Vánoce 2017: Štědrovečerní mše svatá s biskupem Janem Baxantem

Biskup Jan Baxant sloužil na Štědrý den, v neděli 24. prosince 2017, v děkanském kostele Všech svatých v Litoměřicích štědrovečerní mši svatou pro rodiny.

Homilie Mons. Jana Baxanta:

Drazí bratři a sestry, milé děti, milé rodiny,

každý Štědrý den je vždy krásný a radostný. Je tomu tak jistě i dnes v této chvíli, v tomto začínajícím večeru, letos 4. neděle adventní, a současně večeru, kterému výstižně a rádi říkáme: štědrý. Na tyto okamžiky se těší především děti a my jim toto útěchyplné očekávání a těšení se ze srdce přejeme. Radost ze společenství, tedy z blízkosti drahých lidí, je jistě obzvláště v rodinách prožívána jako cenné bohatství. Právem! I když všechny pečlivé maminky, babičky a hospodyňky zároveň, tatínkové a dědečci a ostatní přátelé rodin v předcházejících dnech a snad ještě i dnes vynaložili nemalé úsilí pro to, aby celá rodina mohla spokojeně zasednout ke štědrovečerní hostině a následně se radovat ze vzájemného obdarovávání. Aniž bychom si chtěli pokazit onu mimořádnou atmosféru vánočních chvil, nemůžeme jen tak zapomenout na historicky první Vánoce, tedy na okolnosti, provázející jejich prapůvod. Co to bylo, v jakých okolnostech se tehdy ocitli ti, betlémskému Dítěti nejbližší, sama matka Panna Maria a sv. Josef, riskující ochránce rodičky i dítěte? První Vánoce mají svůj stín, a to připomínám ne proto, abych komukoliv z vás pokazil vánoční pohodu, ale abych připojil i konstatování, že přes onen stín, byla tehdy přítomna i nevšední statečnost ve věrném odhodlání neopustit druhého v okamžiku nouze. Sv. Josef neopustil Marii, Maria se nezřekla svého dítěte. Pohled na první Vánoce, pohled širší a snad i úplnější, nám dává nahlédnout do velmi citlivé životní situace Svaté rodiny a současně i nám poskytuje poučení pro současnost. Domnívám se, že i následující úvaha má mít své místo v krásném koloritu Štědrého večera a celých vánočních svátků.

Svatá rodina byla na útěku. Kolik lidí v současném neklidném světě prchá ze svých domovů, jistě s touhou po lepším zabezpečení svých rodin, ale i s bolestným vědomím, že doma své staré a nemocné rodinné příslušníky ponechávají v ohrožení a nejistotách! Prchají i proto, že v jejich zemi bují teror a nepřátelství. Osudy těchto, třeba nábožensky a kulturně vzdálených, ale přesto našich bližních, by nám neměly být lhostejné. Zvykli jsme si pomáhat jeden druhému. Zvláště to bylo patrné v nedávných letech živelných pohrom, dokonce i u nás v naší zemi, když se valila velká voda, že jsme v ušlechtilosti srdce a bez ohledu na náboženské či společenské založení a postavení postižených lidí chtěli pomoci a projevovali jsme křesťanskou lásku v míře nebývalé. Dokázali jsme porozumět i životním situacím lidí ve vzdálených zemích, postižených náhlými katastrofami např. zemětřesením nebo bratrovražednými válkami apod. Celospolečenské klima v naší zemi, zdá se, působí nedostatek odvážných „vánočních služebníků“, kteří by velkodušně, ochotně a vynalézavě hledali způsoby, jak účinně a pohotově pomáhat lidem, ocitajícím se v podobně nesnadné extrémní situaci, jako byla Svatá rodina. Jistě, sv. Josef s Marií a dítětem pod srdcem neutíkali za lepšími materiálními podmínkami, utíkali před zlobou krvelačného člověka – mocipána, ale ti současní utečenci, domáhající se evropské střechy nad hlavou, a třeba i té naší, jsou i vyhnanci, kterým bychom měli v křesťanském pochopení otevřít svá srdce, a posléze prakticky po ohleduplném zkoumání jejich identity a motivů, oni přece jako lidské bytosti a Boží děti nejsou jen neurčitými čísly, otevřít i dveře našich rukou a poskytnout jim pro začátek alespoň to nejnutnější k životu, bude-li to třeba a budou-li o to stát. Kdybychom my sami se někdy ocitli v ohrožení života či v kritické nouzi, každého, kdo by nám chtěl nezištně pomoci, bychom jistě doslova objali. Myslím, že každý z nás můžeme něco z toho, co sami máme, rozdávat. A dle evangelia víme, že to, co dáme z vlastního nedostatku, že se navíc ještě rozdělíme, má hodnotu štědrosti největší. Svatá rodina, jako bezdomovci a utečenci, obcházela jednotlivá stavení a domácnosti. Nenašlo se místo nikde. Nebylo „vánočních služebníků“. Kdyby byli, kdyby se našli…! Říkáme si. Kristus se identifikuje s každým člověkem, který je v nouzi. Když pomůžeme takovému člověku, potkáme Krista, Spasitele. Vánoce pak mohou být i vícekrát za rok. 

Fotogalerii z bohoslužby si můžete prohlédnout zde.