Vánoční bohoslužba s biskupem Janem Baxantem

Homilie litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta při vánoční bohoslužbě na Boží hod vánoční v neděli 25. prosince 2016 v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích.

Betlém v katedrále sv. Štěpána. Foto: Jana Michálková

Drazí bratři a sestry,

opět nám nastal vánoční čas. Co všechno je o Vánocích jiné a zvláštní? My lidé jsme si více blíž, uvědomujeme si, že lidská láska a vzájemně projevovaná vstřícnost má svůj smysl a krásu. Lidské objetí je opravdové, protože nás utvrzuje v přesvědčení, že nejsme sami. Zakoušíme štěstí vánoční atmosféry, něčeho jedinečného a nepředstíraného právě v prostoru země, stále ještě prosycené křesťanskými zásadami a křesťanskou kulturou. Nikoliv náhodou má naše česká vlast nemalou řadu světců a světic, národních patronů a přímluvců, většinově mučedníků, jejichž prolitá krev nemůže být zapomenuta. Prosákla velmi hluboko. Svědectví věřících mužů a žen v minulosti i v současnosti probouzí z ospalé povrchnosti lidského života a zjemňuje smysl pro pravé hodnoty a křesťanský vhled do událostí mnohdy nelehkých a těžko srozumitelných. Vánoce mají svou romantiku, blízkou srdci i duši člověka, ale poskytují nám i příležitost se setkat s Božími tajemstvími, Božími plány, přemýšlet o nich a zasadit je do dramat životních cest. Je stále značný počet našich současníků, kteří by se rádi vyznali ve svých vlastních životních spletitostech i ve spletitostech dnešního světa. Hledají vysvětlení a oporu pro sebe i své blízké. Vánoční historická pravda směřuje k podstatě člověka, neboť se bezprostředně dotýká jeho nitra a jeho pevného bodu, o který se lze opřít. Narodil se Spasitel Kristus Pán. Boží Syn vstoupil do lidského světa tak opravdově, že na sebe vzal podobu člověka, stal se člověkem. Není nesnadné pochopit důvod jeho příchodu: přišel kvůli nám. Nám se narodil. Jeho spasitelská úloha spočívá v jediném: sejmout z nás lidí to, co jako zbytečné břemeno neseme a kterého se nezbavíme jen svými vlastními silami. Lidský hřích je tím nešťastným břemenem. To nemůžeme odložit tak, že by je za nás nesli jiní lidé. Spasitel však ano: přišel, aby nesl naše břemena hříchů, vzal na sebe naši bolest a náš hřích. Ale nikoliv tak, že by tento „silák" unesl leccos, tedy i ty naše zátěže. Nabídl se, že je přibije na kříž, na svůj vykupitelský kříž. Spása lidí byla dovršena Spasitelovou ochotou zemřít za nás i tak potupnou smrtí, tedy smrtí na kříži. Kdo mohl kdy udělat pro lidstvo víc, než Kristus? Světlo v temnotách lidských nejistot je vědomí, že nejsme ponecháni svým vlastním osudům, ale že se můžeme zcela svobodně přimknout k Tomu, který pro nás tolik učinil. Zdá se, že právě po něčem takovém současný člověk bytostně touží. Touží po někom, o koho by se mohl s důvěrou opřít. Tehdy v Betlémě zatím leželo malé Dítě, ale v Něm už byl Bůh mezi námi, s námi, pro nás.