Velikonoce 2024: Promluva biskupa Mons. Stanislava Přibyla na Boží hod velikonoční

Promluva litoměřického biskupa Mons. Stanislava Přibyla při mši sv. 31. března 2024 v 10 hodin na Boží hod velikonoční v litoměřické katedrále sv. Štěpána.

Kristova oslavená tvář

Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma, modlíme se ve vyznání víry. Toto tajemství Kristova života dnes oslavujeme.

Nám křesťanům by však neměla stačit jen oslava, ale měli bychom i toto tajemství více zažít. Nejhlubší zážitek Boží přítomnosti je kontemplace, nazírání. Při něm nepotřebujeme slova, jen se díváme, a jsme, jak se říká, při tom. Jak to kdysi řekl jeden sedlák sv. Janu Vianneyovi, když se ho ptal, co dělá tak dlouho v kostele před svatostánkem: „Dívám se na něho a on na mě.“

Svatý Jan Pavel II. napsal k začátku třetího tisíciletí, tedy téměř před čtvrt stoletím, apoštolský list Tertio millenio ineunte. V něm je jedním z ústředních témat právě kontemplace. Máme-li ukazovat Ježíše druhým lidem, musíme jej samozřejmě nejprve znát. Svatý otec nám klade na srdce, abychom o Kristu jenom nemluvili, ale abychom jej světu skutečně ukázali. Píše: Naše svědectví by bylo nesnesitelně ubohé, pokud bychom nebyli my těmi prvními, kdo kontemplují Kristovu tvář… (na začátku tohoto tisíciletí) musí být náš pohled víc než kdy jindy upřen na Pánovu tvář. (NMI 16)

A dnes se setkáváme s tváří zářící, oslavenou s tváří vzkříšeného Krista. Ještě před několika dny jsme hleděli na tvář zohavenou a zkrvavenou… Kontemplace Kristovy tváře se nesmí zastavit u obrazu Ukřižovaného, píše papež. On byl vzkříšen! Pokud by tomu tak nebylo, bylo by marné naše kázání a byla by prázdná naše víra (srov. 1 Kor 15,14). Vzkříšení bylo Otcovou odpovědí na Ježíšovu poslušnost, jak připomíná list Židům: „V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoliv to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají“ (Žid 5, 7-9).

Právě na vzkříšeného Krista hledí církev. Hledí na něj, když se vydává po Petrových stopách, který zaplakal nad svým zapřením; pak se znovu vrátil na pravou cestu a s pochopitelným rozechvěním vyznal Kristu svou lásku: „Ty víš, že tě miluji“ (Jan 21, 15.17). Hledí na Krista, když se přidává k Pavlovi, který ho potkal na cestě u Damašku a byl jím ohromen: „Pro mě život je Kristus a smrt ziskem“ (Flp 1,21)

Církev znovu prožívá tyto události po dvou tisících letech, jako by se odehrály dnes. Coby nevěsta kontempluje v Kristově tváři svůj poklad a svou radost. „Dulcis Jesu memoria, dans vera cordis gaudia“: jak sladká je vzpomínka na Ježíše, pramen opravdové radosti srdce! (NMI 28).

Posíleni touto zkušeností zvěstujme světu Krista, který je „stejný včera dnes i navěky“ (Žid 13,8).

Přejeme si dnes radostné či veselé Velikonoce. Buďme však dnes nejen veselí, ale najděme si také chvilku, v níž bychom se zahleděli do Kristovy oslavené tváře. On nám ji pak otiskne do srdce, jako kdysi Veronice na roušku. Naše radost bude sice tišší, ale naše svědectví o zmrtvýchvstalém Pánu o to přesvědčivější. A potom – vybaveni znalostí této tváře oslaveného Zmrtvýchvstalého, hledejme ji ve svých bližních. I přes bídu, hříšnost a ubohost člověka, který spíš volá spolu s Kristem: Žízním! poznáme i v našich bližních Ježíšovu tvář zářící jasem nového života. A to je asi smysl života nás – křesťanů: hledat a nalézat ve světě Krista stále znovu a znovu.

+ Stanislav Přibyl, biskup litoměřický 

Text kázání ke stažení

Fotogalerie - Boží hod velikonoční

Foto: Dominik Faustus