Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

Při příležitosti významného církevního svátku Nanebevzetí Panny Marie přinášíme zamyšlení jezuitského teologa kardinála Tomáše Špidlíka (1919 – 2010). Dogma o Nanebevzetí Panny Marie vyhlásil v roce 1950 papež Pius XII. Podle tohoto dogmatu byla na konci svého pozemského života matka Kristova vzata s duší i tělem do nebeské slávy. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie slaví církev 15. srpna.

Ikonografické znázornění ráje

Tomáš kardinál Špidlík

Mariino zesnutí a nanebevstoupení Páně

Existuje podobnost mezi ikonou Mariina zesnutí a Anastasis, tedy Kristovým vzkříšením. Západní obrazy rozlišují v Kristově životě dva momenty: před smrtí, sestup do pekel a posléze vzkříšení. Na Východě naproti tomu sám sestup do podsvětí je již vzkříšením. Totéž pojetí se projevuje na mariánských ikonách, protože zde „zesnutí je již probuzením v Božím království.

Ikona nanebevstoupení je christologická nebo také eschatologická záležitost. Kristus, který vystoupil na nebesa, zůstává zároveň přítomen jako živý v církvi. Církev reprezentují apoštolové, kteří jsou rozděleni do dvou skupin, z nichž jedna je v pohybu, což je symbol akce, zatímco druhá skupina je pokojnější, což představuje symbol kontemplace. Jedná se jakoby o dvě ptačí křídla, která umožňují vzlétnout vzhůru. Viditelně církev zůstává na skalnatém povrchu Olivové hory. Její díla, která jsou symbolizována olivovníky, ale nesou plody ve výšinách, v nebi. Naproti tomu apoštolové zůstávají na zemi a nebe sestoupilo mezi ně v podobě andělů.

Tak se uskutečnil „posvátný převrat, protože od okamžiku, kdy Kristus jako člověk vystoupil do nebe, nebe sestoupilo na zemi. Právě proto mezi apoštoly jsou andělé se svými nebeskými obleky. Ti utvářejí kalich, v němž se nachází ta, která je úctyhodnější než cherubíni a slavnější než serafíni, Matka Boží, symbol Božího lidu, celé církve.

Zmíněná pozice „kalicha připomíná ikonu Nejsvětější Trojice od Rubleva, kde se vedle viditelného kalicha na oltáři obětuje Beránek, Boží Syn, Otci za spásu světa v neviditelném kalichu. Církev, která se v „andělském kalichu daruje nebi, je Synovo obětované lidství za tím účelem, aby církev mohla mysticky představovat pokračování jeho těla v dějinách jako kontinuaci spasení. Tajemství Mariina mateřství tudíž v průběhu času narůstá. Také církev se stává pozemským odrazem nebeského otcovství. Poté, co Boží Syn, od věčnosti plozený Otcem, sestoupil, aby se narodil jako člověk, synové lidí se rodí v církvi jako adoptivní synové Boží.

Postava Matky Boží je ve srovnání s různobarevnými oděvy apoštolů velmi prostá a zároveň graciézní. Malíř na ni klade důraz, když ji chce postavit do středu modlícího se Božího lidu. Z uvedeného důvodu je znázorněna, jak se modlí. Předmětem její modlitby je příchod Ducha Svatého, jedná se o ustavičnou epiklezi. Ona je také Nevěsta, která říká: „Přijď, Pane Ježíši! (srv. Zj 22,20), a tak vyjadřuje blaženou naději v očekávání druhého příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

Lidstvo od věků hledí k nebi a věří, že právě tam se nacházejí veškeré ideály a všechna krása. Andělé však vyslovují napomenutí k tomu, aby se lidé chovali opačně: „Co tu stojíte a hledíte k nebi (Sk 1,11). Je třeba spíše odhalovat neviditelné, avšak skutečné nebe, které je přítomno v prostém vzezření Služebnice Páně.

Ikona Zesnutí Matky Boží

Na prvním místě zde vnímáme skutečnost smrti, protože duše opouští tělo. Jenomže nevystupuje do nebe sama, jak by si to přálo platonizující pojetí. Bere ji do rukou Kristus: „Duše spravedlivých jsou v ruce Boží (srv. Mdr 3,1). Kristus drží duši své matky se stejnou něhou, s jakou jeho matka držela v náruči vtěleného Boha v podobě malého dítěte.

Na vyobrazeních v barokních chrámech se Marie znázorňuje s velkou slavnostností, když vystupuje na nebesa s oslaveným tělem. Ohromení apoštolové hledí vzhůru. Zde jsou přesně naopak zázračně přeneseni, aby vykonali příslušný truchlivý obřad nad zesnulou osobou. Ovšem i nyní hledí ohromeně. Nevidí Matku Boží, která by stoupala k nebi, nýbrž přesně naopak Krista, jenž sestupuje na zemi ve své vlastní slávě, jak to bude na konci věků. Pro Ježíšovu Matku platí, že má účast na druhém příchodu svého Syna, neboť ona je eschaton a dosáhla poslední dokonalosti stvoření. Jako kdyby Kristus říkal: „Jestliže matka mi dala fyzické tělo pro pozemský život, nyní já jí dávám věčný život v jejím pozemském těle.

Celá scéna u már znázorňovaná na některých ikonách se může někomu zdát poněkud bizarní. Jeden Hebrej se chce dotknout Mariina těla svou vlastní rukou, jenomže anděl mu ji ihned utne svým mečem. Legenda tak poněkud naivně vyjadřuje příkré napomenutí: člověk se totiž nesmí přibližovat k tajemství posmrtného života s toutéž zvědavostí a pomocí týchž metod poznání, jak se to dělá v případě jevového světa. Aby mohli vidět neviditelné svýma tělesnýma očima, byli apoštolové přeneseni na oblaky, což je symbol zázračně osvícené víry.

„Z tebe se raduje celé stvoření

Jedná se o úvodní slova jednoho hymnu svatého Jana Damašského. Radost vyvstává z toho, když se uskuteční určitá touha. Co je ale touhou celého stvoření? Řečtí otcové odpovídají pouze jediným slovem: theopoiesis, zbožštění, spodobení s Bohem, být naplněni Bohem. V Marii, která je milostiplná, se tato touha naplňuje.

Kosmos hledí na Matku Boží, vidí v ní předzvěst naplnění své vlastní evoluce. Kruh obnoveného ráje formuje na ikoně velkolepou vnější aureolu. Uvnitř se zdvihají kupole velkého chrámu, což připomíná Svatou Sofii jako symbol univerzální církve, velké matky, která rodí miliardy adoptivních Božích synů. Zdi velkého chrámu ochraňují živé kameny mystické Kristovy stavby. Vidíme zde lidi všech kmenů, jazyků, národů a ras (srv. Zj 5,9). Biskupové, mučedníci, mniši a knížata formují kompaktní masu, a přece každý z nich vypadá tak, jako kdyby se pohlíželo přímo na něj. Církev je jediná společnost, v níž duchovní přilnutí k druhým neničí, nýbrž naopak dává plný význam každé osobnosti. V církvi také platí, že hierarchická struktura jde ruku v ruce s rovností všech lidí vzhledem k Boží milosti.

Je však třeba poznamenat, že malíř dal určitou přednost ženám. Jim je přirozeností dáno to, aby byly nositelkami života. Ženy se proto v jistém slova smyslu radují více z dokonalosti nové Evy, která dala lidský život vtělenému Bohu. Nyní oslavená Maria je představována jako živoucí trůn, na němž sedí ten, který panuje nad celým univerzem. Dokonalá harmonie světa je obnovena a přivedena k dokonalosti.

Úryvek z knihy: Tomáš Špidlík, Věřím v život věčný. Eschatologie, Refugium, Olomouc 2007, s. 168-172