Homilie Mons. Jana Baxanta na svátek sv. Štěpána ve Svatoštěpánské katedrále v Litoměřicích

Svatoštěpánská pouť, 26. prosince 2019, katedrála sv. Štěpána, Litoměřice

Drazí bratři a sestry,

v naší Svatoštěpánské katedrále vždy hned po Hodu Božím vánočním, můžeme vzhlédnout k našemu diecéznímu světci, prvomučedníku sv. Štěpánovi, a zachytit jeho pohled vzhůru k nebesům s připomínkou jeho prosebných slov k Bohu za odpuštění činů svých vlastních vrahů. Je to úchvatné a současně až neuvěřitelné, hodné údivu, že první křesťanská generace, jejímž členem sv. Štěpán přece byl, byla tak ve víře v Krista a v osvojování si Jeho životních zásad už tak zdatná, že jeden z nich, sv. Štěpán, jedná a chová se právě takto. To v žádném případě nemohly být postoje zvykové a zaběhnuté, křesťanství mělo tehdy teprve několik málo let života, bylo to ale již křesťanské přesvědčení pevné, vycházející z živé a žité víry. Liturgie Vánoc, při níž si připomínáme Narození Ježíše Krista, Božího syna, a svátek sv. Štěpána, oddaného svědka Spasitele, jenž pro Něho neváhal podstoupit mučednickou smrt, nás vyzývají k prohloubení naší víry a povzbuzují nás k vydávání opravdového svědectví o Kristu svým slovem i životem ve světě, do něhož Ježíš vstoupil zcela záměrně. Záchrana lidského pokolení – Boží plán spásy, by se jinak neuskutečnil.

Předpokládám, že by nás mohlo zajímat, jakou výchovou sv. Štěpán prošel, kdo z apoštolů, příp. jiných současníků Kristových měl na něho vliv, jak a kdy se sv. Štěpán rozhodl Krista následovat i za cenu nejvyšší oběti. Podrobný světcův životopis nemáme, ale můžeme oprávněně odhadovat, že tehdy ještě mladé křesťanské společenství získávalo již určité obrysy církevní komunity povahy nikoliv administrativní, něčeho, s čím v současnosti tak bojujeme, neboť se i u nás šíří zdání, že pastorační a evangelizační nadšení se dá nahradit zavedením byrokratických struktur, a to hlavně bohatě materiálně dotovaných. První křesťanská a všechna další životaschopná společenství ve všech jednotlivých etapách dějin Kristovy církve, neoplývala zajištěným dostatkem, natož pak nadbytkem, vynikala opravdovostí, nadšením pro Krista, statečností v protivenstvích, ochotou obětovat, tzn. něco ze svého ztratit ve prospěch druhých podle Ježíšova vzoru, touhou šířit evangelium, a tak prospět druhým lidem osvojením si té nejdůležitější pravdy o člověku, totiž, že je Božím dítětem. Nepochybně tím vším sv. Štěpán žil a sílu k životu svědectví nutně musel čerpat ze samotného Krista. Vždyť jinak by se v posledních chvílích svého života nemohl vyslovit než tak, jak to učinil jeho Mistr a Pán, mající podobně útrpný soucit se svými nepřáteli. Sv. Štěpán ve svém životě víry nesl, stejně tak též my neseme, i dramatické dějiny vyvoleného národa, bouřlivou i požehnanou minulost Božích mužů a žen, snažil se porozumět Božímu působení v dějinách lidstva, i tomu, jak Bůh někdy až výmluvně mlčí, aby naznačil, že v tichém klidném vánku může být přítomen jeho Duch. Je až s podivem, že mučedník sv. Štěpán přes hlasité hrubé nadávky a dopadání kamenů na hlavu a celé tělo, nepřehlédl otevřené nebe a dokázal jasně a odhodlaně vyslovit slova velkorysosti a ušlechtilosti pravého křesťana.

Prvomučedník a patron naší katedrály stojí na začátku dlouhé řady těch, kteří Kristovo evangelium hlásali a svým životem svědectví dosvědčili jeho pravost. Mučednickou smrtí sv. Štěpána se otevřela krásná kapitola lidských dějin, jež jsou od té doby neoddělitelně spjaty s přesvědčením, že biblická zvěst není jen zbožná a vzácná literatura, ale že je to účinný návod, jak žít a lidský pozemský život nepromarnit.     

Foto: Dominik Faustus

Fotogalerii ze slavnostní mše svaté v katedrále si můžete prohlédnout zde