Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

V katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích byla 2. listopadu 2010 mše svatá za všechny věrné zemřelé. Hlavním celebrantem byl biskup Jan Baxant.

Z homilie biskupa Jana Baxanta:

Dnešní liturgickou památku, Vzpomínku na všechny věrné zemřelé, můžeme prožít opravdu jako příležitost pro zamyšlení, ujištění a pro užitečné konstatování toho, že to, co vyznáváme, čemu věříme a to že jsme si zvolili křesťanský život má smysl.

První zamyšlení může být hned to, že naši zemřelí jsou naši dobrodinci. Samozřejmě, že pojímáme do svých modliteb všechny zemřelé, kterých je už mnoho. I my dříve či později budeme mezi ně patřit. Ale za ty, bez kterých bychom my nebyli, se modlíme s větší intenzitou a s opravdu duchovní oddaností. Každý ze zemřelých, na které se v křesťanském světě se vzpomíná v modlitbách, měl své blízké, svoje rodiny. I kdyby neměli, modlíme se za ně také. Naše modlitba má sílu církve Kristovy, když se my modlíme, modlí se celá církev. První zamyšlení nad našimi dobrodinci a nad vděčností, kterou jsme jim minimálně povinováni. I když se za ně modlíme rádi, nejenom z povinnosti, ale s upřímnosti a vděčnosti srdce.

Druhý podnět k zamyšlení dnešního dne je, že všichni ti, za které se modlíme, naši drazí zemřelí, v okamžiku smrti prožili totální opuštěnost, něco z toho, co zakusil Kristus na kříži, když zvolal: Otče, proč jsi mě opustil? Bože můj, proč jsi mě opustil? Něco z této hrůzy opuštěnosti a samoty s největší pravděpodobností prožívají všichni ti, kteří se už pomalu chystají odejít z tohoto světa, a něco podobného, ne-li stejného, čeká i na nás. I my přece budeme jednou z tohoto světa odcházet. I my někdy zakusíme v tom odcházení něco z opuštěnosti Kristovy. Ale přes veškerou opuštěnost a samotu lidské smrti víme, že nyní už opuštěni nejsou. A to na základě naší křesťanské víry. V tom je radost a světlo křesťanské víry, že všichni ti, kteří byli ve smrti opuštěni, se už setkali s Bohem a setkali se tak se skutečnostmi, které člověka těší a jsou takovou otevřenou náručí. Všichni ti naši drazí zakusili, nebo zakoušejí společenství, třeba i očistce.  My si velmi přejeme, aby pokud možno co nejdříve po onom očišťování, po té dobré dokonalé přípravě, se dostali domů, do nebe.

A třetí zamyšlení dnešního dne, to je zamyšlení nad naší vlastní smrtí. Nikdo z nás se nemůže domnívat, že by se nás smrt nedotkla. Dnešní den je takovou výzvou, abychom všechno to, co děláme, jak mluvíme, na co myslíme, aby celá naše cesta pozemského života byla stále prožívána jaksi před tou skutečností smrti. Abychom si vždycky řekli, jak obstojím v okamžiku smrti, kdy se setkám tváří v tvář s Pánem Bohem? Vy samozřejmě víte, že lidská smrt je i setkáním s Pánem Bohem tváří v tvář, proto lidská smrt přes svoji hrůzu ztrácí katastrofu beznaděje. I přes bolestivost, přes smutek lidské smrti je tady naděje, světlo naděje a světlo skryté radosti, že se přece jenom setkáme s Pánem Bohem. Právě díky tomuto setkání s Pánem Bohem, bychom měli náš pozemský život žít zodpovědně.