Velikonoce 2018: Missa chrismatis v katedrále sv. Štěpána

V katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích se na Zelený čtvrtek 29. března 2018 v dopoledních hodinách konala Missa chrismatis. Během slavnostní mše svaté, spojené také se svěcením nových olejů, obnovili své kněžské sliby kněží litoměřické diecéze. Hlavním celebrantem byl litoměřický biskup Mons. Jan Baxant.

Promluva litoměřického biskupa Mons. Baxanta při slavnostní mši ve čtvrtek 29. března 2018 v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích:

Drazí otcové, milí spolubratři kněží a jáhnové,

velice mě těší, že se mohu, po loňské absenci, opět s vámi v den svátku naší kněžské služby, Kristem nám darovaného svátostného kněžství ve všech třech stupních, setkat, uvidět vás takto pohromadě a potěšit se ze vzácných hodnot, na nichž máme všichni účast. Trojí podoba kněžského svěcení: jáhenské, kněžské a biskupské, má skutečně svou viditelnou tvář, ale nese s sebou, a to je zásadní věc: nesmazatelné znamení v duši každého z nás. Nebylo nikdy nic platné nikomu z těchto nositelů oněch znamení, aby při odchodu ze služby se holedbal úřední listinou laicizace s tím, že je vše s Pánem Bohem vyřešeno, kněžství vymazáno, ani nemohlo k zapomenutí na kněžství pomoci nikomu, kdyby si, nedej Bůh, nechal amputovat pomazané ruce, event. skalpovat pomazanou hlavu. Naštěstí jsme nemuseli být svědky ničeho tak drastického! Nicméně to neznamená, že bychom byli navždycky ušetřeni plíživého ochladnutí horlivosti pro Pána, nenápadného a stále však postupujícího vysychání svatého oleje na našich rukou od začátku určených ke službě lidem, k modlitbě a nejsvětější oběti, vedoucí až k jejich změkčilosti či zhrubnutí a potažmo k okorání kněžského srdce. Již dobře vím, jak zranitelné je srdce člověka a jak jediná kapka krve stačí na to, aby srdeční chod byl nadobro zastaven. Současně však i vím, drazí bratři, že naše kněžské srdce sílí odpovídající zátěží služby, že kameny zatvrzelosti v něm překážejí a že Mistr a náš Pán usměrňuje jeho rytmus a bdí nad ním.

Jeví se mi dnes jako velmi důležité, společně s důvěrou v Pána i v bratrské otevřenosti jednoho k druhému, meditovat nad povoláním, jeho původem, současném uskutečňování a výhledu do budoucnosti k našim pokračovatelům.

1/ povolání je v našem případě propojeno s vyvolením. Někdo snad letmo, někdo možná velmi dobře a živě si vybavuje první základní vjem v oné rozhodující chvíli svého života, kdy nás doslova „objalo“ Boží slovo: pojď za mnou! Netýkalo se to někoho, kdo by stál a žil vedle nás, za námi nebo před námi, jistě zbožnějšího a zkušenějšího i pohotovějšího! Bůh oslovil právě nás, nás vyzval, a my jsme souhlasili. Okolnosti povolání mohou být rozmanité, ale jedno je zcela jisté: týká se to mne a Bůh to je, kdo volá a volí. Nebyli bychom asi pravdiví, kdybychom tvrdili, že by se později v našem nitru nikdy neobjevil třeba jen stín pochybností o onom krásném začátku tak důvěrného přátelství s Kristem. Skutečnost povolání a vyvolení není automat zakonzervovaného vztahu. Mohou se kdykoliv objevit otázky z obou stran. Nezapomeňme na znovu a znovu doléhající Ježíšovu otázku: „Petře, máš mě opravdu rád?“ A co Petr se dvěma dalšími apoštoly a jejich getsemanský spánek, když bylo Ježíši tak těžko a potil se krví? Naše kněžské přátelství s Kristem je živý vztah, mající své odbočky a odpočívadla, někdy tak překotné a jindy tak loudavé tempo růstu. Riziko povolat a vyvolit si nás, především na sebe vzal Kristus. Nám přísluší důstojný postoj: nechat se Jím vést.

2/ původ našeho povolání chce připomenout, že máme své kořeny rodinné, zemské a křesťanské. Nyní je u mnohých lidí značně rozšířena touha zkoumat a dohledávat svůj rodokmen. Chápu, že je to věc poutavá, dobrat se příbuzenství se zajímavými lidmi a objevovat pokrevní vazby s dávnými předky. Stejně tak by bylo užitečné, kdybychom se zamysleli nad všemi těmi lidmi blízkými i vzdálenými, kněžími a řeholními sestrami živými i zemřelými, kteří mohli mít a určitě měli svůj podíl svými modlitbami a obětmi života na tom, že se naše duchovní povolání zrodilo, rostlo, upevňovalo se a je stále životodárné, protože naše služba ještě neskončila. Jim všem patří náš dík. Prosím, ve vděčnosti nezapomínejme na jejich modlitby, oběti a jistě moudré rady, které nám věnovali.

3/ uskutečňování našeho povolání se děje v konkrétním pastoračním prostoru naší litoměřické diecéze. Není to ani kamenolom, ani zahrada, ač bychom třeba někdy rádi tuto diecézi tak nazvali. Ostatně: v kamenolomu kameníka a v zahradě sadaře nečeká žádná pohodlná selanka. Naopak! Jen tvrdá, poctivá, trpělivá a úmorná práce. Náš pastorační terén je především Božím polem a Pánovou vinicí. Tam pochopitelně též narazíme na kameny i vyšlechtěné ovocné stromy, ale je to na prvním místě země lidí, našich bližních, za které neseme odpovědnost a kterým máme do vyčerpání svých sil nabízet (ne podbízet se) duchovní pomoc a směr k věčnosti. Nikdy nás pouhé statistické údaje o ne zrovna velkých farních společenstvích nesmějí zviklat k malomyslnosti, a už vůbec ne, abychom se trápili majetkovými váčky sice vábnými, ale kazícími náš kněžský charakter a životní styl. Známé evangelní vdoviny dvě drobné mince, odevzdané v duchu solidarity ve prospěch všech, jejichž nesmírnou cenu ohodnotil sám Ježíš, nám nikdy nebudou chybět, pokud se však o takové lidi, jako byla ona chudá vdova, a chudých lidí na znalosti evangelia v současném světě je tolik, budeme starat, o ně pečovat, jim se věnovat, pro ně se obětovat, je ke Kristu vést a pro ně umírat. 

4/ výhled do budoucnosti může pro někoho z nás být skličující, pro jiného mírně optimistický. Není nutné si nasazovat ani růžové, ani tmavé brýle. Dívejme se jen s ochotou vidět, prohlédnout a konat. Lhostejné mávnutí rukou, že se nás už to nebude týkat, není jednání zodpovědné. Nelze totiž jen tak zapomenout na Ježíšův pokyn: získávejte mi učedníky! Tím se nemají nám zajistit sluhové pro dobu, až už nebudu moci dělat nic a naše síly ochabnou. Získávání učedníků je pro Krista. Oni mají pokračovat po nás, oni se mají ujímat úkolů, které jsme třeba sami začali, ale nedokončili. Náš výhled do budoucnosti tedy nemůže být zcela pesimistický, neboť tak, jak se Ježíš postaral o naše pastorační území, když nás sem před časem poslal, postará se stejně tak, i když už my tady nebudeme. Zůstává však jedna Kristova výzva stále nenaplněna a námi málo respektována: proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň! Budoucnost se připravuje již dnes. Při pohledu do naší minulosti naše oči možná lítostí zvlhnou, při rozhledu na naši současnost se může nám hlava zatočit, při výhledu do budoucnosti může někdo třeba až oslepnout. Tyto rány však nadobro odpadnou, když svou minulost, současnost i budoucnost vědomě a oddaně svěříme Bohu, Pánu a Původci našeho povolání, vyvolení a posvěcení.

Pozornost při Misse chrismatis Zeleného čtvrtku je upřena především na posvěcené služebníky Kristovy církve, tedy na jáhny, kněze a biskupy. Nemohu však a ani nechci pominout skutečnost vaší přítomnosti, drazí bratři a milé sestry v Kristu, zde v naší katedrále. Jste tu se svými kněžími a jáhny, doprovázíte nás v den našeho svátku. Přišli jste i za svým biskupem. Jsme vám vděčni za vaši blízkost, vaše modlitby a soucit s námi, slabými. O jedno vás, v této tak ojedinělé chvíli celého církevního roku, prosím. Neočekávejte od nikoho z nás touhu se vám zalíbit. Kdybychom se o to snažili, nebyli bychom Kristovými služebníky, jak nás upozorňuje sv. Pavel /Gal 1,10/. A my jimi chceme být, aniž bychom ztratili vaše přátelství a upřímnost před Pánem. Jeho režii respektujeme a jeho pokyny, bez jakéhokoliv chytračení a bočních úmyslů, vám toužíme věrně předávat. Duchovně se podpírejme, jeden druhému pomáhejme, vzájemně si v lásce odpouštějme, usilujme o svornost a skromnost Božích dětí a mějme na očích jen Krista, Syna Panny Marie, Spasitele člověka, Zachránce nás hříšníků.

Fotogalerii ze slavnostní mše svaté si můžete prohlédnout zde