Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2020

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, Velikonoční neděle nebo Boží hod velikonoční je největší slavností církevního roku, při níž se slaví Kristovo zmrtvýchvstání a jeho vítězství nad smrtí, které je zároveň vykoupením celého lidstva.
Neděli Zmrtvýchvstání předchází Velikonoční vigilie – bohoslužba v sobotu v nočních hodinách, kdy byl Ježíš Kristus vzkříšen z mrtvých. Oslava Velikonoc bezprostředně trvá po celý velikonoční oktáv (tedy osm dní), avšak velikonoční doba jako taková končí až 50. dne, slavností Seslání Ducha svatého, které se také říká Letnice.

K Božímu hodu velikonočnímu v roce 2020 napsal litoměřický biskup Mons. Jan Baxant následující promluvu:

Hod Boží velikonoční 2020, karanténa 

Od události Ježíšova vzkříšení uplynulo již téměř 2 tisíce let a po celou tu dobu se lidé, křesťany nevyjímaje, dohadují o tom, jak se to všechno mohlo stát? Je-li to vůbec možné a přijatelné pro rozumně uvažujícího člověka? Je něco pravdivého na, i v Bibli zmíněných úvahách a domněnkách např., že mrtvé tělo Ježíšovi učedníci potají odnesli, nebo je někdo ukradl, nebo kdosi mrtvolu po přijetí úplatku skrývá na neznámém místě? Nebo je to všechno smyšlenka a podvod? Lidská fantazie je bujará a skepse vůči pravdám křesťanské víry v různých obdobích nejen novodobé historie i módní. Je skutečně tak nesnadné přijmout fakt, že Boží Syn zemřel, ale nyní žije, když přece nelze usmrtit absolutní božskou moc jediného pravého Boha? Samo zmrtvýchvstání je lidskému chápání nedostupné, avšak to neznamená, že by všemohoucí Bůh, jako Bůh a Pán nad životem a smrtí člověka, nedokázal svého Syna, a jednou i nás, ze smrti vysvobodit? Ježíš opakovaně o své smrti a zmrtvýchvstání ve svých kázáních mluvil, ale nikdy nepřipojil vysvětlení, jak k jeho vlastnímu vzkříšení dojde. Lidský rozum, Stvořitelem obdařený mimořádnými schopnostmi, má přes tuto jedinečnost i limity. Na počátku Bůh stvořil člověka, nikoliv druhého, sobě podobného boha. Do šťastného vínku mu však dal schopnost nejen poznávat, chápat, ale i věřit.

Všimněme si chování Ježíšových učedníků a učednic v čase krátce po velikonoční noci. Střídavě přicházejí ke hrobu, kam v den Kristovy smrti, dosud téměř utajení Ježíšovi sympatizanti, uložili mrtvé tělo. Hrob je otevřený a prázdný. Údiv Ježíšových přátel je jim společný. Pomalu by snad i uvěřili oněm domněnkám o krádeži mrtvého těla, kdyby zůstali jen ve svých lidských úvahách. A nepohnuli by se ani o krok vpřed, kdyby se neustále jen vraceli ke hrobu, byť nyní místu vzácnému, když několik hodin hostil mrtvé tělesné ostatky Ježíšova těla. Naštěstí vzkříšený Kristus, tedy jejich živý Mistr a Pán, k nim promlouvá, následně je ujišťuje, že nevidí ducha, ale jeho samého i s ranami na jeho těle, později je opakovaně navštěvuje, aby je utvrzoval v tom, že opravdu žije. Jeho ujištění nepřijímali okamžitě a s nadšením. Muselo se ještě mnoho odehrát. Vzkříšený Ježíš znovu a znovu důsledně a pečlivě svým učedníkům a budoucím evangelizátorům věnuje svou velkou pozornost, aby víru v Něho v sobě přetavili v životní přesvědčení, pokud by měli jednou být Jeho věrohodnými pokračovateli a postupně se stávat zvěstovateli právě Jeho smrti a vzkříšení. Bez živé víry a pevného křesťanského přesvědčení totiž žádný misionář pro Krista nikdy nikoho nezíská.

Všichni ze současníků Kristových, pamatujících si velikonoční události, ale i všichni ostatní zvěstovatelé Kristova evangelia, působící a žijící z víry v Krista ve všech historických etapách křesťanství až do současnosti, se neobejdou bez hluboké osobní meditace nad základní křesťanskou pravdou, z níž pak logicky vyústí zásadní otázka: „Věříš, že Ježíš žije? Věříš, že z mrtvých vstal?“ Pak už má následovat jen rozhodná, s naprostou svobodou dospělého a tedy zodpovědného křesťana vyslovená, odpověď.

Příloha ke stažení: Homilie litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta na Boží hod velikonoční 2020