Rok smíření ve Svoru: být tvůrci pokoje

V centru pozornosti setkání Roku smíření v litoměřické diecézi dosud stála zejména místa, jejich válečné a poválečné osudy jsou už známé, a která mají často větší než jen úzce regionální význam. Tentokrát to bylo docela jinak.

Ve Svoru se odehrálo poválečné násilí na německy mluvících obyvatelích v menším rozsahu. Známá jsou však jména obětí i násilníků. „Jsem rád, že tentokrát se scházíme v docela jiné atmosféře než doposud, tedy uprostřed komorního shromáždění v kapli Nejsvětější Trojice ve Svoru. Připomínáme si tragické poválečné události, ale také, že vůbec není samozřejmé žít v míru a pokoji. A také že na nás samotných velmi záleží, abychom byli tvůrci pokoje, dobrých vztahů a smíření," přivítal arcibiskup Stanislav Přibyl přítomné věřící, kněze z širšího okolí a hosty z ekumeny. Na Českolipsko přicestovali generální sekretář Ekumenické rady církví Marian Čop a starokatolický duchovní Roland Soloch.

Strážní domek č. 18

Historický medailon archiváře litoměřického biskupství Martina Baruse pak připomněl, proč v srpnu padla volba právě na Svor. „Klíčovým místem zdejšího bolestného příběhu je strážní domek č. 18 při železniční trati z Nového Boru do Svoru, kde se tehdy dráha křížila se starou silnicí spojující tato dvě sídla a kde od července 1945 sloužil Jindřich Beran. Společně s někdejším novoborským sklářem Jaroslavem Maštalířem, který se vydával za partyzána a chodil po okolí ozbrojený v jakési neurčitelné uniformě, a několika dalšími mladíky využili tehdejší protiněmeckou atmosféru ke spáchání několika bezprecedentních činů,“ popsal v textu, který předčítal místní duchovní správce P. Rudolf Repka.

Dne 31. srpna 1945 zde tito muži zadrželi Elsu Seidlovou a Elfriede Wilhelmovou, které byly již v červnu odsunuty z Nového Boru, kam se však chtěly tajně vrátit pro některé své věci. Měly být znovu dopraveny do českolipského internačního tábora, ale nedaleko zmíněného strážního domku byly obě zastřeleny. „Asistovali tomu – za nepříliš zřejmých okolností – také tři vojáci novoborské vojenské posádky. V úterý 11. září pak byly u domku zadrženy Gertruda Hacklová, Marta Rebischová a Herta Pitschová, které tudy náhodou cestovaly. Protože dvěma z nim chyběly potřebné doklady, měly být také zastřeleny. Dvěma se však podařilo uprchnout a třetí byla několikrát znásilněna,“ uvedl Martin Barus.  

Známe jejich jména

Stanislav Přibyl se pak v promluvě k těmto vraždám vrátil. „Když jde o pár lidských životů, máme tendenci si říkat – to je pár lidí, nic moc se nestalo. Ale historie není souhrn událostí a čísel. Dnes se chceme dívat na konkrétní lidské životy. Několik žen bylo zastřeleno, znásilněno. Známe jejich jména. Na druhé straně stojí konkrétní pachatelé, kteří byli buď potrestáni nebo trestu unikli,“ řekl apoštolský administrátor litoměřické diecéze a vyzval shromáždění ke společnému zamyšlení, jak se může stát, že člověk podlehne zlu tak moc, že ublíží bližnímu, zabije. Nabídl zároveň preventivní opatření pro dnešek. „Předně bychom si neměli zvykat na lhostejnost. Stavět se proti ní třeba i prostým pozdravem, dávat si najevo pospolitost jako na dovolené při výletě v horách, kde se lidé zdraví. Být k sobě pozorní,“ připomněl Stanislav Přibyl. Jak řekl v projevech lhostejnosti a nezájmu o druhé, v jejich posuzování ba i odsuzování bez bližší znalosti, vidí kořen nebezpečí. „Když pak někdo získá moc nebo příležitost a je popíchnutý myšlenkou udělat pořádek nebo zajistit spravedlnost, tak může vzít do rukou životy druhých lidí. Až takto brutálně, jak se stalo tady ve Svoru,“ řekl.

Smíření i dnes

Administrátor litoměřické diecéze také varoval před přezíravými postoji k vlastním vinám, chybám a hříchům, v nepozornosti k tomu, co „v nás nedobrého dřímá“. Pak bývá podle jeho slov jen krůček od „distribuce viny“. „Abychom se nemuseli zabývat vlastními dilematy, selháními nebo vinou, začneme si před sebe stavět hříchy a nedostatky druhých lidí,“ poznamenal Stanislav Přibyl a přiznal, že někdy se až bojí, že kus takové šelmy dřímá i v něm. „Proto je důležité se odvrátit od svých hříchů a jednat podle práva a spravedlnosti. Smíření, za které se modlíme a kvůli němuž se scházíme, to není něco mimo nás, ale v nás. My se musíme smířit s Bohem, s druhými lidmi. A na základě těchto historických událostí si můžeme uvědomit, že máme vedle sebe někoho, s kým nemáme srovnané vztahy. Také že žijeme s lidmi, které bychom měli přijmout, vůči nimž jsme se provinili, je třeba se jim omluvit, něco napravit, požádat o odpuštění a začít znova. Je třeba prosit Boha o pomoc, protože na to nestačíme sami: smiluj se Pane, smiluj se nade mnou a zahlaď mou nepravost, stvoř mi čisté srdce. Čisté srdce totiž vidí mne samého a pak teprve posuzuje ty druhé,“ zdůraznil Stanislav Přibyl. Opak podle něj vede k nedostatku milosrdenství. „Následek pak nemusí nutně znamenat, že někoho nevinného zastřelíme u drážního domku, ale může to být jiný projev nenávisti,“ upozornil a požádal: „Nemodleme se dnes jen kvůli vinám cizích lidí a za historické oběti jejich násilí, ale vyznejme, že v sobě máme potenciál ubližovat, jsme hříšní a na druhé se díváme skrz prsty a s předsudky. Prosme o smíření s Bohem a mezi sebou, abychom potom mohli podat ruku smíření druhým. Třeba těm, kdo jsou jenom jiní.“  

Zraňujeme a jsme zraňováni

Na slova pražského arcibiskupa navázal v závěru generální sekretář Ekumenické rady církví Marián Čop a připomněl, že obrazem, jak mají vypadat naše vztahy a smíření je život a slovo Ježíše Krista. „Zažíváme spoustu okamžiků ve všedním životě, v práci, v rodinách a mezi lidmi, kdy se zraňujeme a jsme zraňováni. Proto je potřeba smíření, vzájemné úcty, porozumění, poslouchat se navzájem a vědět, že jsme všichni bez rozdílu stvořeni nebeským Otcem,“ vyzdvihl a nabídl i další krok: „Projevit úctu i těm, kdo si neuvědomují, jak to vidíme ve své víře my křesťané. To proto, aby naši bližní mohli poznat, že je dobré udělat sebemenší krok k pokoji a vzájemnému porozumění. Přeji vám, abyste odevzdávali lidem, to, co nám Pán dal, abychom projevovali lásku a pokoj,“ uzavřel Marián Čop.

Po bohoslužbě pozvali manželé Urbanovi ze sousedství celé shromáždění na zahradu své chalupy, kde bylo nachystané pohoštění od nich, od farníků ze Svoru a okolí a „domácího“ kněze P. Rudolfa Repky.