všem, kdo této výzvě vyhověli a poskytli nám tuto příležitost jak k usmíření, tak i společné vzpomínce na všechny oběti,“ řekl Martin Schmidt.  

Marie Bode, místopředsedkyně Ackermann Gemeinde ocenila nejen připomínku nespravedlnosti i oboustranného utrpení Čechů i Němců. „Není to jen vzpomínání, které nás přivedlo do Litoměřic, ale především úmysl arcibiskupa Stanislava přibyla usilovat o usmíření a odpuštění vin a další hledání cesty k budoucnosti,“ vyzdvihla. Připomněla v té souvislosti, že Ackermann Gemeinde vzniklo před osmdesáti lety nejen jako podpůrná organizace vysídlenců, ale také jako společenství, které má za hlavní úkol odpuštění a zprostředkování vztahů obou národů. „Od pádu komunismu máme možnost hovořit o tom, co se mezi oběma národy odehrálo a snažit se díky společnému dialogu najít cestu k sobě a porozumět si navzájem. Jako maminka dvou dětí, které vyrostly v česko-německém prostředí a jsou Evropany si přeji, aby nám ta možnost spolu mluvit a řešit nedorozumění v dialogu a vzájemně si naslouchat vydržela,“ uzavřela.

Na samotný závěr bohoslužebného shromáždění využili přítomní nabídky Stanislava Přibyla navštívit hrob „válečného“ biskupa Antona Webera s možností tiché modlitby.

Svědectví Moniky Markové (*.docx)