Promluva litoměřického biskupa Mons. Jana Baxanta na Slavnosti Těla a krve Páně v roce 2020

Slavnost Těla a krve Páně, ve čtvrtek 11. června 2020 v Litoměřicích

Drazí bratři a sestry,

dnešní první biblické čtení z 5. knihy Mojžíšovy se svými pouhými třemi verši, je natolik obsahově vydatné zvláště ve vztahu k Božítělové slavnosti, že si je můžeme vzít celé jako předlohu k eucharistické úvaze, ale i k post karanténní situaci. Starozákonní významná biblická postava Mojžíše je nám zde představena jako vzor člověka, jež byl Bohem mimořádně vyvolen a také pro ojedinělou službu ve prospěch vyvoleného lidu vybrán. Udivuje nás, s jakou rozvahou Mojžíš plní Boží úkol být vůdcem putujícího lidu: kde se vzala tato jeho zdatnost, schopnost a moudrost? Mojžíš má svou vlastní dramatickou historii. Ale, kdo ji nemá? Vzpomeňme na jeho narození a první okamžiky poté, co spatřil světlo světa uprostřed hebrejské rodiny. Jako hebrejský chlapec, podle faraonova nařízení, měl být usmrcen, utopen a když byl jistou shodou náhod a okolností položen do košíku a pak na vodní hladinu, stejně byl ponechán jedinému osudu: zahynutí. Tak by se také stalo, kdyby Hospodin s Mojžíšem neměl své plány. A co by se stalo s námi, kdyby i s námi neměl Bůh svůj plán? Přes egyptské životní epizody se nakonec objevuje jako ten, kdo má na poušti být 40 let stále s lidmi a doprovázet je z otroctví ke svobodě do Bohem zaslíbené země, a zprostředkovávat jim Boží plány, kterým sám ne vždy dobře rozuměl. Vytrval a neutekl ani v trpkých chvílích nepochopení u lidí, ani při nesnadném vnímání a uskutečňování obtížných Božích pokynů. Jistě, musí znovu a znovu slyšet to samé a stále to stejné: máme hlad a žízeň! Kritické okamžiky Mojžíš prožívá nejprve sám, když v sobě musí vyřešit životně důležité otázky lidské obživy, a to samozřejmě nejen té své, ale především druhých lidí, unavených poutníků. Má v něm postupně dozrávat vědomí, že Hospodin se stará i tehdy, když lidé mají hlad a žízeň. Avšak Mojžíš nedoprovází lid jen k blahobytu a životnímu dostatku. Sobě i druhým musí připomínat, že se neputuje jen do zabezpečené, i když zatím neznámé země, ale do vlasti, kterou jim slíbil dát Hospodin. A na cestě takového putování k cíli domova nestačí jen chléb od pekaře, maso od řezníka a načepované nápoje k zahnání žízně! Zdrojem, resp. pramenem posily na vyčerpávající pouti, je sám Hospodin, a ten dává svůj pokrm i svůj nápoj v dostatečném množství, a v pravou chvíli tak, aby se povědomí o Něm při nasycených žaludcích zcela nevytratilo. Proto se objevuje „mana“ jako víc než chutný a výživný chléb a občerstvující a oči očišťující voda k prohlédnutí, jež zázrakem vytryskla ze skály, kde by ji nikdo nečekal. Zkrátka, Izraelité do zaslíbené země putovali pod neustálým Hospodinovým dohledem a v trvalé Mojžíšově péči. Mají se stále více blížit vznešenějšímu cíli, než je pozemská, byť zaslíbená a krásná, země! Musí jít dál: k cíli za horizontem, k cíli mnohem šťastnějšímu, než je sebešťastnější pozemské štěstí, totiž štěstí života s Bohem navěky v nebi!

Bratři a sestry, v uplynulém období karantény jsme, podobně jako Izraelité, žili jako Boží děti, pod péčí Boží i ochotných obětavých lidí. Nedostávalo se nám vždy nebeského chleba Eucharistie, ale zůstávalo nám to, co Mojžíš před mnohými lety kladl lidem na srdce, a co by dnes v jisté obměně mohl říci i nám. Tehdy svému lidu řekl: „Pamatuj na celou cestu, po níž tě vedl Hospodin, tvůj Bůh, čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil, aby tě zkoušel, aby poznal, co je v tvém srdci, zda budeš zachovávat jeho příkazy, nebo ne.“ Pamatuj na dobu nouzového stavu karanténní situace, kdy tě, bratře a sestro, Hospodin v omezujících opatřeních vedl téměř stejně jako na poušti vedl svůj lid, jen proto, aby tě vyzkoušel a poznal, co v tvém srdci skutečně je, zda budeš jeho přikázání i v mimořádných a obtížnějších okolnostech života zachovávat, že nebudeš naříkat a cokoliv Mu vyčítat, zdali Mu zachováš svou věrnost, neboť ta se osvědčí právě v trpkých dnech nepohody. - A Mojžíš pokračoval: „Hospodin tě pokořil, dal ti pocítit hlad a nasytil tě manou, kterou jsi neznal ani ty ani tvoji otcové, aby tě poučil, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk může žít vším, co vychází z Hospodinových úst.“ Bůh tě, bratře a sestro, v této době chtěl vyzkoušet v pokoře a dal ti pocítit hlad po Eucharistii, které se ti nedostávalo s pravidelnou samozřejmostí. Vyhladověl tě až tak, abys lačněl ne po té starozákonní, z nebe padající, ale po té skutečné nebeské maně, nesamozřejmém Božím daru všech darů, a abys byl natrvalo poučen, že nežiješ jen tím, co si sám seženeš, obstaráš a vynutíš, ale že můžeš žít vším, co pochází z mých rukou a úst, byť by to bylo jen pouhé jediné slovo, avšak slovo Boží. - Mojžíš svou řeč dokončuje: „Nezapomeň tedy na Hospodina, svého Boha, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví, který tě vedl po velké a strašné poušti, kde byli ohniví hadi a štíři, po pustině bez vody, který pro tebe vyvedl vodu z nejtvrdší skály, který tě sytil na poušti manou, kterou tvoji otcové neznali.“ Drahý bratře a drahá sestro, nezapomeň na Boha a chraň se mnohem těžší choroby, než je nebezpečný koronavirus, totiž smrtelné choroby nevděčnosti. Jen On, Bůh jediný, tě může a chce vždycky vyvést z otroctví tvých nejistot, zmatků, strachů a obav. I kdyby ses ocitl v jakékoliv hrozivé pustině, v místě ohnivých hadů a štírů, v prostředí nákaz a infekčních ohrožení, bez vody a sousta stravy, On o tobě ví. A je připraven jednat ve tvůj prospěch. Ovšem bude ti pomáhat podle svého, nikoliv tak, jak bys ty chtěl, aby ti pomáhal. Když dávní otcové jedli neznámou manu a napájeli se vodou, jež vytryskla z tvrdé skály, nerozuměli, že je to v tu chvíli ten nejlepší pokrm a nejlepší nápoj. Kdyby odmítli, zůstali by hladem a žíznili by dál. Pokrm a nápoj eucharistický je dar darů. Nevyniká chutí, ale dosahem do věčnosti.

Foto: Karel Pech

Fotografie ze slavnosti si můžete prohlédnout ve fotogalerii