Ohlédnutí za Diecézní poutí rodin: svatost neznamená dokonalost

Rodiče, děti i senioři se nejprve sešli v bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy, u patronky rodin a litoměřické diecéze.

V homilii je arcibiskup povzbudil, že Bůh nevstupuje do jakési ideální rodiny, ale do skutečného rodinného života. „Proto se nemusíme stydět za to, že naše rodiny nejsou dokonalé,“ řekl a poukázal na starosti, s nimiž se musejí neustále potýkat: nemoci, nedostatek času, únava finanční těžkosti, bolavé vztahy mezi manželi nebo generacemi, nedostatek odpuštění a sdílené lásky.  „A právě do takových rodin chce přijít Kristus. Také Svatá rodina nám není dána jako nedosažitelný obrázek dokonalosti, ale nabízí se nám jako cesta,“ připomněl a upozornil, že svatost neznamená dokonalost. Poukázal také na vzor svatého Josefa, který v evangeliu „nemluví“, ale dělá, co je třeba. „Kolik takových Josefů je i dnes mezi námi! Otců a matek, kteří ráno vstanou a prostě dělají, co je třeba. Připraví snídani, odvezou děti do školy, jdou do práce, večer řeší úkoly, nákupy, účty, nemocné rodiče. Někdy unavení, někdy bez velkých slov a bez potlesku. Možná právě v tom je velká část svatosti rodiny: vstát a udělat z lásky to, co je právě třeba,“ vyzdvihl arcibiskup.

Nevzdávejme to

Ani svatost patronky rodin z Jablonného v Podještědí nebyla podle jeho slov oddělena od její každodennosti, těžkostí, od jejího manželství a mateřství. „Rodinné štěstí není život bez problémů, ale společná cesta, na které musí někdy jeden druhého doslova nést,“ uvedl. Přítomným rodinám připomněl, že je důležité neztratit jeden druhého a nic z rodinného života nevzdávat. „Nevzdávejme to s dětmi, které hledají svou cestu a třeba se vzdálily od víry. Nevzdávejme manželství, které prochází těžkým obdobím. Nevzdávejme to se starými rodiči, s nimiž musíme mít mnoho trpělivosti. Nevzdávejme vztahy mezi sourozenci, které něco rozdělilo. A nevzdávejme to ani sami se sebou, když máme pocit, že jsme jako děti, rodiče nebo prarodiče něco nezvládli,“ žádal Stanislav Přibyl.

Čas na oběd, zábavu i na přednášku

Po mši svaté se poutníci sešli nejprve na klášterní zahradě, kde pro ně měli organizátoři pouti připravený stánek s občerstvením – nabízeli tu čerstvě připravované palačinky, nápoje i párky v rohlíku, na ohni vedle kláštera se pekly buřty a místní dominikánští řeholníci a řeholnice měli pro poutníky nachystanou zelňačku, buchty a ovoce. Významně se na pomoci s organizací podíleli také mladí lidé, kteří zde zakončili svou 26. diecézní pěší pouť mládeže. 

V jednu hodinu po poledni se děti rozdělily podle věku a vypravily se s průvodci na vlastní program plný poznání a her. Dospělí se mohli těšit na přednášku karmelitána P. Pavla Poly, rektora pražského kostela U Jezulátka, terapeuta a kněze, který se věnuje duchovnímu doprovázení. Přijel do Jablonného hovořit o nelehkém tématu, ze kterého má těžkou hlavu nejeden z rodičů i prarodičů: „Když naše děti nežijí tak, jak jsme si představovali“.

Dát důvěru svým dětem

P. Pola upozornil, že hledání životní cesty spojené s opuštěním „rodinného hnízda“ patří i podle Písma k jednomu z úkolů mladých lidí. Připomněl zejména evangelní příběh o dvanáctiletém Ježíšovi na cestě do Jeruzalémského chrámu či Podobenství o marnotratém synu – zde si všiml, že syn, který od otce neodešel, měl s ním nakonec i horší vztah. Maminkám, tatínkům i prarodičům nabídl inspiraci, jak se vyrovnat se situací, když děti nebo vnoučata odcházejí z domova, hledají vlastní životní styl a třeba i opouštějí cestu víry a vydávají se do světa „po jiných stezkách“. Rodiče i prarodiče povzbudil, aby nesetrvávali ve výčitkách, protože víru nelze dědit jako nějaký majetek a živá víra znamená budovat znovu vztah s Bohem, utvářet ji a každý člověk musí touto fází života projít. „Nepřebíráme odpovědi rodičů, ale vztah si vytváříme vlastní. Bůh nám dává svobodu, svěřil nám život i kus vesmíru a počítá s chybovostí a nedokonalostí. V tom bychom jej měli napodobit: dát důvěru svým dětem. A připomínat si, že Bohu na nich záleží ještě víc než nám, být jim příkladem,“ vyzdvihl a doplnil v žertu: „aspoň odstrašujícím“. Připomněl také víru, že Bůh má pro každé dítě připravený svůj plán. Postřehl, že i děti formují svým životem naši víru: „Dítě je jako anděl, který nám přináší nečekaná poselství. Někdy také funguje jako zrcadlo a možná i někdy nás proto tolik štvou,“ dodal.

Jako jednu z cest, jak se s jinakostí svých dětí ve víře vypořádat nabídl nikoliv rezignovanost, ale žehnání svým potomkům, které je připomínkou že Bůh je učinil jako „velmi dobré“. „Žehnáním podporujeme, co je v nich dobré, je to rozdmýchávání ohně, jako bychom foukali do žhavých uhlíků, aby vydaly teplo a světlo,“ nabídl přirovnání. V závěru přítomné vyzval, aby se zamysleli nad tím, v čem oni sami žijí jinak než jejich rodiče. A co chtějí, co si přejí, aby od nich děti slyšely až se (nebo než se) vydají na vlastní cestu životem.

Po přednášce se rodiče s dětmi mohli vypravit na dobrodružnou stezku do mokřadů v nivě Panenského potoka v sousedství baziliky. Pak na ně ještě ve Zdislavském sále čekala chválová kapela, a kdo se zdržel až do času nešpor, mohl se připojit k místní řeholní komunitě při modlitbě v bazilice.

Homilie arcibiskupa Stanislava Přibyla.  

Video s přednáškou P. Pavla Poly na Youtube Biskupství litoměřické.

Snímky Jiří Nývlt a Jana Chadimová / Člověk a Víra