Výstava: Anton Alois Weber

Biskup Stanislav Přibyl zahájil 25. července v ústeckém Oblastním muzeu při vernisáži výstavu o svém předchůdci, německém knězi a 16. litoměřickém biskupovi Antonu Aloisovi Weberovi. Vymykal se době a svou aktivní účastí napomáhal ke sbližování Čechů a Němců nejen za první Československé republiky, ale také v době okupace a v letech po druhé světové válce. 

Biskup při zahájení uvedl:

Šestnáctý litoměřický biskup Anton Alois Weber (1877–1948) je pro mě hrdinou a velkým vzorem a považuji ho za jednoho z největších litoměřických biskupů. Nikoli postavou ani silou – byl malé postavy a chatrného zdraví – ale svými postoji a kvalitou svého života.

Rád bych vyzdvihl v krátkosti tři jeho vlastnosti, kterých si zvlášť vážím.

1. Vzdělání. Narodil se ve Wolfsbergu (dnes Vlčí Hora) v obyčejné, nijak bohaté rodině. Studoval nejprve v malém semináři v Bohosudově, které zakončil s výborným prospěchem. Mnohem důležitější pro něj bylo vysokoškolské vzdělání v Římě, kde pobýval v Collegiu Bohemicu, papežské koleji pro studenty z českých zemí. V době, kdy se šířilo nacionální a protikatolické hnutí „Los von Rom“, získával v Římě světový rozhled. Naučil se zde na věci, události a jevy nahlížet s určitým nadhledem. Poznal, že úzké národní nebo spíše nacionální zájmy nejsou ku prospěchu všech, ale jen úzkého okruhu lidí, zatímco jiní se dostávají do izolace a na druhou kolej. Mysleli jsme si, že toto je historie, ale vidíme, že tento zápas je stále aktuální i dnes. Není bez zajímavosti, že právě v Římě se Němec Anton Alois Weber naučil česky.  – Vzdělání a kritické myšlení zůstává jednou z mála hodnot, do níž se vyplatí investovat v každé době a za všech okolností. 
   
   
2. Schopnost předávat získané poznání druhým. Anton Alois Weber to dělal téměř třicet let svého života: jako katecheta, učitel a dokonce ředitel školy. On Němec, učil zde v Ústí nad Labem nejen katechismus, ale také český jazyk. Z dochovaných pramenů můžeme obdivovat krásu jeho češtiny. Když se stal biskupem, tato jeho činnost dostala novou dimenzi: jeho katedrou se stala biskupská katedra, stolec v katedrále. Z jeho pastýřských listů, dopisů a dalších pramenů se dozvídáme, že dokázal formulovat názory na zcela nové jevy, mezi něž patřilo stále rostoucí národnostní napětí mezi Němci a Čechy a nastupující mor nacionálního socialismu. To, co dnes zpětně vidíme jako samozřejmé, tedy rovnost jazyka, rasy, prostě rovnost všech lidí v jejich lidské důstojnosti, hlásal s jasnozřivostí z hloubi přesvědčení své katolické víry, neboť katolický znamená všeobecný, univerzální. Pokud se k Bohu obracíme slovy „Otče náš“, jsme tím samým bratři a sestry, a je jedno, jestli se modlíme Otče náš nebo Vater unser. Dovolím si ocitovat jednu pasáž z jeho pastýřského listu z podzimu roku 1938, tedy z doby po Mnichovské dohodě: „Budiž zároveň poukázáno k tomu, že mír a pokoj do rozbouřených myslí nikterak se nenavrátí náruživými rozpravami o denních událostech a názorech, nýbrž jen tehdy, bude-li každý věrně a svědomitě konati své křesťanské a občanské povinnosti a podporovati činitele ku smírnému projednávání povolané modlitbou, oběťmi všeho druhu a přijímáním svatých svátostí.“ Člověk, který vidí dál, protože poznal Boží úmysly s lidmi, a tyto úmysly předává dál, se nazývá prorok. – Když vidím, jak námi zmítají různé názory a jak jsme stále více ovlivňování fake news, algoritmy sociálních sítí a nejrůznějšími sociálními bublinami, musím i zde konstatovat, že Weberův odkaz a postoj je více než aktuální.
   
   
3. Názorová konzistence. Anton Alois Weber nežil v jednoduché době, jeho episkopát se odehrával v dobách zlých a ještě horších. Ze svědectví Weberových současníků víme, že byl spíše tichým a snad i bázlivým člověkem. Ani jeho zdraví nebylo nijak pevné. Byl však jasného ducha a věděl, že je třeba vytrvat na cestě pravdy, ať to stojí, co to stojí. V době, která se pravdě vysmívala a kdy lidé ohýbali hlavu i páteř, on navzdory svému naturelu zůstal věrný svému poslání. Pravdu nechápal jako průnik politických názorů a kompromisů odhlasovaných v parlamentu či ve stranickém grémiu, ale jako poznanou a uznanou evidentní skutečnost. Postupem času se stával – řečeno Ježíšovými slovy – světlem na svícnu a městem na hoře. Tím samým se však stal nepohodlným, protože byl výčitkou mnohým. Jeho vnější činnost byla stále více omezována a jeho postoj byl stále vzácnějším a výmluvnějším. Paradoxem doby bylo, že za války byl trnem v oku nacistům, po válce pak „vítězům“. Nakonec byl donucen k rezignaci. Dosud přesně nevíme, zda to bylo historickými okolnostmi nebo zásahem určitých konkrétních lidí. Zemřel na prahu nové totality, zcela zničen a opuštěn lidmi, avšak věrný Bohu i sobě samému. Takovému člověku se v křesťanském starověku říkalo „martyr“ – svědek, mučedník.

Milí přátelé, v podobném duchu jsem uvažoval v roce 2013, kdy jsme si ve Vlčí hoře připomínali 65. výročí úmrtí tohoto v mých očích velikého biskupa. Nyní, po dvanácti letech, vidím, že jeho životní příběh a postoje jsou ještě aktuálnější a naléhavější tváří v tvář současným výzvám doby, kdy se v nás probouzejí temné vášně spíše nacionalismu než vlastenectví, ochoty přijímat ohnutá fakta a vidět v druhém člověku ohrožení. Moc bych si přál, kdybychom mohli pokročit v poznání života a díla tohoto jasnozřivého biskupa. Nevím, nakolik je reálné usilovat o jeho svatořečení, ale jeho příklad je bezesporu inspirativní. Děkuji všem, kteří připravili tuto výstavu, protože ona je dalším kamínkem do mozaiky poznání Weberova života, stejně jako doby, v níž žil.

Chystanou biografii biskupa Webera představila Kristina Kaiserová z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.

Pořádá Collegium Bohemicum. Vstup volný! Výstava potrvá do 2. listopadu. Posléze se expozice objeví v Litoměřicích a na dalších místech.

Výstava: Anton Alois Weber