Slavnost Všech svatých

O slavnosti Všech svatých (1. listopadu 2017) sloužil litoměřický biskup Jan Baxant poutní mši svatou v děkanském kostele Všech svatých v Litoměřicích. Koncelebrovali Mons. Martin Davídek, generální vikář, prelát Jiří Hladík O.Cr., probošt litoměřické katedrální kapituly, prelát Karel Havelka, děkan kapituly, Józef Szeliga, děkan litoměřické městské farnosti a kapitulní kanovník, a R.D. Roman Depa, administrátor lovosické farnosti.

Mši svatou živě přenášelo Radio Proglas.

Homilie Mons. Jana Baxanta:

Dnešní celocírkevní liturgická slavnost je jedním velkým zadostiučiněním pro všechny opravdové následovníky a následovnice Pána Ježíše, žijícími v jakékoliv době a prostředí kdekoli na světě. Připomínáme si je společně jako jednu velkou rodinu v jedné, totiž Boží domácnosti, mající dveře stále otevřené pro nově příchozí, tedy i pro kohokoliv z nás. S jistotou můžeme tvrdit, že nebeský zástup světců a světic je početnější, než jistě úctyhodný seznam učedníků a učednic Páně v poučných knihách zvaných „Životopisy svatých“, v nichž vám vřele doporučuji si číst a dětem z nich s příslušným vysvětlováním předčítat. Právě dnes se oprávněně můžeme hlásit k tak mnohým tichým věrným křesťanům a křesťankám, kteří měli na mysli vždy jen Pána Boha a dobro druhých lidí. Jací to tedy byli a jsou křesťané? Vždyť i v naší současnosti mezi námi, třeba nepozorovaně, žijí ti, které ke svatosti Bůh pozval, a oni jeho pozvání neodmítli. A nejsme to snad i my, ti také pozvaní?

Zmínil jsem se o jedné velké rodině a o Boží domácnosti. Nepochybně o rodině mluvíme tehdy, když se v takovém společenství objevují a do takového společenství rodí děti. Sami rodiče bez dětí se jen málokdy nazvou rodinou – když, pak zatím neúplnou a na potomky čekající, dá-li jim Bůh. Domácnost je pravou domácností, pokud se tam pohybují; opět děti, neboť pro ně se především domov vytváří; jsou tam doma; doma v domácnosti. Sv. Jan ve svém 1. listě, a z něho jsme si přečetli úryvek (1 Jan 3,1), mluví o dětech, dokonce o Božích dětech v určitém úžasu nad Boží dobrotou, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi skutečně jsme. Naši dobře známí světci a světice v celé historii Kristovy církve, i ti mnozí naši tiší současníci, si nechtěli a nechtějí hrát na děti Pána Boha a sourozence Ježíše Krista, oni prožívali a prožívají opravdové rodinné pouto v Boží rodině. A nestyděli se a nestydí se za ně. Pro ně nikdy nepřicházelo a nepřichází v úvahu, aby upřímný vztah k Bohu a lidem předstírali. Chápali a chápou svůj křesťanský život jako svědectví o Kristu, ať to stojí, co to stojí, i kdyby tekla krev, když by je k tomu Bůh vyzval a dal jim sílu. Věděli a vědí, že nelze takto žít jen „naoko“. Jistě že takoví oddaní křesťané zasluhují naše uznání i naši pozornost, neboť my sami často potřebujeme povzbuzení ve víře a více statečnosti v životě podle Kristova evangelia. Mohou nám poskytnout příklad a vzpruhu slovy „cesta za Kristem je náročná, jde se mnohdy obtížně pomalu krok za krokem, ale vždy vpřed a hlavně správným směrem“. -- Byla řeč o Boží domácnosti, kde je útulno i s otevřenými dveřmi. Jsou otevřené nikoliv proto, že je někdo za sebou zavřít zapomněl. Jsou otevřeny zcela úmyslně: Boží domácnost, Boží rodina stále přijímá. Je otevřeno i pro nás!