Kněžský den v Litoměřicích v květnu 2022

Ve čtvrtek 19. května 2022 se v Diecézním domě v Litoměřicích konal Kněžský den. Tématem bylo seznámit kněze se závěrečnou diecézní syntézou synodálního procesu za litoměřickou diecézi. Po modlitbě breviáře pronesl litoměřický biskup Mons. Jan Baxant duchovní slovo, jehož text přikládáme. Hostem setkání byla členka národního synodálního týmu Hana Pohořalá. Po její přednášce kněží spolu s biskupem prodiskutovali text závěrečné syntézy. Setkání bylo zakončeno obědem v Biskupském pivovaru.

Text promluvy Mons. Jana Baxanta na Kněžském dnu:

Drazí bratři,

máme mimořádnou příležitost mít mezi sebou členku národní koordinační skupiny pro Synodu o synodalitě a současně i osobu, která se zúčastnila slavnostního zahájení této synody v Římě. Přišlo mi vhodným pozvat na náš Kněžský den právě ji, totiž sestru v Kristu Hanku Pohořalou. Vítám ji i Vaším jménem mezi námi. Jeví se mi jako rozumné v tomto úvodním slově, po společné modlitbě Malé hory, promluvit o základních pilířích synodálního procesu tak, jak jsem je pochopil já sám. Dovolím si je vyjmenovat popořadě s tím, že budu velice vděčný za korekturu od osoby povolané a do tématu zasvěcené. Předně je to umění naslouchat, odvaha promluvit, ochota mlčet a přijmout společnou modlitbu jako hodnotu duchovního života a dispozici pro zachycení vánku Ducha svatého, aniž bychom se pokládali za mnichy a klauzurované osoby. Naopak, ke společné modlitbě z podstaty svého povolání tíhneme a nedokážeme si představit, že bychom natrvalo se modlili jen sami, nikým tzv. nerušeni a neobtěžováni.

1/ Umění naslouchat: nebudu tvrdit nic nového, ale přidržím se běžné praxe zpovědníků a všech těch, kteří jsou připraveni druhé duchovně doprovázet. Co je základním předpokladem být dobrým a vyhledávaným zpovědníkem a duchovním průvodcem? Touha po popularitě, měkkost v požadavcích evangelia, přísná disciplína při udělování svátosti smíření? Jsem přesvědčen o tom, že všechno zmíněné může v určitých okolnostech hrát svou roli. Jsme jednak jen lidmi, toužícími po uznání a pochvale, když ne přímo po popularitě. Situace důvěrných duchovních rozhovorů a intimita rozhovoru zpovědního, se nedá předem odhadovat. Každý jednotlivý příchozí je jiný, srdce a nitro každého člověka kajícníka i prosebníka je originálem a současně neopakovatelnou příležitostí, jež se nám nemusí znovu nabídnout. Zásadním principem, vytvářejícím krásnou mozaiku, je umění naslouchat, a to oboustranně. Zpovědník a doprovázející osoba se má přímo trénovat v naslouchání. Stejně tak kajícník a doprovázená osoba má tlumit svou výřečnost, ztišit se a nastavit se tak, aby důležitá sdělení, vyslovená pro danou chvíli kompetentní osobou, mnohdy řešící složitosti lidského nitra, nebyla přeslechnuta. Nic jiného a většího jistě nehrálo šťastnější roli při Vašich synodálních setkáních než umění jeden druhému naslouchat. Kdo naslouchá, respektuje druhého, váží si druhého člověka, aniž by to musel nějakým zvláštním způsobem deklarovat.

2/ Odvaha promluvit: nebyli jsme zvyklí a možná ještě nejsme zcela uschopněni k tomu, abychom veřejně, srozumitelně a bez zbytečně vypjatých emocí, projevili své smýšlení, i tehdy, když by to mělo být vyjádřeno v malé synodální či jí podobné skupince. Donedávna jsme při uvažování o některých nešvarech i v církvi se spokojovali se známým úslovím: „ono by se to mělo změnit“. Samozřejmě, co není dobré, co zavání zatuchlostí jakýchkoliv nešvarů, musí být změněno. Bude to změněno jen tehdy, když onen nešvar (když už tento termín používám) někdo určitý z lidí popíše a vysloví i svůj návod ke zlepšení, nebo úplně k jeho odstranění. A začne u sebe. Promluvit bychom měli tehdy, když nesmíme mlčet. K tomu je však zapotřebí odvahy a pocit důvěry vůči těm, kterým cokoliv nepříjemného sdělujeme. K synodálnímu stylu náleží tato odvaha promluvit v příhodný čas a vědět, že nebudu okřikován a napomínán, že si až příliš troufám. Drazí bratři, naše především kazatelská služba nás zavazuje k tomu, abychom mluvili, protože evangelně vzato, „mluvit“ je naším chlebem a náplní práce, avšak neztrácejme ze zřetele, že každé naše slovo má v duchu Božího příslibu přinášet užitek (Ježíš rád používá toto: užitek třeba 30násobný, 60násobný, 100násobný). Snad nám odvaha promluvit nechybí, ale občas postrádáme skromnost a pokoru při hlásání té nejušlechtilejší zvěsti. Nikdo nemá být naším mluvením otráven, raněn, ponížen, nikoho nesmíme oněmět.

3/ Ochota mlčet: zmiňuji mlčení jako posvátné silentium, nám všem dobře známé z našich studií a exercicií. Aby mlčení bylo skutečně posvátným činem, musí být naše nitro otevřené Duchu svatému. Vím, často se dostavuje netrpělivost a vkrádá se do naší mysli nebezpečná myšlenka, že samotné mlčení je jen nicnedělání, že je to ztráta času, a že my toho ještě máme tolik co na práci. K posvátnému mlčení, pilíři synodálního procesu, je zapotřebí ochoty a oddanosti. Až jednou určitě zjistíme, že právě ten domněle ztracený čas nicnedělání, tedy záměrného nemluvení, tedy mlčení, byla tou nejlépe využitou dobou našeho duchovního zrání a růstu. Zrajeme a dorůstáme do věčnosti, avšak zapouštíme kořeny už tady a teď.

4/ Společná modlitba: má jistě svá úskalí jako např. upadnutí do zvykovosti, nebezpečí předvádět se před druhými vystavováním svých vnějších projevů zbožnosti. Má však i mnohem více předností. Spojuje duchovní síly, plynoucí z víry společně se modlících v jeden silný proud, mající schopnost „prorazit nebesa“. A nejen to. Společná modlitba je ve skutečnosti poskytnutá příležitost pro všechny horlivé i vlažné, váhavé i nesmělé. Do ní se může vložit a k ní se připojit každý, kdo chce. Nepochybně společná modlitba nás učí ohleduplnosti vůči druhým. Úmysly modliteb jsou rozmanité, a ne vždy právě ty naše, jsou těmi nejdůležitějšími. Společně se modlili apoštolové s Pannou Marií na počátku a víme, čeho se dočkali. Ducha svatého. Oprávněně můžeme díky společné modlitbě i my očekávat veliké věci, krásné a jedinečné hodnoty.

Závěr: čtyři pilíře synodálního procesu, jak pevně doufám, podpíraly Vaše setkávání a rozmnožovaly radost z křesťanské víry. Taková radost je nakažlivá v tom nejkrásnějším smyslu slova. Velmi bych si přál, abychom neukončili synodální proces dnes, ani v sobotu při završení diecézní fáze v naší katedrále. Kéž nám Panna Maria od dobrého Pána Boha zprostředkuje milost naslouchání, zodpovědného mluvení stylem dialogu, statečnou vytrvalost v mlčení pro pokyny Božího ducha, a pohotovou připravenost ke společné modlitbě Božích dětí. Nepochybně právě toto je oním synodálním způsobem, životním stylem křesťanů. Ten nemá žádný konec, je neustále otevřený. Uzavřeme sice diecézní fázi synody, ale neuzavíráme, nekončíme se  synodálním chováním nás všech. 

Fotogalerie z Kněžského dne