Pouť ve Filipově: Smíření je cesta vpřed

Mráz a do toho déšť – atmosferické jevy, které jsou zaručeným receptem na ledovku. Navzdory naplněným předpovědím meteorologů (a díky vydatné pomoci Správy a údržby silnic Ústeckého kraje a jejích sypačů) dorazili do Filipova poutníci z obou stran hranic a tamní bazilika se prakticky uprostřed noci zaplnila.

Medailon poutního místa a Roku smíření

Před začátkem bohoslužby představili Rok smíření bohoslovec litoměřické diecéze Matouš Marek a P. Klaus Oehrlein, kněz zastupující Ackermann Gemeinde ve Würzburgu. Přednesli medailon poutního místa a poválečných historických souvislostí Šluknovska z pera historika Akademie věd České republiky Jaroslava Šebka. „Přesně před 160 lety, ve čtvrt na čtyři hodiny ráno 13. ledna 1866 vstoupil Filipov do širokého veřejného povědomí jako místo, kde se odehrálo mariánské zjevení, spojené s nevysvětlitelným uzdravením těžce nemocné tkadleny Magdaleny Kadeové,“ popsal v textu Jaroslav Šebek.

Filipov se stal rychle jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst, někdy se mu také říkalo Lurdy severu. „Mariánské poutě se stávaly v době rostoucích nacionálních napětí jedním ze stále více mizejících prostorů, kde se během 19. a první poloviny 20. století mohla alespoň navenek projevit česko-německá sounáležitost,“ zmínil historik a doplil: „Obliba tohoto poutního místa se propsala i do moderní podoby česko-německých vztahů. V poválečném Mnichově se 13. ledna 1946, tedy osmdesát let od tehdejší zázračné události, začal psát příběh Ackermann Gemeinde, která se chtěla zaměřit na uzdravování těžce poškozeného česko-německého vztahu. Slova Panny Marie z Filipovského zázraku (Mé dítě, od nynějška se to bude uzdravovat) mohou být i dnes podnětem k zamyšlení i ke konkrétním krokům, jak se snažit uzdravovat naše poškozené vztahy na všech úrovních, nejen mezi národy, ale také mezi sebou navzájem, v rodinách, tam, kde se pohybujeme a pracujeme, a k tomu, jak přijímat a chápat druhé a vzájemně si odpouštět.“

Z Kaple zjevení k oltáři

Bohoslužbu zahájil hlavní celebrant, litoměřický biskup Stanislav Přibyl, modlitbou v Kapli zjevení Panny Marie, která je nejstarší součástí areálu a stojí přímo na místě, kde se Magdaléně Kade zjevila Panna Maria. S bazilikou je propojena chodbou a uvnitř je označené přesné místo zázraku.

„Vítám vás, milí přátelé českého i německého jazyka na pouti ve Filipově. Je krásná i náročná. Děkuji vám, že jste se na ni vydali,“ pozdravil v biskup Stanislav Přibyl poutníky v češtině i němčině – v obou jazycích pak probíhala celá bohoslužba. „Zvláště dnes vítám všechny, kdo jsou jakkoli spojeni s dílem česko-německého smíření, s Ackermann Gemeinde. Děkuji vám za vaši snahu i příklad. Jmenovitě mezi námi vítám a zdravím podplukovníka Rüdigera Heinricha, vojenského atašé Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v České republice,“ doplnil biskup.

Vše začíná v srdci každého z nás

V promluvě litoměřický biskup navázal na evangelium, ve kterém apoštol Lukáš zachytil Mariino Magnificat (Lk 1,46–55). „Dnes 13. ledna 2026 ve 4 hodiny ráno jsme tady ve Filipově právě proto, že sdílíme postoj Panny Marie z chvalozpěvu Magnificat, který jsme právě slyšeli. Dáváme se Pánu do služby a očekáváme jeho pozornost a pomoc v situacích, na něž nestačíme i podporu v těch životních okolnostech, které jsme schopni ovlivnit vlastní snahou alespoň trochu,“ uvedl Stanislav Přibyl a doplnil: „Před 80 lety právě dnes se hrstka katolíků v Mnichově rozhodla, že nechce odplácet zlým za zlé, ale že doufá v nový začátek podle slov Panny Marie pronesených k Magdaleně Kade zde ve Filipově: ,Mé dítě, od nynějška se to bude uzdravovat.‘ V jejich pojetí se jednalo o obrovské rány zasazené Němci Čechům a Čechy Němcům. Národnostní napětí v tomto kraji, nacismus, válka a po válce vyhnání Němců. Každý z těchto kroků přinášel tomuto kraji a lidem, kteří zde žili a žijí, mnoho utrpení. Odplata za odplatu, zub za zub, oko za oko, padni komu padni. Tehdy ti katolíci v Mnichově založili Oráčovu obec – Ackermann Gemeinde, společenství, které si dalo za úkol vnést do tak zraněných česko-německých vztahů smíření. Mnozí tomu zasvětili celý svůj život a já jim chci nyní vyjádřit svou vděčnost,“ zdůraznil litoměřický biskup. Připomněl také, že smíření je cesta vpřed a v tomto smyslu není nikdy hotové. „Proto jsme tu nyní my, abychom o smíření usilovali. O smíření historických křivd, ale také o smíření s těmi, s nimiž žijeme dnes. Pokud není na světě pokoj, pokud není na světě zdrávo – a že není – tak to všechno začíná v srdci každého z nás,“ připomněl biskup osobní zodpovědnost každého jednoho poutníka za odpuštění, smíření a přátelství a povzbudil je: „Prosme tedy Krista na přímluvu Panny Marie, abychom vždy dbali na to, že bližní si zaslouží úctu a požehnání a abychom byli připraveni se omluvit a usmířit tam, kde žijeme: v rodině, v zaměstnání, v obci, ve farnosti, v národě.“

V premiéře zazněla ve filipovské bazilice také Modlitba roku smíření, kterou přednesli věřící nejprve v češtině a potom v němčině.

Nezapomenout, ale odpustit

Na závěr bohoslužby se ujal slova zástupce Velvyslanectví Německé spolkové republiky, vojenský atašé Rüdiger Heinrich, který poděkoval za pozvání na pouť i zahájení Roku smíření v litoměřické diecézi. „Dovolte mi, abych Vám předal srdečné pozdravy německého velvyslance Petera Reusse a německého vojenského biskupa, biskupa z Essenu, Franze Josefa Overbecka, a zdůraznil, že pro nás je důležité, že zde dnes můžeme být s vámi,“ uvedl podplukovník Heinrich, který se poutníkům představil nejen jako zástupce velvyslanectví, ale také jako voják a katolický křesťan „z diaspory severního Německa, ale také potomek rodiny, která po roce 1945 zažila útěk a vyhnání“.

„Odpuštění, nový začátek, je jádrem křesťanství: křesťanská víra nás učí, že odpuštění je klíčem k uzdravení a smíření,“ poukázal atašé na duchovní rozměr Roku smíření. „Neznamená to zapomenout na křivdu, ale odpustit a přerušit spirálu násilí a pomsty. V katolické tradici je zpověď aktem pokání, který je založen na odpuštění a obnovení pokoje. Křesťané jsou povoláni, aby si navzájem odpouštěli, a to nejen pro uzdravení vlastní duše, ale také pro podporu míru ve společnosti. Ve světě, který je poznamenán nejistotou, válkami a napětím, je smíření cestou, jak můžeme jako společenství překonat konflikty,“ zdůraznil atašé německého velvyslanectví. Podle jeho slov zůstává křesťanské volání po smíření a míru zvláště aktuální uprostřed válečných konfliktů, jako je ten na Ukrajině nebo v jiných částech světa. Jak řekl, když jsou křesťané ochotni odpouštět, projevují větší naději na svět, který není ovládán násilím a pomstou, ale láskou a porozuměním. „Smíření není jen individuálním činem, ale společenskou odpovědností, která nás spojuje jako křesťany a členy lidské rodiny. A proto není iniciativa biskupa Stanislava Přibyla ke smíření, respektive připomenutí vyhnání Němců před více než 80 lety, jen varováním a vzpomínáním, ale také mostem, úkolem pro nás dnes i v budoucnosti,“ vyzdvihl Rüdiger Heinrich a uzavřel: „Tvoří to základ Evropy založené na hodnotách a normách, které ji činí silnou a dávají jí sílu překonat krize a války minulosti i budoucnosti v duchu křesťanské lásky k bližnímu.“

Promluva biskupa Stanislava Přibyla. 

Medailon poutního místa a historických souvislostí od Jaroslava Šebka v češtině a v němčině (*.docx)

Projev atašé německého velvyslanectví Rüdigera Heinricha v češtině a v němčině (*.docx) 

Modlitba Roku smíření (*.docx)

Snímky jmn a Jana Chadimová / Člověk a Víra (kompletní galerie dostupná na tomto odkazu)