Směřujme ke Kristu, k Bohu, vyzval v katedrále litoměřický biskup Mons. Jan Baxant

Litoměřický biskup Mons. Jan Baxant celebroval ve středu 9. března 2011 v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích mši svatou s udílením popelce. Popeleční středou věřící vstoupili do čtyřicetidenního postního období, které je přípravou na oslavu Velikonoc.

Koncelebranty mše svaté byli probošt Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích a dómský farář J.M. can. Jiří Hladík O.Cr., kanovník katedrální kapituly a děkan litoměřické farnosti u Všech Svatých J.M can. Józef Szeliga a kněz farnosti v Třebenicích R.D. Tomasz Dziedzic.

Popeleční středou začalo období, které bereme jako příležitost, kdy se můžeme přiblížit Pánu Bohu a jeho synu Ježíši Kristu. Mons. Jan Baxant ve své promluvě zdůraznil, že postní období je časem obrácení a pokání; užitečným časem, kdy můžeme přemýšlet o svém životě, protože, jak řekl, celá naše pozemská cesta, aby byla smysluplná, a tedy užitečná, má směřovat ke Kristu, k Pánu Bohu. Na příkladu tří vybraných postav z biblických dějin, které se k Bohu obrátily, poukázal, že stejně tak jako ony se o to můžeme dnes snažit i my.

Biskup připomněl sv. Maří Magdalénu, původně veřejnou hříšnici, do jejíhož života vstoupil Kristus se svou laskavostí a porozuměním. „Podlehla tomuto vlivu Boží milosti, Boží lásky, Božího dobra a změnila svůj život. Usměrnila jej. Obrátila se. Nikdy se nikdo neobrátí k Pánu Bohu upřímně za cenu břemene a biče. Pokud se ale člověk stane přímým svědkem lidské dobroty, natož pak Boží dobroty, a to trvale, nemůže odolat. Nemůže říci, že se nic neděje. Nemůže tvrdit, že se pod tímto vlivem absolutního dobra nemůže nic stát. Je zřejmé, že každé obrácení má svůj vývoj, že je to proces sice mnohdy náročný a složitý, ale užitečný a ve svém důsledku úspěšný. Nedomnívejme se, že naše obrácení je jen záležitostí svatého postu - čtyřiceti všedních dnů, které před velikonočními svátky máme před sebou, řekl.

Na příkladu starozákonního proroka Jonáše, který nejprve Boha odmítal, poukázal na to, že byl Hospodinem vyvolen k tomu, aby se stal jeho nástrojem. „On se Hospodinu vzdaloval. To je něco, co není až tak cizího člověku a mnohým lidem, na které shlédl Pán Bůh. Před Bohem, před jeho vyvolením není nikdo vyvolenější než ten, koho si volí, na koho se obrací. Jonáš se vzdaloval, utíkal, odmítal ho, ale donekonečna to nešlo. A tak se vzdal. A právě tehdy, kdy se člověk vzdává Hospodinu, se stává jeho nástrojem a může učinit pro lidi něco velmi užitečného, záchranného. Obrácení našeho života je předpokladem toho, aby se tento svět změnil k lepšímu, aby se druzí lidé nasměrovali k Pánu Bohu, uvedl.

Třetí postavou, kterou biskup zmínil, byl sv. Pavel, jehož obrácení k Bohu začalo na zemi, v prachu a slepotě. „Musel být ze země pozdvižen a veden jako malé dítě, jako postižený, odkázaný na druhé. Ale on se nechal druhými vést, protože začalo jeho navštívení, tedy i jeho obrácení. Člověk, který se opravdu obrací k Pánu Bohu, se nestydí za to, že ho druzí chtějí k Bohu vést.  Obrácený člověk se nestydí za to, že je veden církví. Nepohrdá církví, pomocí církve a druhými křesťany, ale spoléhá na ně, zdůraznil. „Kéž něco z toho, bratři a sestry, prožijeme a pochopíme v době, která dnes začíná, aby to opravdu byla doba požehnaná a doba milostí, doba nových duchovních pohledů, uzavřel biskup.

Zavedení „popeleční středy se datuje do 6. - 7. století. Od konce 11. století se na Popeleční středu uděluje popelem znamení kříže na čelo nebo je popel sypán na hlavu se slovy: „Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš (srov. Gn 3,19), nebo „Obraťte se a věřte evangeliu (Mk 1,15).

Přijetí popelce je znamením kajícnosti převzatým z biblické tradice a uchovávaným v církvi až do dnešní doby. Symbolicky se tak naznačuje stav člověka, který vyznává před Bohem svoje hříchy a vyjadřuje vůli učinit pokání s nadějí, že mu Bůh odpustí. Popel, symbol smrti a nicotnosti, se získává ze spálených palmových a olivových ratolestí (u nás z kočiček - ratolestí vrby jívy) posvěcených v předešlém roce na Květnou neděli.